Z vězení se otec vrátil s podlomeným zdravím, onemocněl a 10. ledna 1939 zemřel v náručí maminky
Z vězení se otec vrátil s podlomeným zdravím, onemocněl a 10. ledna 1939 zemřel v náručí maminky
Než se rodiče odstěhovali do pohraničí, bydleli v Brníčku, okr. Šternberk. Tam byl nedostatek pracovních míst, proto otec odepsal na inzerát a přijal zaměstnání v pohraničí. Rodiče se odstěhovali v roce 1925 do Bernartic u Javorníka, okr. Jeseník, kde žili až do roku 1938. Tam jsem se v roce 1927 narodil.
Oba rodiče pocházeli z chudých poměrů. Otec většinou pracoval jako pacholek u sedláků a později skončil jako zřízenec ČSD. Maminka vypomáhala u sedláků jako děvečka. Tatínek si vzal mou matku jako vdovec se třemi dětmi a nakonec nás bylo dohromady šest dětí – tři kluci a tři holky. Bydleli jsme přímo na nádraží, kde tatínek sloužil jako staniční skladník a závorář, maminka se starala o malé hospodářství a v létě vypomáhala u sedláka.
Zpočátku jsme žili hodně skromně, ale že to bylo v pohraničí a oba rodiče pilně pracovali, za pár let jsme byli na tom celkem slušně, i když měl tatínek malý plat. Na vesnicích kolem nádraží a kolem trati bývá dost pozemků; s dovolením přednosty stanice si rodiče pořídili větší zahradu, kde jsme pro domácnost pěstovali zeleninu a brambory. Nakonec se rozšířilo i naše malé hospodářství. Navíc kolem trati bylo dost ovocných stromů, a když to otci dovolili, začal se o ně starat a výtěžek jak za ovoce, tak z domácího hospodářství přispíval k zlepšení naší životní úrovně. Kolem toho všeho bylo tolik práce, že jsme i my děti byly do ní plně zapojeny.
Bernartice byla německá dědina, pár minut od německých hranic (od nás vedla trať do Německa), s krásnou velkou školou, ale německou. Čechů bylo v Bernarticích málo – financové, železničáři, četníci, řídící učitel a učitelé. Jako česká škola sloužila menší vilka, v jejíž jedné části bydlel řídící školy se svou rodinou a v druhé byla česká jednotřídka, ve které jsme vychodili pět tříd obecné školy. Řídícím školy byl Karel Chromý a jeho manželka měla na starosti školku.
Přes chudobu jsme v Bernarticích prožili krásné dětství. Nějak to přišlo, že se všichni Češi scházeli u nás. K nám chodili pro všechny Mikuláš s čertem a andělem, u nás se dralo peří, slavily se svátky, prodiskutovávaly se nejdůležitější záležitosti a vyprávěly různé příběhy ze života. . Bylo to krásné. Navíc k nám chodili také nemocní na TBC. Podle lékaře prý na ně čerstvě nadojené kozí mléko má blahodárný vliv. Pro nás děti bylo krásné, když tatínek měl volno a vypravil se s námi na pěší túru do javornických lesů nebo na houby. Bývaly u nás krásné jarmarky, májové průvody s alegorickými vozy, různé poutě aj.
Když mi bylo asi osm let, koupili mi rodiče housle, a tak jsem chodil k soukromému německému učiteli hudby. Byl jsem hudbou tak nadšen, že se rodiče domluvili a po konzultaci ve Frývaldově (Jeseníku) se rozhodlo, že mě umístí k vojenské hudbě do posádky ve Frývaldově. Bohužel jsem na to musel čekat až do roku 1945, kdy jsem si sám vydělal na hudební nástroj a na učitele hudby.
Dosti dlouho nás mezinárodní události neznepokojovaly, byli jsme mladí, a ani nás nezajímaly, zvlášť proto, že nám rodiče vytvářeli takové podmínky, abychom byli uchráněni všech starostí. Když už i v Bernarticích to začalo bouřit a Němci začali být agresivní, nepřátelští, děti byly nevraživé, více a více nás napadaly a nadávaly nám, sami jsme si počínali uvědomovat, co se děje. Stále častěji jsme se dozvídali, že financové objevují ve vozech s obilím či senem ukryté zbraně (polnosti statkářů oboustranně sahaly i přes státní hranice) a že Němci v Bernarticích se začínají vyzbrojovat, vyvolávat nepokoje, že se hlásí k Henleinovi a snaží se, aby pohraničí připadlo k Velkoněmecké říši. Nejstarší sestra se v roce 1937 vdala do Olomouce, nejstarší bratr si po vojně našel zaměstnání na dráze až ve Valašském Meziříčí a druhý bratr šel do učení za pekaře do Litovle, a tak jsme zůstali doma pouze sestry a já.
V září 1938 jsem jezdil se starší sestrou do Frývaldova do měšťanky, nejmladší sestra ještě chodila v Bernarticích do obecné školy.
Němci byli stále agresivnější, takže kromě docházky do školy jsme nevycházeli z domu. Když nepokoje vyvrcholily, takže třeba ve Frývaldově házeli henleinovci kameny do školních oken a nás stále častěji napadali, tak se rodiče domluvili a maminka nás v půli září odvezla k babičce do Police u Úsova, okr. Zábřeh. Maminka se hned druhý den vracela k tatínkovi do Bernartic, ale nedojela tam. Někde kolem Vidnavy – Žulové Němci vytrhali koleje. Když ale přesto chtěla jít do Bernartic pěšky, tak ji nepustili, poněvadž se tam střílelo a bojovalo. Proto se musela vrátit do Police.
Na počátku prosince 1938 se najednou v Polici objevil tatínek, a tak jsme se dozvěděli, co se v Bernarticích dělo. Když si večer zašel do hospody na pivo, němečtí „kamarádi“ vyvedli z chléva hostince osla a tam tatínka zavřeli. Potom posbírali zbývající Čechy (finance, četníky, železničáře a řídícího učitele). Od nich se dozvěděl, že pašování zbraní z Německa řídil přednosta stanice Gettlicher a že zbraně byly schované na nádraží pod rampou. Pak všechny uvězněné Čechy odvlekli do Cottbusu v Německu, kde je zavřeli. Po celou dobu, co jsme žili u babičky v Polici, jsme vůbec nevěděli, zda tatínek žije, kde je a jak mu je. My děti jsme chodili do školy do Úsova, zatímco maminka vypomáhala u sedláků. V Polici také jsme viděli vracet se naše vojáky z hranic: byli zoufalí, házeli pušky do potoka a poprvé v životě jsem viděl dospělé chlapy plakat. Teprve počátkem prosince 1938 tatínka a ostatní zavřené Čechy deportovali nazpět do naší republiky. Ovšem pod pohrůžkou, že budou o všem mlčet, a měli možnost vybrat si pouze dvě města – Olomouc a Brno. Tatínek si vybral Olomouc, kde si našel byt a zaměstnání na nádraží a odjel si pro nás. Z vězení se bohužel vrátil s podlomeným zdravím, onemocněl a 10. ledna 1939 zemřel v náručí maminky. Ani jsme se nedozvěděli, na co tatínek zemřel. Stačil nám jen říci, že při deportaci do Cottbusu směli jít pouze po silnicích, zatímco Němci stáli s klacky na chodnících, plivali po nich, nadávali jim a tloukli je.
Maminka mezitím sehnala menší nákladní auto a s potížemi zajela do Bernartic, zda tam aspoň něco z našeho majetku nezůstalo. A tak z dvoupokojového bytu zachránila aspoň manželské postele, dvě skříně, židle, stůl, kredenc, nějaké nádobí a pár peřin. To bylo vše. Veškerý nábytek zmizel i s nářadím, jízdními koly; celá tatínkova dílna i s nářadím byla rozbitá a vykradená. O co vše jsme přišli a v jaké ceně, jsme u nás nikdy nemluvili a dávno jsme na vše zapomněli.
Po tatínkově smrti pro nás nastaly zlé časy. Maminka dlouho nemohla najít žádné zaměstnání. Důchod po otci byl tak malý, že naprosto nestačil ani na nejnutnější obživu. Asi jednou za měsíc jsme se scházívali na hranicích s babičkou, která nám občas něco málo přinesla k jídlu. Někdy jsme zajeli ke známým a vzdáleným příbuzným do Střelic u Červenky, poněvadž na vesnici se žilo přece jen lépe a dalo se něco laciněji sehnat. V Července jsme také někdy navštívili naše spolužáky z Bernartic – jejich otec byl u finanční stráže a byl s našim tatínkem také zavřen v Cottbusu.
Hitlerovské Německo postupně zmanipulovalo německou menšinu a vyzbrojilo zfanatizované henleinovce zbraněmi, aby se mohli aktivně podílet na rozbití našeho státu. V září 1938 pak odvlekli všechny Čechy z Bernartic do vězení do Německa.
Tak se sudetští Němci vzdali československého občanství a dobrovolně se přihlásili k Velkoněmecké říši.
Květoslav Krejčí, tehdy Bernartice