Zasévaná nenávist postihovala i české děti
Zasévaná nenávist postihovala i české děti. Běda, když cestou do školy nebo domů šel někdo osamocen. Útočilo se na nás nevybíravě
Rodiče žili v hornické obci Zbůch v západočeském pohraničí. Ten výraz pohraničí má spíše zvláštní nádech – německým snahám se podařilo prolomit celistvost českého území v blízkosti Plzně několika „Jazykovými pruhy“, které se vklínily do našeho území a vývojem času se staly hrozbou.
To ovšem tenkrát v roce 1927, kdy jsem se narodil, nemohl nikdo tušit. Nás Čechů žilo v obci na 55 %, zbytek tvořilo německé obyvatelstvo. Tím pádem tu byly i dvě školy, každá s jiným vyučovacím jazykem. Což dokazuje, že ČSR dbala na práva menšin, povinnosti si plnila. Pozvolný obrat ve vztazích nastal, když Hitler vyhrál v Německu volby. Vznik Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP) sebou nesl jitření emocí a nálad, zejména po roce 1936 docházelo k rapidnímu zhoršení. Zasévaná nenávist postihovala i české děti. Běda, když cestou do školy nebo domů šel někdo osamocen. Útočilo se na nás nevybíravě, často šlo o ohrožení zdraví. Sám jsem to zažil na vlastní kůži. Lesy se staly eldorádem skupinek výrostků, hrát si venku bylo prakticky vyloučené. Spolu se svým kamarádem – byli jsme žáky 2. třídy, jsme zažili přepad skupiny patnáctiletých chlapců z vedlejší vesnice. Nebylo to jen bití, ale i kopání do hlavy, mlátili nás hadicemi, v nichž byly olověné broky. Vše za hurónského křiku a vydávání povelů v němčině. Já to odnesl nejen potlučeným tělem, ale i otřesem mozku. Školní docházku jsem musel na delší čas oželet. Tak se nám v praxi dokazovalo, jak si Němci představují vzájemné soužití v tomto státě. Pravda, nechovali se tak všichni, ale sami za strachu a pro klid mezi „soukmenovci“ mlčeli a vyhýbali se nám i pohledem.
Vznikem „Sudetengau“ vše gradovalo velmi rychle. My měli i smůlu v tom, že jsme bydleli v domku fanatického henleinovce. Ten, aby se „ukázal“, přidal na šikaně a ponižování. Řešení se nabízelo jediné, rychle se odstěhovat, čímž otec přišel o práci a já si musel zvykat na novou školu. Nouzové ubytováni jsme nalezli u příbuzných v Plzni, sami měli jen dvě místnosti. Bylo to opravdové provizorium. Ovšem v Plzni byla o byty nouze. Později otec sehnal byt, ale čtvrté kategorie, a nadto u seřaďovacího nádraží (kdo tehdy tušil, co nálety později z něj udělají).
Na průmyslové škole jsem začal studovat v roce 1942, prim měla výuka německého jazyka, v zeměpisu to byla látka o Velkoněmecké říši. Byla i tendence, aby přednášející část látky učili v němčině. Co se všem ukázalo jako neštěstí navíc, byl příchod německého chlapce, jehož matka byla kovaná Němka, do naší třídy. Nedůvěra vůči němu se ukázala jako oprávněná, když v následujícím roce byli odvlečeni dva spolužáci do koncentračního tábora. Zavládla stísněná nálada, utichl smích o přestávkách. I profesoři byli ve stresu. O zatčených kamarádech jsme neměli žádné informace.
Další pohroma se na nás přivalila na přelomu let 1944-45. Došlo k uzavření některých tříd – my jsme všichni, až na jednoho Němce, „rukovali“ na kopání zákopů. Naše skupina měla za úkol zabránit postupu fronty v Židlochovicích na Moravě. I po těch dlouhých letech je třeba ocenit postoje místních lidí k nám. Když viděli, v jakých podmínkách jsme nuceni žít (spali jsme i v zimě na podlaze poházené slámou apod.), pomáhali, jak jen mohli. Kromě zákopů se budovala palebná postavení pro protiletadlová děla. Úkoly přidělovali a odvedenou práci kontrolovali většinou starší vojáci, byli ze složek SA. S puškami na ramenech vždy pečlivě zkoumali, zda se splnila norma i kvalita výkopů. Pokud ne, tak se šlo „makat“ i v neděli. Jenže i přes to, že jsme byli izolováni od zpráv o událostech na frontě, ta se blížila a následovalo naše převelení do Brna. Opět jsme byli ubytováni ve třídách jedné z uzavřených škol, odpočinek na podlaze.Tady už byla vojenská kontrola tužší a vojáci byli mladších ročníků.
Pracovali jsme na svazích Špilberku, vrchol hlídalo německé vojsko, důvod nám byl utajen. Za jednoho březnového dopoledne, aniž by byl předem vyhlášen poplach, se nad námi ukázaly nízko letící bombardovací stroje. My sice byli na poplachy vycvičeni, ovšem za bílého dne, bez výstrahy – to nás vystresovalo. A tak jsme se začali škrábat na vrchol. Tam hlídající vojáci v dřevěných kukaních – pozorovatelnách byli celou událostí více vystrašeni než my. Mysleli, že – ač vyzbrojeni jen lopatami a krumpáči – je chceme přepadnout a zmocnit se Špilberku (později jsme se dozvěděli, že tam jsou vězněni naši lidé). Po náletu, který trval téměř 40 minut, jsme zamířili do města. Tam byla spoušť a zmatek v ulicích, všude plno kouře a prachu. Městská doprava nefungoval, jedna z tramvají dostala přímý zásah a nikdo nepřežil. Také vlakové nádraží bylo poškozeno. Když jsme se zorientovali v situaci, začali jsme uvažovat. Bylo nám 17 let, ale za válečných událostí člověk rychleji dospívá. Rozhodli jsme se riskovat a vyrazit k domovu. … Teprve kus za Brnem jsme se osmělili nastoupit do vlaku. Byli jsme napěchováni v uličkách bez osvětlení, vytlučená okna byla nahrazena lepenkou. V kupé trůnili na sedadlech Němci, prchající před sovětskou armádou. Z jejich rozhovoru jsme pochopili, že i tihle civilové budou usilovat o spásu u armády USA v Bavorsku. Díky pochopení českých průvodčích jsme se dostali až do blízkého okolí Prahy. Jízdu jsme přerušili, pár dní přečkali u známých a pak jsme jeli do Zdic.
V brdské oblasti jsme ještě par dní vyčkávali, ale když se k nám dostala zvěst o zničujícím náletu na Plzeň, Škodovku a hlavní nádraží, usoudili jsme, že kontroly zeslábnou. S trochou štěstí se nám to podařilo a my skončili – po více než třítýdenní anabázi – doma, u rodičů. Ve druhé polovině května jsme opět obnovili studium a dokončili třetí ročník.
Rozepsal-li jsem se tak trochu obšírněji po 60 letech, má to svůj důvod. Psát o době, která celá naší vlasti i každému z nás (pokud nekolaboroval) přinesla strádání a někdy i bezmezné hoře má právě v současné době velký význam. Mrzí nás – a já teď mluvím i za kamarády, z nichž někteří již nejsou mezi námi – jak neobjektivní soudy slýcháme od některých lidí. Bohužel, patří mezi ně i někteří novináři, politici, veřejně činní občané. Doslova chtějí oblbovat, zejména mládež, která toto hrůzné období nezažila. Zkreslují seriózní pohledy, či je aspoň zamlžují. Události tehdejší doby se odvíjely jinak, než tato skupina líčí.
Tak třeba plzeňský publicista Roučka si počíná při líčení událostí z let 1938-45 neseriózně. Je mu ovšem věnována velká pozornost, je hodně propagován, hodně publikuje. Když se ovšem domyslí, že deníky jsou v německých rukou, je hned jasné, komu to slouží. Pro nás, kteří jsme tohle vše prožili na vlastní kůži, jsou jeho názory nepřijatelné. U kolaborujících rozhoduje finanční efekt, u nás svědomí … Měli jsme těžké mládí, budovali jsme tuhle republiku a nyní v ní žijeme za velmi skromných, ba nedůstojných podmínek. Naši současní politici či „státníci“ nás prostě již odepsali.
Jiří Voříšek, Plzeň
