Zatýkání a výslechy zatčených probíhaly brutálně
Zatýkání a výslechy zatčených probíhaly brutálně
Zatýkání a výslechy zatčených probíhaly brutálně, o čemž svědčil záznam z obsazeného Bílovecka. „V Pusté Polomi okr. Bílovec docházelo k týrání při zatýkání německými policisty. Těhotná pí. Adéla Hruzíková byla kopnuta policistou do břicha s nadávkou „böhmische Hure“. Vlasta Tížková, která přišla prosit za propuštění otce, byla policistou zvednuta za nohy hlavou dolů a kopána. Řídící učitel Uhr byl vyslýchán na četnické stranici, kde byl bit pěstmi do prsou a bylo mu spíláno do blbců a pitomců. Při výslechu, který trval od 11 do 18.30, musil stát v pozoru.“ Soupisy zatýkaných, které měly být podloženy určitým šetřením či obviněním podle nacistických právních a ideových měřítek, vznikly i za podílu SdP. Ukazovalo se však, že do seznamu se dostaly i osoby, s nimiž si henleinovci chtěli vyřídit své účty. Při realizaci „očišťovací akce“ se staly pouhým dílčím podkladem. Počet zatčených byl velmi vysoký a vyvolával pochybnosti o důvodech zatčení. Již 6. listopadu 1938 tak říšský komisař pro sudetské území K. Henlein vydal nařízení, že zatýkat osoby z politicko-policejních důvodů a zabavovat jejich majetek smí výhradně gestapo a žádné jiné úřady ani úřadovny NSDAP či SdP. V podobném duchu vydal šéf RHSA R. Heydrich 24. prosince 1938 výnos, kterým nařizoval příslušným vedoucím úřadovnám gestapa přezkoušení důvodů platných zatčení, protože podle došlých hlášení byla řada vězňů ze sudetoněmeckého území zatčena jen proto, že byli členy či funkcionáři marxistické strany či že se dříve chovali protiněmecky. V některých hlášeních se objevovaly důvody ještě nedostatečnější, např. že je Čech. Jindy nebyl důvod uveden vůbec. Byla prováděna i zatčení na základě obvinění, která se potom při prověřování ukázala jako nepravdivá nebo silně přehnaná. Jedna ze zpráv tato konstatování potvrzovala: „Z toho lze souditi, že mnozí Češi v zabraném území jsou velmi často říšskoněmeckým úřadům nevinně udáváni občany německé národnosti nebo ordnery, buďto na základě mylných informaci, nebo ze msty a tím jsou jim působeny ze stran říšskoněmeckých orgánů nepříjemnosti, nejsou-li dokonce zatýkáni a vězněni.“ V prosinci 1938 byla další část zatčených propuštěna, přesto však žila s cejchem nespolehlivosti pod trvalým policejním dohledem a byla vystavena neustálému špiclování i od ostatního obyvatelstva. Zatčení komunisté a sociální demokraté museli při propuštění podepsat revers, že nebudou proti říši a nacismu nikdy podvratně pracovat a že zanechají veškeré politické činnosti. Proti zatýkání mobilizovaných československých občanů bez rozdílu národnosti protestovalo československé ministerstvo zahraničí na konci října bez jakéhokoliv výsledku.
Řada německých uprchlíků, kteří byli donuceni vrátit se z druhé republiky, byla po návratu zatčena. Britský ministr zahraničí Halifax si stěžoval 7. října 1938 na německém velvyslanectví v Londýně, protože měl několik zpráv, podle nichž s uprchlíky, kteří nebyli členy SdP, bylo po návratu do Sudet špatně zacházeno. Německý velvyslanec to odmítl s tím, že neměl takové informace. Mimoto měla být Halifaxovi tlumočena zpráva, že starost Britů o Němce uvnitř hranic Říše není na místě. Po vstupu wehrmachtu byl zastaven demokratický tisk a politické strany s výjimkou SdP byly likvidovány. Mimoto přišla řada Čechů, německých sociálních demokratů, komunistů a židů o práci. Starostové, členové obecních a místních zastupitelstev, kteří byli židi, Češi nebo marxisti, byli zbaveni svých mandátů. „Na místo dosavadních českých starostů dosadili si svoje lidi a samozřejmě i němčinu.“ Např. po příchodu říšskoněmeckých vojsk byli všichni zaměstnanci bývalých státních podniků (na dráze, na dolech) hromadně propuštěni s tím, že dostali bezplatnou čtyřnedělní dovolenou. Ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí nad Labem se využilo „technických obtíží“ k tomu, aby o místo přišlo na 200 Čechů a demokratických Němců. V chemické továrně v Sokolově mohli zůstat ti čeští dělníci, které SdP neposuzovala negativně. Ve Znojmě byli dokonce propuštěni čeští učedníci z učení a noví nebyli přijímáni. Společenstvo činilo nátlak i na české mistry, aby i oni české učedníky propouštěli. „Všichni Češi byli z práce propuštěni a jen tam, kde je nevyhnutelně potřebují, kde není jiné náhrady, je ponechali v práci.“ Jak dokazuje tato i následující relace, o práci nepřišli dočasně všichni Češi. „Čeští zaměstnanci jsou bezohledně s okamžitou platností propouštěni, pokud nejde o pracovníky, které nelze dosud nahraditi novými silami německými; to se jedná zejména o horníky.“ Specializované profese, jakož i zaměstnanci ve strategických podnicích (elektrárny, chemické závody, sklářští experti) museli na zabraném území zůstat minimálně do zapracování „nové síly“. Měla jim být zajištěna osobní svoboda a právo pozdějšího návratu. „Jde teď o to, aby se naši lidé nezbavovali překotně majetku a neochuzovali sami sebe, své děti a stát. Poněvadž by předčasné opuštění míst ve velkých podnicích jako byly uhelné doly, elektrárny, chemické závody apod. mohlo přivodit nebezpečí poškození nebo dokonce zastavení těchto podniků, bylo ujednáno mezi Československem a Německem, že úředníci a zaměstnanci takovýchto podniků zůstanou se zabezpečením osobní svobody a práva pozdějšího návratu zatím na svých místech, pokud nebude možno odevzdat podniky v pořádku a s řádně zapracovaným odborným personálem.“
