Zločinná agrese proti Jugoslávii v roce 1999 nesmí zůstat zapomenuta 2
Zločinná agrese proti Jugoslávii v roce 1999 nesmí zůstat zapomenuta 2
Bc. Miroslav Pořízek
Myšlenky filozofa boří fráze falešných humanistů
Filozof Karel Kosík, krom jiného autor známého díla Dialektika konkrétního, publikoval ve druhé polovině 90. let v literární příloze deníku Právo řadu pozoruhodných textů. Jelikož autor samozřejmě reagoval ve svých esejích i na aktuální události doby, nemohl vynechat ze svých úvah o podobě světa v éře globalizace ani agresi proti Jugoslávii. Právě té se z pochopitelných důvodů ve svých textech publikovaných v průběhu roku 1999 opakovaně věnoval.
Válka, kterou vedou Spojené státy se všemi svými spojenci proti Jugoslávii, dává nahlédnout do celé dnešní skutečnosti, její mimořádnost se stává klíčem k pochopení soudobé normality. … Válka nemusí být vítězná, stačí, že je výnosná a výhodná: v jejím důsledku si zbrojaři zajistí další zakázky a profity, výzkumným ústavům se svěří nové bojové úkoly, vyprázdněné sklady se naplní čerstvým válečným i mírovým materiálem, hrozba nezaměstnanosti dočasně ustoupí.
Válka se vede v omezeném prostoru Balkánu, ale její smysl přesahuje regionální rámec. Touto válkou se vysílá jasný signál, jak se říká v diplomatické mluvě, aby se nikdo neodvažoval zpochybnit přirozený a samozřejmý nárok Američanů být jedinou planetární supervelmocí, tato si v ní potvrzuje pravdivost svých představ o budoucnosti: musí být americká. Ve válce proti Srbům se testují nejen zbraně na živých cílech a prověřuje se schopnost velitelských štábů, zkouší se také, snad především, psychika lidí. Co je třeba podniknout, aby se chování, cítění, uvažování pozemšťanů zpracovalo natolik, že mnozí ochotně uposlechnou výzvu anglického bulvárního listu The Sun: Střílejte je (rozumí se Srby) jako psy. …
Ve válce v Jugoslávii si projektanti americké budoucnosti ověřují spolehlivost spojenců, zejména nových členů NATO, a s uspokojením konstatují, že nikdo nevybočuje z řady, všichni pochodují, ať mají vlády „pravicové“ nebo „levicové“, ukázněně v jednom šiku. Imperiální arogance se snoubí se slouhovskou vstřícností. Nestoudnost triumfuje.
Patří k černému humoru americké války, že se k zastavení etnických čistek nasazují zbraně jménem Apache a Tomahawk, názvy z řeči indiánských kmenů, které bílí přistěhovalci v minulých stoletích bezohledně decimovali. … Evropani by neměli zapomínat, že amerikanismus je evropská záležitost. Z plurality a mnohotvárnosti evropské kultury se vydělila jedna tendence, osamostatnila se, povýšila se nad pluralitní celek a v této výlučnosti diktuje. … Americká válka proti Srbům je srozumitelnou a veřejně ohlašovanou předzvěstí, jak bude fungovat každodennost a normalita příštího století. …
Německo vyvraždilo za druhé světové války milióny Evropanů a s důsledností sobě vlastní provádělo etnické čistky ve velkém. Dnes je vzorem demokracií a po boku Spojených států uděluje srbskému obyvatelstvu lekce z dodržování lidských práv. … Živý most přes řeku Sávu: Svými těly, svou fyzickou přítomností chrání lidé svá města a své továrny, svoji svobodu a svoji důstojnost. Odmítají vnucovanou fatalitu války a zůstávají věrni tradici rezistence, kterou v tomto století dvakrát za sebou osvědčili, když se nepokořili před Hitlerem ani před Stalinem.
Všem dobře srozumitelný pohled sociologa
Dne 27. března 1999 byl v deníku Právo publikován komentář pod mimořádně trefným názvem Lidská práva s plochou dráhou letu. Texty autora, předního českého sociologa Jana Kellera, patřily v uvedených novinách dlouhá léta k těm nejčtenějším vůbec. Ano, přemýšlivý čtenář nepochybně nejlépe sám a bez jakéhokoliv ovlivňování pozná, který autor dokáže vždy v pravý čas udeřit hřebíček na hlavičku a naprosto precizním způsobem popsat svět, jenž nás obklopuje se všemi společenskými důsledky, co přinášejí procesy přesně řízené z nejvyšších politických a vojenských centrál. Navíc přitom i s notnou dávkou ironie dokáže vždy odhalit pokrytecké fráze plné slov o nezbytnosti obhajovat ty nejvznešenější hodnoty ze strany sebestředných nadutců hrajících si na elitu, která však skutečné elitě nesahá ani po tkaničky u bot. Vždy přitom jde o ony známé profláknuté postavičky řídící se za všech okolností heslem, že vždy je lepší mýlit se s EU a NATO, než mít, nedej Bůh, pravdu se Srbskem či Ruskem.
„Jak známo, v minulosti lidé nejednou páchali ty největší krutosti a ta největší svinstva ve jménu nejvyšších hodnot. Proti této záludné léčce není bohužel imunní ani vznešené heslo lidských práv. Tento koncept rozhodně nevznikl kvůli tomu, aby jím byly posvěcovány salvy z děl. Na lidská práva nemá nikdo monopol z titulu své technické převahy. Pojem lidských práv byl vypracován proto, aby zvýraznil stejnou důstojnost každého člověka, aby oddělil slušnost od krutosti a civilizovaný přístup od přístupu barbarského. Dnes došlo k tomu, že nejsilnější světová vojenská mašinérie se pod heslem lidských práv jednostranně postavila za jednu ze stran ve vleklém etnickém konfliktu. …
„Každý večer vysílá nyní francouzská televize záběry ze srbských podzemních krytů pro civilní obyvatelstvo. Staří lidé se v nich choulí do koutů, děti pláčí v náručích matek, muži tam žádní nejsou. Když si přepneme na českou televizi, vidíme chichotající se poslance, kteří v době interpelací nasávají víno. Odhlasovali už vše, co jim svědomí velelo. Oni udělali pro zachování lidských práv maximum. Nyní přece v mezinárodních vztazích nastoupí složité poměřování, kterou zemi je možno vypálit a pustošit ve jménu lidských práv. Někteří naši politici nepotřebují snad ani dvě deci vína, aby byli ochotni hájit lidská práva až po poslední kapky srbské krve.“
Vzpomínky nakladatele Milana Havlíčka – Ruce pryč od Jugoslávie!
Přes tři desítky let aktivní nakladatelské činnosti, více než tři stovky vydaných publikací. K českému čtenáři se díky jeho buldočí vůli dostaly i knihy jako Jiný pohled na Stalina nebo Černá kniha kapitalismu, nesmírně houževnatý a pracovitý chlap, přesvědčený komunista, nikoliv však fanatik vlastní pravdy za každou cenu a poctivý vlastenec, to vše je Milan Havlíček. Ačkoliv jej před časem od mimořádného pracovního nasazení zabrzdily zdravotní problémy, jeho vydavatelské, a nejen vydavatelské, zásluhy jsou mimořádné. Vzpomínky tohoto zkušeného a moudrého muže na dramatické události odehrávající se kolem Jugoslávie v roce 1999 jsou mimo jiné i malou, ale velmi výmluvnou vzpomínkou na loni zesnulého skvělého českého básníka a spisovatele Karla Sýse.
„To bylo v době, kdy obranné mírové teroristické uskupení humanitárně bombardovalo hlavní město bratrské Jugoslávie Bělehrad. Na něčem jsme spolu zrovna dělali (s básníkem Karlem Sýsem). A jednou tak v ty dny bombardování za mnou přišel, dozvěděl se totiž zrovna, že jsme s novinářem Honzou Hrobařem, novinářem a přítelem několika jugoslávských a srbských politiků, šli spolu sami dva na protest bombardování přes Karlův most na Hrad s protestní cedulí „Zastavte bombardování!“ a z druhé strany „Ruce pryč od Jugoslávie!“ A Karel mě vyčetl, že by býval šel s námi, kdyby o tom věděl, a co že má dělat, že s tím bombardováním nesouhlasí a že mu chodí od spisovatelů a básníků protestní emaily… Karlovi to zapálilo a během jednoho týdne napsalo asi 40 básníků a spisovatelů své protiválečné postřehy a celou brožurku jsme vydali pod názvem „Terče mezi terči“, a v sobotu 12. června 1999, druhý den po skončení bombardování „rozdávali“ za symbolickou desetikorunu v Lidicích na pamětní celostátní pietě k vyvraždění Lidic. Tak se vyznali básníci kolem předsedy Unie českých spisovatelů Karla Sýse ze svého protestu. Nebyl to protest jako koncert Statise Prusalise v srbochorvatštině uprostřed bombardování na Bělehradském mostě, ale protest to byl….“
Dopisy z Bělehradu
Na jaře roku 1999 se v souvislosti s válkou proti Jugoslávii v českém tisku objevovala řada článků. Pravicově orientované deníky jako Mladá fronta Dnes či Lidové noviny se většinou netajily svým uspokojením nad tím, že jsme do NATO vstoupili v pravý čas a můžeme se tak podílet na první humanitární válce v historii. Mnohem více realistických zpráv a komentářů se objevilo v Právu nebo Haló novinách, kde byla agrese proti suverénnímu státu nazývána svým pravým jménem, bez jakýchkoliv příkras a uměle šroubovaných souvětí.
Byl to právě deník Právo, kde se objevily i výňatky z dopisů adresovaných české novinářce Pavle Frýdlové její přítelkyní z Bělehradu. Nepochybně stojí za připomenutí.
„Bělehrad 13. dubna 1999. Lidé tančí a zpívají v noci na mostech, ve dne na náměstích… Bělehrad nikdy nebyl tak čistý jako v těchto dnech a Bělehraďanky nikdy nevypadaly upraveněji… Lidé vynesli před obchody nádoby s květinami… Koluje spousta vtipů, kterým většinou mohou rozumět jen ti, kteří tohle prožívají.“
„Bělehrad 25. dubna 1999. Dnes se všichni cítíme lépe, pokud se to dá tak říci. Čekali jsme, že budou bombardovat vodovod, a když se to nestalo, je to, jako bychom dostali dárek. Těšíme se z toho, že můžeme spustit pračku, mýt nádobí, sprchovat se. Je třeba se umět radovat.“
Jednou z velkých lží války proti Jugoslávii byla ta, že vzdušné údery se zaměří na vojenské cíle. Opak byl přitom pravdou. Jednoznačně záměrně a s důkladnou systematičností se naopak tyto údery NATO soustředily právě na civilní cíle. Letecké údery proti takovým objektům jako jsou nemocnice, porodnice, školy, úřady, televizní a rozhlasová studia, vodovody, rozvodny elektřiny, plynárny, ale i autobusy či vlaky výslovně zakazují ženevské konvence a další normy mezinárodního práva a vždy tedy představují přímo učebnicové příklady zločinů genocidy a zločinů proti lidskosti.
Co bylo skutečně v pozadí této odporné války?
Nebyly to samozřejmě žádné etnické čistky kolosálních rozměrů, které měly ve velkém páchat srbské bezpečnostní síly na území Kosova. Jak už to v takových případech bývá, šlo nejen o odtržení území a likvidaci zbytkové Jugoslávie, ale především o velký majetek. Obrovský majetek ve vlastnictví státu. Velmi přesně to v sérii textů popsal koncem 90. let Chris Hedges v New York Times. Sám autor se ostatně přímo na místě přesvědčil o skutečném bohatství Kosova. Bohatství ležícím většinou pod zemí, a to zejména v podobě důlního komplexu v oblasti Stari Trg. Vydatné žíly olova, zinku, kadmia, zlata a stříbra představovaly velké lákadlo pro zahraniční privatizátory. O tomto území se i v odborných časopisech hovořilo jako o nejbohatších dolech na olovo a zinek v Evropě.
Bohatství oblasti Stari Trg přitom nebylo žádným, před veřejností skrytým, tajemstvím. Vzácné kovy zde těžili již staří Řekové a Římané. Doly představovaly i nesmírně cennou kořist v době nacistické okupace Balkánu. Akumulátory zde vyráběné užívali nacisté pro své ponorky a vůbec všestranně využívaly bohatých zdrojů této oblasti pro vedení své dobyvačné a vyhlazovací války, kde hlavním cílem jejich genocidních plánů byly zejména Slované a Židé.
To, co bylo v Hedgesově popisu asi nejdůležitější vyjadřovala s pádnou výstižností zejména tato slova - ve vlastnictví státu. „Na vybudování tohoto důlního komplexu do dnešní podoby se podílely miliony dělníků z celé bývalé Jugoslávie. Bylo to jejich bohatství, které bylo do rozvoje komplexu investováno. Komplex patří nejen těm, kteří žijí v Kosovu, ale celé Jugoslávii…. Po celé poslední desetiletí, kdy se přes dřívější země východního bloku valil kapitalistický trh, se Jugoslávie snažila odolávat privatizaci svých průmyslových a přírodních zdrojů. A to se neodpouští. Aby zlomily tento odpor, sehrály západní kapitalistické země hlavní roli v rozbití Jugoslávie.
Obrovský komplex dolů, rafinérií, energie a dopravy v Kosovu může být nepopiratelně největším kusem bohatství, které ještě nemají globalisté v moci. Průmysl, přírodní zdroje a doprava všech zemí východního bloku a oddělených republik bývalé Jugoslávie se nyní rychle privatizují. Nikdo v tomto regionu nemá dostatečný majetek nebo spojení s finančním kapitálem takové, aby mohl koupit kontrolní balíky akcií těchto obrovských podniků ve vlastnictví státu. Tyto podniky proto polykají výhradně významné západní korporace. … I když nucena privatizovat, aby přežila na dnešním globálním trhu, snažila se Jugoslávie tento proces řídit a navrhnout balkánský regionální postup. A to je další věc, která se neodpouští.
Pokrokové hnutí ve Spojených státech a v celé západní Evropě musí stát v čele při objasňování toho, že miliardy dolarů vynaložené na okupaci tohoto regionu USA – NATO neslouží zájmům žádného z balkánských národů. Neslouží ani zájmům prostých lidí ve Spojených státech nebo v Evropě.“
Nezpochybnitelná váha slova básníka
Jiří Žáček patří už dlouhá desetiletí k nejoblíbenějším autorům knih pro děti. Především ale patří k našim nejvýraznějším básníkům své generace. Stejně dobře jako pro děti však dokáže psát i o těch nejvážnějších tématech jako jsou například poslední věci člověka, arogance politických papalášů, zneužívání moci i o násilí v člověku a ve společnosti či dokonce o hrůzách války. Slovo skutečného básníka, který je hoden svého jména, má vždy jednu zásadní přednost – vždy míří do černého a nepotřebuje přitom k pádnému vyjádření a preciznímu popisu věcí a jevů ani velké množství slov. Jiří Žáček v roce 1999 patřil k těm spisovatelům, básníkům a vůbec českým intelektuálům, kteří v pravou chvíli neváhali jednoznačně vyjádřit svůj postoj k hrubé síle, bombám mířícím z nebe na hlavy civilistů a porušování mezinárodního práva. Jelikož jeho slova nepotřebují jakýkoliv další komentář ani sebemenší dodatek, záměrně jsem je proto zařadil až na samotný konec tohoto, laskavý čtenář promine, poněkud rozsáhlého textu…
Jiří Žáček
Balkánský vítr
Pánové s diplomatickým pasem
a s duší koňských handlířů,
až zase budete blábolit
na té či oné mírové konferenci
své dobře honorované blafy
o tom, jak jste bombardováním
nemocnic, škol a obydlených čtvrtí
uhájili demokracii a zajistili mír,
nezapomeňte se zabarikádovat
před svobodným, nepokořitelným větrem,
který vámi pohrdá,
který se vás štítí,
který vám naprosto nediplomaticky
plivne do tváře.
(1999)
Bc. Miroslav Pořízek
