Žalý
Žalý
Před časem se konalo setkání vlasteneců „Aliance národních sil“ v Krkonoších na vrchu Žalý, nad Beneckem. Mám na ta místa vzpomínku.
Někdy v polovině 30.let jsem na Žalým s rodiči prožila krásné léto. Neporušená horská příroda cestou z Benecka všude kolem, až na zarostlé plošině vrcholu přívětivá ubytovací bouda, majetek rodiny Víškových, s výbornou kuchyní. A v sousedství se tyčí nádherná kamenná vyhlídková věž, obdivuhodná rozhledna. K našim vycházkám do okolí patřily i návštěvy u starousedlých Kubátů, na samotě ztracené v lesích. Horská chaloupka, vůně dřeva, sena a hub. Staří bělovlasí manželé nám ukazovali jako zvlátní památku čepce od národního kroje, které nosily jejich maminky, babičky a prababičky. Přitom nám vyprávěli o nelehkém životě lidí v horách. Měli malé hospodářství, drůbež, kozy, králíky. Ale seznámili jsme se u nich i s veverkami, s liškou a - pro výstrahu - i s odstrašujícím hadem, se zmijí. Vyprávěli nám, že oni měli šest dětí. Sami byli z dvanácti dětí. A ještě o generaci starší rodina měla 24 dětí. Pohostili nás. Uvařili nám pravé krkonošské kyselo.
Obrázek chaty a rozhledny na Žalým jsem si přinesla z Benecka na štítku turistické hole. Mám jej dodnes. Ale ta dnešní chata se té původní pouze podobá. Není to ona. Tu původní vydrancovali a vypálili němečtí obyvatelé místního území až do základů, hned počátkem okupace r. 1939. Už douho předtím se jim nelíbilo, že je česká a všelijak ji hanobili. A pak tam vtrhli, aby ji dočista zničili. Víškovi se jen stěží útěkem zachránili. Po válce jste tam mohli najít jen zbylé základy, vykopané jámy a navezené kamení, zarostlé travou a býlím. Není to dávno, co byla chata zase obnovena. Bylo to v letech 2008-9. Mám z toho radost. Ale je to i připomínka neblahých dob a nepřátelské agrese.
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
