České národní listy

Židé v pohraničí a jejich situace

Zatímco v sudetoněmecké politické literatuře byl osud sudetských židů zlehčován, ostatní literatura mu donedávna nevěnovala žádoucí pozornost.  

Antisemitismus vzkvétal v pohraničí již před obsazením území. Samotná SdP i tělovýchovná organizace Deutscher Turnverband (DTV) si již od poloviny třicátých let počínaly stále rasističtěji. Nenávist vůči židům projevovali otevřeně i straničtí funkcionáři. Na základě svědectví jednoho z úředníků prohlásil 7. října 1938 krajský vedoucí  SdP z Karlových Varů, že zmizení židovských obchodů je obzvlášť žádoucí.

Nenávist vůči židům projevovali otevřeně i straničtí funkcionáři.  Rasisticky se vyjadřoval také vůdce německé menšiny ve druhé republice Ernst Kundt.

Nacistická politika vůči židům na zdejším území vycházela ze zkušeností z okupovaného Rakouska. Pronásledování židů v „Ostmark“ dávalo sudetským židům reálnou představu o tom, co je v obsazeném území čeká.

Fakticky od okamžiku převzetí moci německou armádou začaly být v okupovaném pohraničí uplatňovány říšské zákony. Od prvního dne tak byly realizovány programové body NSDAP, které za státního občana (Staatsbürger), považovaly jen příslušníka národa (Volksgenosse). Příslušníkem národa mohl být jen ten, kdo byl německé krve, bez ohledu na náboženské vyznání. S douškou, že „žádný žid nemůže být příslušníkem národa“. Kdo nebyl státním občanem, mohl žít v Německu jen jako host a podléhal proto zákonodárství platnému pro cizince.

V prvním období okupace byli perzekvováni především tzv. Volljuden tedy čistokrevní židé. Norimberské zákony, které byly zavedeny v sudetské župě 27. prosince 1938, rozeznávaly vedle nich tzv. Glaubjuden (ti, kteří se hlásili k židovskému náboženství) a Rassenjuden („rasoví“, „čistí“ židé), či tzv. Geltungsjuden, tj. židé podle norimberských zákonů, bez ohledu na vlastní deklarovanou národnost či vyznání.

Uvedené předpisy s sebou přinášely celou řadu omezení a zákazů, které komplikovaly běžný život a vytvářely podmínky k postupné izolaci židovského obyvatelstva. Přes uvedený „odliv“ židů do vnitrozemí největší komunity zůstaly v Teplicích-Šanově, Trnovanech, Ústí nad Labem, Liberci a Jablonci nad Nisou.

Na řadě míst po zabrání území byly židovské firmy označeny nálepkami. „V židovských obchodech byly téměř všechny zásoby zabaveny gestapem. Velkoprodejce železa uprchlý do vnitrozemí dostal ujištění, že po návratu mu nic nehrozí. Když se vrátil, byl hned zatčen. V noci byl opět propuštěn, potom, co slíbil, že se vzdává veškerých zásob. Následně byl vyhoštěn.“

V Mostě nefungoval ani jeden židovský konzum. Zejí prázdnotou a většina výkladních skříní nese dosud nadpis "židovské svině", uváděla situační zpráva. Dříve popisovaný bojkot zasáhl i židovské podnikatele. Proto se pokoušeli pomocí převodů „na oko“ na ně- kterého ze svých zaměstnanců zajistit další provoz živností. Vzápětí však bylo uplatněno nařízení o protiprávním fingovaném krytí židovských obchodů, které tuto činnost zarazilo. Rostl počet rozvodů v manželství s židovským partnerem/-kou. Docházelo i k prvním případům vyhánění a vyhošťování židů do republiky. Např. výnosem z 15. října 1938 byli z Břeclavi vystěhováni zbývající obyvatelé židovského vyznání (v počtu asi sta osob). Do republiky byli propuštěni až na začátku listopadu 1938.

„Bez majetku a střechy nad hlavou museli žít téměř měsíc v nelidských podmínkách u obcí Hrušky a Lanžhot.

Vystěhování postihlo obdobně na 200 židů z Moravského Krumlova, kteří byli dopraveni na demarkační čáru, kde se utábořili na polích nedaleko Moravské Nové Vsi a u Rajhradu. O tom, že vyhánění židů před křišťálovou nocí nebylo výhradně záležitostí jižní Moravy, svědčila i diplomatická nóta britské legace v Berlíně z 27. října 1938. Henlein, který byl jako říšský komisař pověřen situaci vyšetřit, konstatoval, že se mu přes „veškeré“ úsilí nepodařilo nic konkrétního zjistit. Ti židé, kteří v pohraničí zůstali, byli nuceni podepisovat prohlášení, že se zavazují v několika dnech opustit říšské území. Kromě pronásledování a vyhánění docházelo i k přímé internaci židovského obyvatelstva. Sloužily k tomu improvizované tábory v Mostě, Ostrově nad Ohří nebo v Olšových Vratech na Karlovarsku. Všechna tato opatření měla přimět k odchodu i ty židy, kteří doposud zůstávali. S tím souvisela i arizace a konfiskace jejich jmění. Zvláštní pozornost byla věnována zlatu a předmětům z drahých kovů. Místní „árijské“ německé obyvatelstvo participovalo na začínající arizaci, kdy získávalo do správy židovský majetek jako komisařští správci nebo přímo jako tzv. treuhändři, rovněž v důsledku vyhánění obsazovalo uvolněný bytový fond. V první fázi vystupovali do popředí jako arizátoři německé bankovní a průmyslové komplexy, stát a města, teprve poté přišli na řadu místní Němci, ale také střední a drobní  zájemci z Říše.

Arizaci výrazně pomohl odchod židů z pohraničí, její průběh tak postupoval snadněji než v tzv. „Altreichu“. Oproti Rakousku, kde měla divočejší průběh, probíhalo vše v „Sudetech“ v pevných kolejích. Navíc definice židovského majetku byla formulována tak, aby mohla postihnout co největší rozsah vlastnictví, a to i nežidovského. Ustanovení komisařských správců proběhlo na základě Henleinova nařízení z 12. listopadu 1938, další nařízení z 19. ledna 1939 formulovalo dále funkci těchto správců. Navíc konfiskaci židovského jmění vydávalo vedení župy za reparace za „škody“ vzniklé německému obyvatelstvu v národnostním boji, protože židé měli podporovat československou vládu a tím vystupovat jako protivníci německé menšiny.

Záminkou k zesílení perzekuce židovského obyvatelstva a snaze odstranit ho z Říše se stala křišťálová noc z 9. na 10. listopad 1938, nazvaná podle rozbitých oken a výkladních skříní. Podle situační zprávy SD došlo během doby od 1. do 11. listopadu 1938 k pokusu s konečnou platností pomocí zákonů a nařízení o vyloučení židů ze všeho německého životního prostoru. „Skrze akce z 9. na 10. listopadu bylo prakticky uskutečněno úplné vyloučení židů ze všech oblastí veřejného a soukromého života.“

 Pět set členů FS pochodovalo městem a demonstrovalo za odchod Čechů a židů. Ohlasu atentátu mladého židovského emigranta Grüzspana na německého diplomata von Ratha v Paříži využila organizace SS, SA a zejména její příslušníci v policejních složkách atentátu k zorganizování protižidovských pogromů v celé Říši a tím i v pohraničí. Velkou roli sehrávala také říšská propaganda. Bezprostřední impuls dal ve svém projevu říšský ministr propagandy Goebbels. Následující křišťálová noc zahájila pogromistické tažení, které získalo konkrétní podobu v drancování židovských obchodů a obydlí. Často putovaly davy městem a provolávaly protižidovská hesla. Byly zapáleny synagogy v Mostě, Kadani Teplicích, Lovosicích, Liberci, Falknově, Opavě, ale i dalších městech. Někde bylo zničeno „jen“ jejich vnitřní zařízení jako v Ústí nad Labem či Úštěku. Pogromy v Sudetech byly značně rozsáhlé, již 9. listopadu 1938 byly v ulicích severočeských měst vidět nacistické bojůvky, k prvním pogromům došlo následujícího dne, na mnoha místech byly zaznamenány i později. „Vlna útoků na židovské obchody i byty a hlavně synagogy, která jako spontánní odveta německého lidu za tento čin, která přešla celým Německem, zasáhla se značnou prudkostí i území obsazené. Také tu byly spáleny na některých místech synagogy a postup i jiných činitelů proti židům byl značně zostřen,“ tak popisovala situaci zpráva SD, která není objektivní v hodnocení útoků jako spontánní aktivity německého lidu z naznačených důvodů.

V Pošumaví nebyly protižidovské akce vzhledem k malému počtu židovského obyvatelstva rozsáhlé, přesto byla vypálena synagoga v Rožmberku nad Vltavou.  Na jižní Moravě byla zapálena synagoga ve Znojmě a poškozeny budovy židovské obce v Mikulově. Na základě některých hlášení o nejednoznačnosti antisemitských nálad mezi německým obyvatelstvem konstatoval Volker Zimmermann, že většina německých obyvatel se ničení nezúčastnila a maximálně mu přihlížela. Informátor SoPaDe naproti tomu uvádí, že antisemitismus byl mezi dělníky v sudetské župě rozšířen silněji než v jiných částech Říše. Potvrzuje však, že počet těch, kteří se účastnili pogromu, nebyl velký. „Panující názor těchto dělníků je, židé a Češi by měli být vyhnáni pryč, jejich majetek vyvlastněn, ale osobně na ně nechtěli sáhnout.“ Samotní sudetoněmečtí pamětníci ve svých vzpomínkách účast na násilí vůči židům zamlčovali, potlačovali a omlouvali politickou situací. Na pogromech v pohraničí se podíleli také ordneři. Sudetští Němci byli zastoupeni i v řadách SA i aparátu NSDAP, které na násilnostech participovaly.

V Teplicích byli židé 10. listopadu 1938 odpoledne masově vyhnáni ze svých bytů a obchodů. Řadu z nich vytáhli SA-mani přímo z tramvají a autobusů. Ordneři zastavovali soukromá auta, do kterých nastupovali a odváželi židovské řidiče na nejbližší policejní stanici. Žatecké židovky byly zahnány k uklízení všech místností okresního soudu. „Jsou dvakrát denně voděni na procházku jen proto, aby mohlo býti na ně pliváno a mohli býti týráni.“ V Postoloprtech ordneři před sebou hnali židy a bili je holemi, nařídili jim jít v kleče a nutili je provolávat „My jsme český židovský prasata“.

Karlovarské protižidovské akce zahájily fanfáry Hitlerjugend. 

Po "odtroubení“ sehnali židy, muže a ženy dohromady před „Schützenhaus“ a nechali je tam hodiny stát. „Přitom si počínali jako posedlí. Plivali na židy a pronášeli oplzlé poznámky. Muži byli potom odtransportováni z Karlových Varů. Mnozí přišli do Dachau, Weidenu, kde nyní byl také zřízen koncentrační tábor. Většina politických vězňů byla z Dachau odvezena, aby uvolnila místa židům.“ Židovské ženy oddělili od mužů a vyvezli je na československou demarkační čáru. Pohraniční stráž je vyhnala přes hranici do republiky. Nemohly si vzít nic víc než šaty, které měly na sobě Podle jiné zprávy bylo při demonstracích provoláváno rozvášněným davem a hlášeno z megafonů: „Nieder mit den Juden“, „Heraus mit den Juden“. Obecenstvo je bilo pěstmi, plivalo na ně a ženám trhalo vlasy. Ordneři vnikali i do soukromých bytů, přistižené židy ihned zavřeli, naložili pak do vozů a odvezli do budovy policejního ředitelství, kde je uvěznili. „Byli pak odvezeni do Falknova nad Ohří, kde jim člen oddílů SS prohlásil, že po událostech v Paříži mají právo zastřelit za jednoho Němce tisíc židů, že však s nimi naloží mírněji, když podepíší prohlášení, že dobrovolně odcházejí z německého území a nikdy se již zpět nevrátí.“ Během křišťálové noci došlo k řadě zatčení. Většina uvězněných židů byla transportována do koncentračního tábora v Dachau. Část z nich byla internována v improvizovaném koncentračním táboře v Sudetech. Tábor Espetov, kde nacisté drželi 300 vězňů, se nacházel v blízkosti Karlových Varů.

Vězni byli internováni v lágrech několik týdnů. Propuštění následovalo jen v těch případech, pokud se písemně zavázali k emigraci. Zmíněné postupy se vyzkoušely už v případě burgenlandských židů na jaře roku 1938. Těžkou zkušenost měl zmocněnec státního zastupitelství v Karlových Varech Lebr. „Byl natolik ohrožován na svém životě kamením a shluky lidí, přestože ho chránila ozbrojená četnická stráž, nezbylo mu nic jiného než odjet do Prahy, kde se po příjezdu nervově zhroutil.“

Ve dnech křišťálové noci, představující vrchol nacistického teroru v prvních týdnech po připojení, se na několika místech protnuly osudy židů a Čechů. I z verbálních projevů henleinovců odvozovali někteří hraničáři, že těžký úděl židovského obyvatelstva bude v budoucnu přichystán i jim. V Duchcově provedli ordneři pogrom na Čechy a židy. Předtím než byla akce zahájena, vypnuli proud v celém městě. Pět set členů FS pochodovalo městem a demonstrovalo za odchod Čechů a židů. Podle jiné zprávy to byl dav o 300 osobách vedený místním starostou. Shluk obyvatelstva vedle protižidovských hesel křičel, že všichni Češi musí do tří měsíců z Duchcova zmizet.

Vytloukali výkladní skříně, rozbíjeli firemní štíty a okenní skla neněmeckých obchodů. Zboží bylo z části rozkradeno a zničeno. Jen některé z již arizovaných firem řádění minulo. Majitelé poničených krámků však mohli požadovat náhradu, k čemuž byla zřízena zvláštní kancelář. Odškodnění se netýkalo neárijských vlastníků, ti museli odstranit poškození na svoje vlastní náklady. Češi, židé byli biti, týráni a bráni do vazby. „Antonína Nováka, zedníka, zachránila jedna německá rodina, která prohlásila, že v bytě již bydlí pouze Němci. Jinak se mi již demonstranti dobývali do bytu a vyrazili dveře.“ Němci, kteří sloužili v čsl. armádě a kteří nastoupili při mobilizaci vojenskou službu, byli zatčeni. Při výtržnostech asistovala německá posádka a gestapo. Ničení českých obchodů bylo zdůvodňováno tím, že „Češi pracují se židy společně proti Říši.“

Jak konstatovala zpráva určená ministerstvu vnitra, pogrom na české obchody přispěl k rozhodnutí mnoha českých obyvatel odejít z pohraničí do vnitrozemí druhé republiky: „Sklíčenost Čechů a obava před dnešní noci mají za následek, že velká část českého obyvatelstva se připravuje k vystěhování do československého území.“

V Duchcově se po dnech, kdy se konaly excesy proti židům a Čechům, ustavily velké tlupy mladíků, jež byly ozbrojeny sekerami a které si vzaly za úkol poškozovat pozemky, domy a zahrady českých lidí. „Provolání „Pryč s Čechy“ byly na denním pořádku. „Nejdřív židi, potom Češi.“  V nočních hodinách vyzývali Čechy, aby opustili do 24 hodin město a hrozili jim vězením. V následujících dnech se ustavily podobné likvidační tlupy také v Bílině, Jeníkově (Janneg), Mostu a Lomu u Mostu (Bruch). Během křišťálové noci se v Chomutově odehrály podobné manifestace. „Demonstranti vytloukli židovské a české obchody a do bytů Čechů byly házeny kameny.“ Při protižidovských shromážděních ve Štětí se demonstrovalo i proti Čechům a byla pronášena hesla „Pryč se židy a Čechy, v německé říši není pro ně místa.“ Akce se zúčastnilo asi 600 osob.

V noci z 11. na 12. listopad 1938 táhnul Hustopečemi 400 členný henleinovský dav a u každého obydlí Čechů provolával: „Was sind Tschechen? A odpovídal: Schweine!“

V Holýšově a Stodě obcházely "zástupy Němců" za noci a ve večerních hodinách příbytky Čechů, kterým spílali. "Házejí bláto do okna, pruty švihaní po oknech, čímž tyto neustále znepokojují a týrají."

Z Teplic-Šenova uprchlo na začátku listopadu 1938 několik Čechů, které po obsazení německé úřady poslaly do Lipska k zemědělským pracím. Původní transport čítal 500 mužů. Bilance křišťálové noci a následujících drancování, které se protáhly až do počátku nového roku, obnášela 44 vypálených a zbořených synagog, 3 modliteben a 66 zdevastovaných židovských hřbitovů. Docházelo i k antisemitsky motivovaným vraždám

Vyhošťování židů z pohraničí neskončilo. V některých obsazených obcích byli v sobotu 26. listopadu 1938 svoláni na obecní úřady a vyzváni, aby do 4 dnů se z Německa vystěhovali. „Rovněž Čechům je některými občany, hlavně ordnery vyhrožováno, jakmile budou hotovi se židy, přijdou na řadu Češi. "Během jednání rady politické správy z Třeboně dal říšský komisař z Gmündu zřetelně najevo, že židé budou bez výjimky z obsazeného území vyháněni." Brzy byly přijaty další omezující normy. Nařízení o vyřazení židů z hospodářského života z 12. prosince 1938 jim zakazovalo provozovat jakékoliv obchodní podniky nebo vykonávat řemeslo, a to i v místech, kde žili. Nakupovat měli pouze u árijských obchodníků. V obcích, kde bydlelo více židů, měly být určeny zvláštní obchody výlučně pro ně. V praxi se tak nedělo. Jedinou povolenou živností zůstalo holičství a pohřbívání mrtvých, v obou případech pouze souvěrců. Vedoucí zaměstnanci židovského původu měli být propuštěni bez odstupného a dalšího zaopatření. V prosinci 1938 vyšlo také nařízení o přihlašování židovského majetku na sudetoněmeckém území. I v běžném životě byla židům činěna různá příkoří. V Kolešovicích na Rakovnicku jim v noci neznámí lidé ucpali komíny. Závady si museli vzápětí nechat odstranit, za což byl vybírán poplatek 12 říšských marek. Trutnovští židé měli zakázáno jezdit po náměstí a museli přes město chodit pěšky. Jedna z dalších zpráv uváděla lapidárně, že židé, pokud zůstali, byli stále šikanováni. Reakce místního německého obyvatelstva na perzekuci židů vykazovaly obecně paralely se všeobecnými postoji obyvatelstva v Říši. Nemálo německých obyvatel perzekuční opatření schvalovalo. Pravověrní stoupeni NSDAP se dokonce zasazovali za označování židů ze smíšených manželství, aby se zamezilo jejich údajnému zvýhodňování. V roce 1941 byla pro židy zavedena povinnost označovat se "žlutou židovskou hvězdou". Posléze začaly transporty do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů s plynovými komorami. Jen do Terezína bylo ze sudetské župy odtransportováno v letech 1941–1945 více než 600 židů. Neunikla však ani většina těch, kteří se zachránili útěkem do vnitrozemí v roce 1938 a tím se dostali dočasně z rukou nacistů.

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939," Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.-103-112