Zcela bez kontroly
Zcela bez kontroly
Marek Řezanka
Na kabinetu Petra Fialy není nejhorší, že jeho ministři jsou nekompetentní – a dokonce se v něm vyskytují ti, kteří by kvůli různým aférám měli odstoupit. Oboje situace jsme tu již měli i v případě jiných vlád.
Nejhorší je, že stávající vládě takové jednání prochází za mlčení a tichého souhlasu všech kontrolních mechanismů, především médií.
Petr Mlejnek věděl o korupci a manipulaci s veřejnými zakázkami, ale na policii se neobrátil. Existuje nahrávka z roku 2016, v níž pan Mlejnek navrhuje způsob, jak uspět v jedné z vytipovaných veřejných zakázek na ministerstvu pro místní rozvoj. Netřeba snad ani podotýkat, že onen navrhovaný způsob byl krajně nezákonný. Vít Rakušan, ministr vnitra, se snažil pana Mlejnka uhájit za každou cenu – i cenu zjevných lží.
Petr Hladík, ministr životního prostředí, který se velmi horlivě chopil prosazování agendy Grean Dealu, nechal za sebou podivnou stopu, možná i uhlíkovou, v brněnské privatizační kauze Taxis.
Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka žádal generálního ředitele Úřadu práce ČR Viktora Najmona, aby rezignoval, s tím, že mu sliboval mimořádnou odměnu.
Takové jednání v sobě spojuje jednak formu úplatku ve smyslu: Odstupte bez řečí – a vyděláte na tom – a za jednak formu vydírání: Pokud mé podmínky nepřijmete, budete litovat. Upřímně řečeno, takovéto jednání je typické pro mafiánské prostředí.
Média sice tato témata nakousla, ale vždy, když již Fialovu vládu ohrožovala, je opustila a nechala vyznít do ztracena.
Kde je Mikuláš Minář se svými demonstracemi? Kde jsou lidé s rudými kartičkami? Jak to, že bouřící ulice nepožadují odvolání „dona Vita“, „dona Mariana“ a „dona Taxise“?
Stanislav Gross by byl k rezignaci již dávno donucen. Jurečka, Rakušan či Hladík nikoli.
Právě tento faktor je velmi znepokojující – a podporuje tvrzení, že stávající kabinet má blízko k totalitnímu řízení společnosti. V demokratickém zřízení totiž fungují pojistky, které vylučují, aby určité jednání politikům prošlo bez následků.
Varovným signálem by pro nás mělo být, že demonstranti, kteří pokojně (ve srovnání s Francií přímo andělsky mírumilovně) protestují proti vládní zvůli, jsou nejen vládou, ale i mnohými médii nálepkováni jako „dezoláti“, „lůza“ či „ruští trollové“. Toto je další rys totalitního postupu, kdy je jakýkoli oponent okamžitě negativně etiketizován, dehonestován – a veřejně pranýřován jako „nepřítel společnosti“. Pro konkrétní příklad není třeba chodit daleko: Ukázkovým štvancem posledních dní se stal děkan Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické (VŠE) v Praze, Miroslav Ševčík.
Toho chtějí někteří ideologicky zanícení fanatikové vylučovat jen proto, že se mihl na protivládní demonstraci, kde neměl žádný veřejný projev. I kdyby se jí účastnil, má na to plné demokratické právo. Rektor VŠE, Petr Dvořák a studentská senátorka a současně místopředsedkyně Klubu mladých politologů, Petra Hrabová, ovšem dělají vše pro to, aby byl děkan Ševčík odvolán, třebaže se ničeho špatného nedopustil. Média křivě obvinila pana Ševčíka z výtržnictví – ale zcela bez důkazů.
Policie zadržela po demonstraci dvacet lidí – a v sedmi případech zahájila trestní řízení. Pan Ševčík mezi těmito osobami zjevně nefiguruje. Jeho odvolání by tak mělo být naprosto bezpředmětné – a spíše by se mělo uvažovat o (ne)kompetentnosti osob, jakými jsou rektor Dvořák či Petra Hrabová.
Systémové selhávání médií doplněné o politickou zvůli a represe vůči lídrům prezentujícím odlišné názory z řad oponentů jednoznačně nahrává vzrůstajícímu strachu části populace z veřejného sdílení svých politických názorů a postojů. To je ovšem v rozporu s našimi základními právy.
Bude-li pan Ševčík odvolán ze své funkce, máme zde zcela jasný precedens politického procesu – a potvrzení, že nežijeme ve společnosti demokratické, ale totalitní, v níž nerozhodují znalosti a kompetence dotyčného, ale v níž je zcela zásadní a rozhodující jeho politická orientace a loajalita s vládní mocí. Na každém z nás potom je, zda se s životem v totalitní společnosti hodlá smířit, nebo bude aktivně podnikat vše pro to, aby totalitu porazil.
Máme tu zvůli
Hlídací pes? Ne – ratlík, jenž se lísá
k noze svých pánů, k nimž se jasně tulí.
Stačí mu řetěz a vždy plná mísa:
Novinář píše ódu s preambulí.
Někdo má pocit, že se ledy hnuly?
Spíše zas mrzne – a mráz bude tužší,
panstvu se tleská – pro lid nejsou uši.
Mnozí již vědí, kam že jsme to vpluli.
Bohatý mlaská, chudák ústa suší:
Kontrola není – tak tu máme zvůli.
Vřed stále roste – do toho i hnisá:
Na chleba není – teď je prý čas kulí.
Lev bude zavřen, nahoru jde krysa,
hrdina zbit je – slaveny jsou nuly.
V senátu kůň je – jak za Caliguly.
Ministr dávno zaprodal svou duši.
Tomu, kdo cekne, místo klidně zruší.
Fanatik běsní – podvodník se culí,
že shrábne balík – dostaví se s nůší.
Kontrola není – tak tu máme zvůli.
Parta vší hravě nahradila rysa:
Vysvlékly nás – a navíc rovněž zuly.
Z lesa nám zbyla jen paseka lysá,
jen ty vši mají všechno z drahé žuly.
Pádu až na dno jsme se nevyhnuli.
Ti, kteří vládnou, holí do nás buší,
tak o tom pišme, hlavně bez retuší.
Tak o tom pišme – stačilo by způli,
čí stopa že se line do ovzduší:
Kontrola není – tak tu máme zvůli.
Vláda se chová jako tygr v buši.
Zákon je nanic, jak už kdekdo tuší.
Toho, kdo křikne, do propasti skulí.
Enormní ceny pány sotva vzruší:
Kontrola není – tak tu máme zvůli.
