Z. Brzezinski, jeden z tvůrců americké předbidenovské a bidenovské éry geopolitiky
Z. Brzezinski, jeden z tvůrců americké předbidenovské a bidenovské éry geopolitiky
Hra na velké šachovnici a její pokračování
V roce 1997 vyšla v New Yorku publikace „Velká šachovnice“, jejímž autorem je Zbigniew Brzezinski. Tento americký politolog považuje Euroasii za dějiště rozhodující mocenské hry. Kdo ovládá tento „světový ostrov“, ten vládne světu. Je nutné, jak soudí, posunout vlastní dějiště hry co nejdále od Lisabonu na východ. Dojde-li k tomu, pak střed se bude postupně zapojovat do rozhodující sféry vlivu Západu, v níž dominují Spojené státy…
Velmi otevřeně hovoří Z. Brzezinski o tehdejší Evropě. „Ale nejzávažnější problém představuje fakt, že skutečně „evropská“ Evropa jako taková neexistuje… Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)
Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…
Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché -, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67-76 ) „Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky.“ (c.d., str. 77)
Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje , aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77-92)
„Hlavní cíl Spojených států v Evropě lze tedy shrnout zcela prostě: pomocí skutečného transatlantického partnerství upevnit americké předmostí euroasijského kontinentu, aby se rozšiřující Evropa mohla stát reálným odrazovým můstkem pro pronikání mezinárodního řádu – založeného na demokracii a spolupráci – do Eurasie.“ (c.d., str. 92)
Velmi zajímavé jsou věty, které Z. Brzezinski napsal o Rusku. „V době bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu představoval Jelcinův základní postoj vrchol staré, nicméně v podstatě neúspěšné ´prozápadní´ koncepce ruského politického myšlení: totiž že Rusko patří k Západu, mělo by být jeho součástí a co nejvíce jej napodobit při řešení domácích záležitostí… Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbudil prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. Když Američané začali pro vztah Moskvy a Washingtonu razit heslo ´vyspělé strategické partnerství´, jako by tím posvětili nové demokratické americko-ruské kondominium, které nahradilo dřívější soutěžení.
Toto kondominium mělo mít celosvětový rozsah… Tento přístup byl však problematický, neboť postrádal patřičnou dávku jak mezinárodního, tak vnitropolitického realismu. Přestože koncepce ´vyspělého strategického partnerství´ vypadala lichotivě, byla zároveň zavádějící. Spojené státy neměly v úmyslu dělit se s Ruskem o vládu nad světem, a ani nemohly, i kdyby o to stály. Nové Rusko bylo příliš slabé.“ (c.d., str. 104-105)
Úkol pro nejbližší budoucnost zní následovně: Je třeba zajistit, aby žádný jednotlivý stát či koalice států nezískaly moc k vytlačení Ameriky z Eurasie nebo k významnému oslabení americké role hlavního globálního rozhodčího.“ (c.d., str. 200)
„Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu - … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.“ (c.d., str. 204)
Do hry na šachovnici však vstupují i další nové a rodící se velmoci a mocnosti. V této situaci stabilita Euroasie nemůže být zajištěna jednou světovou velmocí, její dominancí ve světě, nýbrž jedině spolupráci všech mocností při řešení palčivých problémů současnosti, zejména při odstranění hladu, chudoby, nerovnoprávného postavení Afriky a řady arabských států. Předpokladem míru je jak bezpečnost, založená na normách mezinárodního práva, na funkčnosti Rady bezpečnosti OSN, tak na spravedlnosti, zejména sociální spravedlnosti, na lidských právech, včetně práva na důstojný život všech lidí.
O nastolení unipolární organizace světa usilovaly Spojené státy. Aby si zajistily nadvládu nad světem, jak uvedl Z. Brzezinsku ve své uvedené geopolitické vizi, musely vítězně projít celou Eurasií. Došlo však ke střetu na Ukrajině, který dosud trvá. Rusko se postavilo za své vlastní zájmy a spojily je s ideou vytvoření multipolární organizace světa. Tuto vizi sdílelo s Čínou a řadou regionálních mocností. V důsledku uvedeného vývoje se začal formovat BRICS a následně BRICS+.
Uvedený rozporný proces intenzivně probíhal ještě v době, kdy byl prezidentem USA J. Biden. Na Ukrajině pokračoval konflikt, v jehož pozadí stály USA a EU. Ukrajina mohla čelit ruskému vojenskému tlaku, jen díky jejich všestranné pomoci. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta Spojených států se situace začala postupně měnit. D. Trump opouští americké sny o nadvládě nad světem. Prosazuje, jak se zdá, politiku jednání. Přesto však americké zbraně proudí na Ukrajinu, pravděpodobně v menším rozsahu. Část vojenské pomoci Američané Ukrajině dále poskytují.
Je pravděpodobné, že nejen USA, ale i EU, pod tlakem ekonomické reality, budou svou pomoc snižovat.
Rusko zřejmě se poučilo z vývoje posledních zhruba deseti let, kdy občas a opakovaně jej „západní partneři tahali za nos“, např. Minsk 1, Minsk 2. Jeho cíle, které si vytýčilo v průběhu konfliktu, zejména denacizace, demilitarizace Ukrajiny, vzít pod ochranná křídla ruské obyvatelstvo které žije na východní Ukrajině, a vtělit do RF území, kde etničtí Rusové jsou. Je pravděpodobné, že se bude snažit, v závislosti na výsledku probíhajícího konfliktu, přivtělit i Charkov a Oděsa.
Cíle Ruska na Ukrajině budou zřejmě předmětem jednání mezi Ruskem a USA. Vše je otevřené kromě Krymu a čtyř oblastí, které již součástí Ruska jsou.
Žijeme v přechodné době mezi unipolárním a multipolárním světem. Je zřejmé, že světová multipolarita se časem plně prosadí. Nelze vyloučit ani nějakou recidivu. USA zůstane v triu, tvořené Ruskem a Čínou, jež jsou součástí BRICS+. Svět se zničující válce vyhne, pokud současná i budoucí jednání mezi uvedeným triem povedou k dohodě. EU zřejmě nebude partnerem uvedených velmocí. Evropská unie prochází procesem destabilizace vnitřní i vnější. Pokud její současní politici si včas neuvědomí, v jakém světě žijeme a kam svět směřuje, může dojít i k zániku Evropské unie.
Velmi litujeme, že uvedené skutečnosti neberou naše vládnoucí elity na vědomí a zatím zastávají válkychtivé pozice a ve vnitřních záležitostech postupují i proti většině svých občanů jak v sociální oblasti, tak i pokud jde o svobodu projevu, sdílení a šíření informací. V nejlepším případě žijeme v tzv. demokracii omezené, jíž zřejmě mají elitáři v úmyslu dále zužovat. Čekají nás letos v září parlamentní volby, v nichž pravděpodobně zvítězí a ustaví vládu současná opozice, která bude mít blíž k trendům, jež se v současné době ve světě prosazují. Budoucí možný předseda vlády, Andrej Babiš, o sobě prohlásil, že je chcimírem a trumpistou. Jistě si je vědom toho, že do Strakovky mu pomůže jeden či dva opoziční subjekty, který či které jeho politiku mohou ovlivňovat. Dědictví po zadlužené fialovské vládě bude pro nás všechny obrovskou zátěží. Ale i tak to bude výhra.
Světové trendy bychom měli vnímat, ale ne jim podléhat. ČR by se měla stát jedním ze svrchovaných subjektů nového světového společenství, Naši ústavní činitelé, jak očekáváme, budou respektovat, ústavní princip, že lid je jediným zdrojem státní moci, který může rozhodovat zásadní společenské otázky i přímo v referendu.
Varianty, které uvádím jsou víceméně optimální. Čas nejen ukáže, nakolik jsou reálné, ale také určí i jejich korekci. Z hlediska uvedeného doporučuji vnímat celý text.
Připravil Dr. O. Tuleškov
