Zatímco sudetoněmecký landsmanšaft je v ofenzivě pražský Černínsky palác se řídí heslem "uhýbat a neprovokovat" 1

Je prostě potřeba Němcům říct několik nepříjemných věcí, stejně se tomu nakonec nevyhneme.

Dr. Eva Hahnová

Z rodné Prahy utekla Eva Hahnová před sovětskou invazí do západního Německa. Vystudovala politologii a vdala se. Brzy odešla do Velké Británie, kde psala i svou disertační práci. Do Německa se vrátila v roce 1981 a pracovala určitý čas v sudetoněmeckém „Collegiu Carolinum“ v Mnichově. Odtud byla po konfliktu doslova vyhozena. Žije v současnosti v Německu. Její manžel Hans H. Hahn vyučoval na univerzitě východoevropské dějiny. Píší do německých novin články a podepisují je společně. Před lety pomáhali organizovat petici akademiků proti stavbě Centra proti vyhánění v Berlíně.

Četl jsme některé články paní doktorky Hahnové. Nyní jsem objevil rozhovor, který zhruba před sedmi lety poskytla redaktoru BBC. Obsahuje mnoho zajímavých myšlenek, mnohé platí i v současnosti.

Eva Hahnová odpovídala i na otázku, zda německý kancléř, tehdy Schröder, to myslí vážně, když Polákům a Čechům slíbil, že jeho vláda u mezinárodních soudů bude vystupovat proti majetkovým nárokům vyhnanců. Po něčem takovém Praha doslova toužila… Hahnová soudí, že je to jen gesto. Kancléř chce jen navodit atmosféru důvěry na rozšíření EU. Jinak i tato současná vláda zastává teorii, že odsun a konfiskace majetku byly protiprávní a tudíž majetkové otázky zůstávají otevřené.

Podle jejího názoru je chyba někdy i ve slovech. Finanční náhradu, odškodnění, které v západním Německu po válce obdrželi, byly deklarovány jako podpora. Ne tedy odškodnění.

K česko-německé deklaraci poznamenala, že ve své době byla sice užitečná, ale brzy se ukázalo, že je nedostatečná, a to naší vinou. Dva roky po jejím podepsání vypukla v Německu velká kampaň za zrušení „Benešových dekretů“. Ukázalo se, že bez ohledu na deklaraci otevřené spory přetrvávají. Kampaň začala v roce 1999, kdy do vedení „vyhnaneckých“ spolků nastoupila nová generace. Bernd Posselt tehdy napsal: „Landsmanšaft přechází do ofenzivy.“ A také že ano. Získal podporu Rakouska, protože tam do vlády zrovna vstoupili Heiderovi „Svobodní“. Pak šikovně v Evropském parlamentu protlačil rezoluci na zrušení dekretů. Různí europoslanci potom tvrdili, že jim to „uniklo“, že tam v ten pátek odpoledne nebyli a podobně. Další dva roky byla německá média plná dekretů a Beneše. Současně s tím vznikla představa, že u nás platí zákony, podle kterých může každý Čech zavraždit Němce a nic se mu nestane.

V roce 2002 právník Joachim Frowein v posudku, objednaném Evropským parlamentem, došel k závěru, že tyto dekrety nejsou překážkou pro členství ČR v Evropské unii. Spolková vláda nejdříve také díky oné kampani podlehla částečně dojmu, že se musí Čechům zakázat vyvražďovat Němce. Potom ale přišla na to, že její postoj k Benešovým dekretům neizoluje ČR, ale Německo. Kampaň tedy ustala., ale vztah k ČR se zhoršil, míněna doba před uvedenými lety.

Reportér se Hahnové zeptal, proč v Lidových novinách vyzvala české publicisty, kteří v německém tisku píší kriticky o české minulosti, aby do něho napsali také něco o démonizování Edvarda Beneše. Uvedla, že samozřejmě nečeká, že by se tito lidé dokázali vzepřít zadání z redakce. Ona sama, se svými názory na sudetoněmecké organizace v Německu, jinam než do liberálního tisku se neprosadí. Ale oni mají do konzervativních listů dále přístup. Je proto zvědavá, zda napíší, že je nepřípustné srovnávat Beneše s Hitlerem, nebo něco o myšlenkové kontinuitě poválečných vyhnaneckých organizací s nacistickou érou. Tak třeba Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) – brilantní noviny v Německu po intelektuální stránce, nemají konkurenci. Ale o česko-německých záležitostech referují ze „sudetoněmeckého“ hlediska. Budiž, jenomže z české strany dávají prostor jen lidem, kteří sdílejí jejich pozici.

Na námitku, že kritizovat poválečné zacházení s Němci u nás je v českých novinách dávno samozřejmostí, si Hahnová myslí, že se malé skupině lidí v českých médiích dostává nepřiměřeně mnoho místa. A to i když píší neustále totéž. Třeba Bohumil Doležal nebo Emanuel Mandler nenapsali nikdy nic pořádného o odsunu, nic zajímavého a konkrétního k česko-německým dějinám. Neustále opakují variace na 2-3 rétorické formule. Což o to, sama je k odsunu dost kritická, jenom ji zaráží ta umanutost, posedlost, jedním z mnoha dějství česko-německé historie.

Na otázku, zda má na takovou posedlost českých novinářů nějaké vysvětlení, uvedla, že chápe, když pro mladého českého intelektuála je výzva ke kritice českého nacionalismu velice svůdná, kdo by se nesnažil vžít do optiky oběti. Proto tedy intelektuálové jsou, aby se zastávali slabších. A sudetští Němci po válce v roli slabšího nepochybně byli. Problém je v tom, že jim chybí smysl pro věcnou informaci a politický kontext. Od Doležala ,jako politologa bych očekávala, že se bude zabývat dimenzí současných politických problémů mezi námi a Německem. To on ale nedělá, stejně jako nikdo z těch, co se po něm opičí.

Jaké politické okolnosti novináři pomíjejí? Např. ve stanovách Sudetoněmeckého landsmanšaftu najdete požadavek na kolektivní právo na domovinu a sebeurčení. Jde tedy o integritu naší republiky! Kdo se kdy Posselta na tento – jejich klíčový bod – zeptal?

A Ermund Stoiber v roce 2002 kandidoval na kancléře s heslem, psaném v programu SL „právo na domov platí!“ Proč o tomto reálném problému mluví jen komunisté? Redaktor se pozastavil nad tím, že Hahnová se po převratu u nás zaměřovala na „české hříchy“, nyní převážně píše o nacionalismu sudetských Němců. Co se stalo? Ve své první české knize „Sudetoněmecký problém: obtížné loučení s minulostí“, Praha 1996, shrnuje svoji kritiku českého zacházení s Němci a stojí si za tím nadále. Jenže dnes je již zcela jiná situace. Objevila se spousta historické literatury a nyní už nikomu v Čechách nemusíte vyprávět, že po roce 1945 nebyl režim zrovna demokratický. Kdo jen chce, tak to ví.

Josef Sedlák, Plzeň