České národní listy

Za jedinou noc vyvraždili nacisté tisíce Čechoslováků

Rodinný tábor v Osvětimi

Lenka Samuely

26. září 2020 Ikona  

Život v Terezíně byl oproti Osvětimi snesitelný.

"My jsme zpočátku naivně věřili, že skutečně odjeli do Heydebrecku. Mě to osobně nikdo neoznámil, dozvěděl jsem se to takovou tou tichou poštou, že neodjeli a zplynovali je. Nechtěli jsme věřit tomu, že vraždí zdravé lidi. Věděli jsme, že tam jsou krematoria, a že tam občas kouří komíny. Pak jsme tomu ale uvěřili, protože jsme se dozvěděli, že máme půlroční karanténu. To znamená, že po půl roce máme být zlikvidováni," vypravuje Pavel Oliva, který se přes terezínský záchytný tábor dostal až do Osvětimi, do tzv. rodinného tábora.

Transport Pavla Olivy byl v pořadí již druhý, který byl z Terezína do Osvětimi vypraven. Tomu prvnímu, zářijovému, vypršela půlroční karanténa v březnu 1944. Na počátku téhož měsíce bylo lidem z těchto transportů oznámeno, že pojedou do pracovního tábora  v Heydebrecku. Aby to vypadalo reálně, dostali příkaz napsat dopis svým příbuzným. Datum odeslání měli posunout na 25. března. To byla běžná praxe, která se prováděla kvůli utajení existence koncentračního tábora Osvětim. Dne 7. března se všichni, kromě nemocných, museli přesunout na osvětimský blok 2-12. O den později byl vybrán zdravotnický personál a také dvojčata určená k Mengelovým pokusům. Ti putovali zpět do rodinného tábora. Kolem osmé hodiny večer přijela nákladní vozidla a tábor byl obklíčen jednotkami SS. Blok po bloku byl evakuován. Kdo protestoval, toho ubili. Ostatní byli odváženi ke krematoriím. Ženy zemřely v krematoriu II a muži v krematoriu III. Této noci přišlo o život 3 792 lidí.

Cíl: vyhlazení československých Židů a Romů

Vraždění tím ale neskončilo. Stavební úsek vyhlazovacího tábora Auschwitz II – Birkenau označovaný jako BIIb byl určený především československým vězňům židovského původu z Terezína. První dva transporty byly z Osvětimi vypraveny na začátku září. Hlavním důvodem byla snaha nacistů zbavit se mladých československých Židů, kteří mohli v Terezíně způsobit povstání. V "dobytčácích", kde na sebe byly namačkány především mladé rodiny s dětmi, bylo celkem 5 007 osob. Když přijely, dostalo se jim na osvětimské poměry, dobrého přijetí.

Muži i ženy byli umístěni společně v jednom táborovém úseku. Rodiny sice nežily spolu, ale alespoň od sebe nebyly odděleny ostnatým drátem. Privilegiem také bylo, že vězni rodinného tábora nedostali obvyklý osvětimský holohlavý střih, zvlášť ponižující pro uvězněné ženy. Děti dokonce mohly být v jiném bloku, kde měly vychovatele, mohly si hrát, recitovat nebo zkoušet divadlo. Podmínky, v níž převládal hlad, žízeň a zima, však byly stejné jako ve zbytku koncentračního tábora.

Utajení utrpení před Červeným křížem

Zvláštní přístup souvisel především s plánovanou delegací Mezinárodního výboru Červeného kříže. I když si stále historikové lámou hlavu nad tím, jak to chtěli nacisté provést, když z rodinného tábora byla vidět krematoria a stála uprostřed koncentračního tábora. Historik Miroslav Kárný se domnívá, že: "Případné zahraniční návštěvě mělo se předvést nikoli „vzorné židovské sídliště“ jako v Terezíně, kde Židé žijí „téměř normálním životem“, ale Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun, pracovní tábor, a především, že Židé odeslaní na Východ k pracovnímu nasazení žijí, a že žijí i jejich rodiny, které s nimi byly odeslány přece čistě z „humanitárních důvodů“, aby se rodiny vězňů nasazených k práci nerozdělovaly."

V březnu 1944 přišla likvidace zářijového transportu. Polovina rodinného tábora se najednou vyprázdnila. "Poté se poměry v táboře najednou zlepšily. Nevím proč. Příslušníci transportu v průměru nebyli lepší, než byli lidé zářijoví, ale vím, že už nepodlehli té brutalitě a těm mravům bezohledným a hrubým a naprosto cynickým, tak jako podlehli někteří lidé z toho transportu zářijového. Možná je to jenom moje představa, ale já jsem cítil najednou jakousi změnu, zavládly demokratičtější, volnější poměry v táboře," vzpomíná Toman Brod, který Osvětim přežil. Právě prosincové transporty měly štěstí. Trochu uvolněná atmosféra a události z 8. března donutily odbojové organizace přemýšlet o povstání. Do prostor oddělení s nakažlivými nemoci začali členové hnutí shromažďovat krumpáče, motyky, sekery, naftu, apod. Datum povstání vybrali na 20. červen, kdy měla vypršet půlroční karanténa a lidé z prosincových transportů měli být hromadně zavražděni. Posel Siom Lechtmann však z Brzezinky přinesl zprávu, že se zplynování neuskuteční. Proč, nad tím se dodnes spekuluje. Nejlogičtější vysvětlení však je, že nacisté stejně plánovali rozsáhlou likvidaci rodinného tábora 2. července 1944.

Co s 10 000 osobami?

V táboře už nežili pouze českoslovenští Židé, ale také Němci, Rakušané a Holanďané. Ti byli do tábora poslání v květnových transportech. Právě 2. července byla nařízena selekce práceschopných, kteří měli být odvezeni do jiných táborů. Došlo tak k brutálnímu rozdělení rodin, kdy si matky musely vybrat, zda opustí své děti, nebo s nimi zůstanou. Počet těch, které dobrovolně šly se svými dětmi na smrt, se odhaduje na šest set. 7. července měl odjet první mužský transport. Členové odboje se dokonce sešli a diskutovali, zda opravdu odjedou za prací, nebo je pošlou do plynových komor. Ráno 7. července bylo prvních tisíc mužů odvedeno a odjeli do  

Den předtím bylo 2 000 žen, které prošly selekcí, odvezeno do různých koncentračních táborů. 2 500 mužů a chlapců a 4 200 žen a dívek zůstalo v terezínském rodinném táboře. V noci z 10. na 11. července bylo odvedeno do plynových komor asi 3 000 žen a dětí. Následující noc zahynulo v plynových komorách zbývajících 3 500 vězňů. Dohromady měl tento tábor 17 517 vězňů, z nichž přežilo 1 167. Rodinný tábor se stal synonymem pro největší hromadné vraždění československých občanů v době druhé světové války.

https://www.dotyk.cz/magazin/terezin-vyhlazeni-ceskoslovenskych-zidu-a-romu-20200923.html