Zatímco sudetoněmecký landsmanšaft je v ofenzivě, pražský Černínsky palác se řídí heslem „uhýbat a neprovokovat!“ 2

Skoro 20 let pracovala v „Collegium Carolinum“, tedy sudetoněmecké organizaci se sídlem v Mnichově. Nakonec se rozešla s nimi ve zlém. Proč? Když už měla pocit, že k českému nacionalismu řekla svoje, zaměřila se na sudetoněmecké prostředí. A s úděsem zjistila, že se léta pohybovala v prostředí prakticky nenarušené kontinuity s nacistickým dějepisectvím.

V roce 1969 jeden mladý německý historik napsal do časopisu Osteuropa, že východoevropská studia v Německu za moc nestojí. Přidala se k němu s tím, že konkrétně v případu českých dějin může jeho kritiku podepsat do puntíku! Že se v Německu téměř nepřekládají české, ale ani anglosaské práce o odsunu. Že v Collegiu pořád vycházejí z právnických studií starých nacistů. Když ten článeček – ještě v obtahu – četl její nadřízený, známý historik Ferdinand Siebt, již je dávno mrtvý, doslova vybuchl vzteky a dal jí okamžitou výpověď. Na hodinu!. Prý pošpinila Collegium… Ale Hahnová se nedala, odvolala se k soudu a vyhrála. Musela obdržet slušné odstupné. Ale stejně má na to ošklivou vzpomínku, která se týká našich lidí. K petici na její podporu, kterou podepsala spousta historiků v Německu, v USA i jinde – se nepřipojil žádný český historik. Někteří pak po straně řekli, že si to nemohou rozházet s kolegy z Collegia, že jsou na nich závislí! Mimochodem znala se a spolupracovala třeba i s Vilémem Prečanem, ale zůstala sama.

A čím Collegium navazovalo na nacistické dějepisectví? Dodnes přece uvádějí ve stanovách na koho navazují – jsou to samé národovecké, nacifikované instituce, které po válce vplynuly do Collegia. Jeho raná produkce, to byly knihy připravené do tisku ještě v Praze před rokem 1945. Když se podíváme, jací lidé Collegium zakládali a jací autoři tam po celá léta publikovali, je to jeden nacista vedle druhého.

V Německu ale i v ČR měl přece Seibt po převratu celkem dobrou pověst. Že by tohle všechno kryl? Na to uvedla Hahnová jeden příklad. Seibt měl v oblibě jednoho starého sudetoněmeckého historika – Evgena Lemmberka. Vydal jeho paměti a považoval je za vrchol vší moudrosti. Přitom právě Lemberg organizoval v létě 1938 z Drážďan pod hlavičkou Freikorpsu, sudetoněmecké teroristické organizace, protičeskoslovenskou propagandu. Posléze se vrátil do „osvobozeného Sudetenlandu“ a nacifikoval školství v Liberci. No a po válce to v západním Německu dotáhl na respektovaného odborníka na nacionalismus. V Collegiu Hahnová zažila i jednoho „poctivého“ esesáka. Byl to nějaký Kurt Obersdorffer. Byl jedním ze čtyř Henleinových zástupců v župě Sudetengau, kde šéfoval vědě a kultuře. Také u zbraní SS to dotáhl dost vysoko. Nelenila, šla za Seibtem, že na tohle narazila při studiu materiálů. A on na to: „No, jo, ale on je jen taková malá ryba…“ Vše věděl a kryl to.

Německá společnost se po válce rozloučila s představou o velkoněmectví, tedy že by všude, kde se mluví německy, měl být německý stát. A co landsmanšaft? Ten velkoněmectví hlídá i nadále. Stačí poukázat na to jejich právo na domovinu, nebo jejich interpretaci českých dějin. Oni automaticky vycházejí z představy, že české země byly vždy rozděleny na dva etnické díly a teprve český nacionalismus si v 19. století začal přivlastňovat Sudety. Jako kdyby si Palacký s Masarykem uměle vymysleli historický útvar českých zemí. Němečtí školáci se tak v podstatě dodnes učí a české dějiny automaticky považují za součást německých dějin. Karel IV. založil v Praze první německou univerzitu. Pražskou defenestrací začala v Německu třicetiletá válka a tak dále.