Z válečných vzpomínek Josefa Pospíšila III
Z válečných vzpomínek Josefa Pospíšila,
dokončení
Z díla Josefa Pospíšila Na domácí frontě dýchá starost upřímného českého vlastence o osud národa v těžkých válečných časech. Život v Protektorátu se stával s prodlužující se válkou stále složitější. Okupanti systematicky decimovali jeho obyvatele. Lidi však posilovaly zprávy o neúspěších hitlerovských armád. Zejména na východní frontě, kde probíhaly nejtěžší boje. Po bitvě u Stalingradu a ztroskotání pokusů o velkou ofenzivu německých armád na východě v létě 1943 se sice porážka Německa zdála neodvratnou, těžká doba ale ještě stále pokračovala.
Josef Pospíšil ve druhé polovině roku 1942, v období následujícím po atentátu na Heydricha, své poznámky a úvahy o válečných a politických událostech na čas přerušil. Několik měsíců tedy nepsal. Nebylo to v té době možné. Necítil se bezpečný ani ve své kanceláři a nechtěl riskovat, že by byl při psaní snad přistižen nebo že by byly objeveny již napsané texty. Na konci ledna 1943 se však při vědomí mnoha zásadních událostí opět pustil do psaní. V té době vrcholila bitva u Stalingradu, kde hitlerovci utrpěli katastrofální porážku. Pospíšil v té době píše následující věty: „Zdá se mi, že Němec vojensky je ještě velmi silný. A nebojuje sám. Jde a bojuje s ním Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Slováci, Chorvaté. Bulhar, zbraně u nohou, střeží Turka a zabraňuje anglo – americké armádě vtrhnouti do Evropy z východu. Turek, zdá se, více se bojí vítězství Rusů nežli Němců a je šťasten, může – li zachovati dosavadní neutralitu. Portugalec a zvláště Španělsko s Němcem sympatisují. Němec tedy vojensky je ještě velmi silný. A k pracím zemědělským, v dolech a zbrojních továrnách zapřáhl nebojující obyvatelstvo Francie, Belgie, Holandska, Norska, Polska, obsazené Rusi, Srbska, Řecka a zvláště nás Čechy. Statisíce našich mladých jinochů, mužů a žen odvedl do Německa, Polska a do Ukrajiny na práci a tam je zaměstnává v dolech, muničních továrnách a dílnách. Dnes právě oznamuje, že bude odváděti všechny naše zdravé lidi od 16 do 65 let. … Pokud německé armády budou státi na ruské a africké půdě, pokud němečtí vojíni budou slušně živeni a pokud Němci v říši a my ostatní obyvatelé obsazených zemí budeme dostávati příděly, označené na potravinových lístcích, dotud nemohu sdílet optimistické naděje našich lidí, dotud neuvěřím v brzké ukončení vojny a žádoucí mír. … Domnívám se, že musíme vypíti ještě mnohý hořký kalich, nežli nám bude podán sladký pohár míru. A že musíme projíti ještě mnoha bouřemi, nežli nám zasvitne slunko svobody a radostného klidu. A zatím, co nad světem burácí vichřice strašlivé vojny, u nás doma rychle uzrává trpké ovoce „ochrany“ německé říše, do níž jsme se dali v březnu 1939 rozhodnutím státního presidenta dr. Háchy.“
Němečtí okupanti věnovali ve svých germanizačních plánech značnou pozornost také školství. V konečném důsledku měla škola českým žákům a studentům vsugerovat, aby zapomněli nejen na české dějiny a jejich významné aktéry, ale nakonec i na to že vůbec jsou Čechy. Jak viděl školství v době Protektorátu Josef Pospíšil?
„Česká škola čím dál více upadá. Všechny vysoké školy a mnoho škol středních bylo zrušeno. Některé obecné i občanské školy předány byly Němcům, jiné dočasně použity k jiným účelům. Vyučuje se většinou střídavě, polodenně. … Věcné učení je zanedbáváno. Školáci a studenti nemají slabikářů, nemají učebnic. Dějepisu, ani církevnímu, se nevyučuje. Rovněž ne dějinám literatury. A co se žákům z dějin tlumočí, je prodchnuto německým duchem. Vše, co v Evropě se vytvořilo, je ovoce nordického, tj. germánského genia. My Češi jsme patrně 1000 let spali. Praha je staré německé město a vše, co v ní a v ostatních našich městech je vzácného, je dílem německých rukou. Slované jsou méněcenná rasa, plémě otrocké atd. Měl jsem příležitost nahlédnouti do přednášek kursů, konaných v Německu pro české školní inspektory, kteří je tlumočili na schůzi učitelstvu, které má povinnost vštěpovati myšlenky kursů žákům. Duch oněch instrukcí je tak okatě lživý, ďábelsky nafoukaný, blbý a drzý, že jsem byl po prvním pobouření na rozpacích, mám – li se zlobit, či smát. Kdyby to nebyla smyčka na naše hrdla, četba ta by mne rozesmála jako povedená fraška. Hlavním a takřka jediným cílem naší nynější školy není osvícení ducha a výchovy vůle, ale poněmčení českých dětí. Němčině vyučuje se hned v první třídě postupně 8 – 13 hodin týdně, tedy více nežli naší mateřštině, jíž jsou vyhrazeny sotva 4 hodiny. Zeměpis a matematika musí se vykládati jen německy. Jaká to tragedie! Český učitel nebo profesor má vlastními kleštěmi vytrhávat svým českým žákům z úst rodný jazyk a zvolna ho nahrazovat německým. A má jim z hrudi vyrvat české a slovanské srdce a místo něho vložit tam srdce, které by bilo tepem německým. Učitelé a profesoři jsou nyní vedle kněží a ostatní laická inteligence nejnešťastnější a politování nejhodnější vrstvou národa!“
„Naše ministerstva úřaduji už jen v řeči německé. Co má pak dělat učitel, kněz nebo obecní starosta? Němci prohlásili ústy Obergruppenfűhrera Franka, že už nikdy nesvolí k otevření českých vysokých škol. Milostivě však svolili, aby nadaní a jazykově kvalifikovaní čeští abiturienti směli studovati na vysokých školách v říši. Domníval by ses, že ani jediný český student v této chvíli nepoužije tohoto indultu. Ale běda! Dle spolehlivých informací přihlásilo se prý tolik českých studentů, že německé úřady mnohé žádosti samy musily odmítávati! Nuže, kdo chce kam, pomozme mu tam! Němci, vidouce naši povolnost, pasivitu a přizpůsobivost, stávají se ještě troufalejšími a zcyničtili tak, že už se úmyslem poněmčiti nás ani netají. …. Němec odvádí naše 20 – 21 leté hochy a dívky do říše, rozptyluje nás. Hrozí zima, nahota, hlad. Přijde i mor, cholera, úplavice a tyfus? Ale u nás je přesvědčení ať se stane, co chce, všechno je stokrát lepší, nežli nadvláda Němců, pod níž nelze dýchat ani národnostně, ani nábožensky, ani kulturně. Slované všech zemí, spojte se!“
Ministr protektorátní vlády E. Moravec jasně shrnul, jak si tato vláda představuje práci českých učitelů, když v březnu 1943 jednoznačně prohlásil, že český pedagog se musí postaviti plně do služeb národně socialistické revoluce. Tentýž muž stál v čele Kuratoria mládeže pro Čechy a Moravu. Jeho účelem bylo pečovat o mimoškolskou výchovu české mládeže a vychovávat národu i říši i novému evropskému světu zdárnou a silnou mladou českou generaci. Ve znaku Kuratoria stála černá svatováclavská orlice s hákovým křížem na hrudi.
České a německé děti
(psáno 29.8.1943)
Čech děti z Němec ve své zemi hostí,
jim skýtá s máslem chléb a mléka číši,
i medu plást, i vejce, vzácné v říši,
též ovoce všech druhů dle libosti.
Vak české dítě suchý chléb jen hryže,
a žvýká brambor, omaštěný „sanou“,
jí jabko červivé neb hrušku planou,
cos lepšího jen zřídka dá mu spíže.
Mnou zmítá vztek, ač nejsem závistivý,
když Čecha zřím, jak dře se na sebranku,
již pomstít musí Pán Bůh spravedlivý.
Hoj, děti mé, až zmizí cizí jedlík,
vám matky nabídnou zas pomazánku
a koláč nebo buchtičku a knedlík.
Lidice
(psáno 10.6.1943)
Ta bolest v Čechách nikdy nepřebolí!
Dnes rok běs nad běsy, syn ďáblice,
se zemí srovnal vísku Lidice,
v ní neušetřiv kostela ni školy.
Vrah zbil tam jinochy a muže všecky,
I starce faráře, i učitele.
A dívky jal a ženy ovdovělé,
a bez soucitu ztrápil i s děcky.
Tak Heydrich, upír příšerný a divý,
i v hrobě sál krev vísky nevinné,
již pomstít musí Pán Bůh spravedlivý.
My účty s Němcem vyrovnáme jednou.
Až prapor svobody se rozvine,
zas Lidice se nové z prachu zvednou.
Rok 1943 se stal pro hitlerovské Německo nejhorším obdobím od začátku války. Ani v samotném Německu nebylo možno žádnými siláckými slovy popřít, že se celá říše řítí do naprosté katastrofy. Z východní fronty se vraceli trvale postižení invalidé, mnoha rodinám chodily přímo úmrtní oznámení, civilní obyvatelstvo bylo vystaveno čím dál ničivějšímu spojeneckému bombardování. Vojenské neúspěchy, rostoucí hospodářské potíže, sílící odboj v porobených zemích a vlažný přístup spojenců Německa k jeho naléhavým výzvám o další a další posily a totální mobilizaci válečné výroby i zemědělství pro další vedení nyní už zjevně prohrané války. To byla přímo vražedná kombinace. Přesto u řady lidí stále převládala spíše skepse k dalšímu vývoji nebo jen opatrný optimismus. Také autor knihy Na domácí frontě zachovával střízlivý postoj k příštímu údobí, s tím, že všechny těžkosti a útrapy ještě zdaleka nejsou u konce.
„Propásli jsme svou chvíli, kdy bylo snad možno čestně se bránit. To bylo tenkráte, kdy žila ještě československá republika a president dr. Beneš stál v jejím čele. Ale president dr. Beneš tenkrát řekl, že nemůže srovnat se svým svědomím, aby národ hnal na jatky. Budoucí vývoj ukázal, že jeho rozhodnutí bylo snad moudré a politicky prozíravé, zvláště proto, že Anglie a Francie se v Mnichově postavily proti nám. Byli jsme bez nich příliš slabí, takže válka na vlastní pěst rovnala by se tenkrát národní sebevraždě. A tak jsme ztratili i zbytek našich zemí, které spolkl německý drak, jenž své tučné sousto nazval Protektorátem. Octli jsme se v ochraně „Říše“ a z drápů německého dravce může nás vyrvati jen vítězství Ruska, Anglie a Ameriky. … Němci se vydávají za ochránce evropské kultury. Evropskou kulturu vytvořila antika s křesťanstvím. Ale Hitler se svými národními socialisty křesťanství a zvláště církev katolickou z duše nenávidí, pronásleduje, jí opovrhuje a chce ji zničit, jak to už projevil svými dosavadními skutky. A tento podlec, tento kulturní analfabet, že by zachránil evropskou civilisaci a křesťanskou kulturu? K smíchu. My, Češi z důvodů hospodářských, kulturních a zvláště národních musíme si příti porážku Hitlerovu. Naším jediným, nejsveřepějším a nejďábelštějším nepřítelem je národně socialistické Německo! Lekám se ho více nežli tyfu, cholery a moru! Adolf Hitler – naše smrt! Proto náš národ z celého srdce přeje vítězství Rusům. A stokrát, ba tisíckrát radši uvítá ve své vlasti Stalina nežli Hitlera. V náručí Němců zemřeme, v lůně Ruska budeme zachováni – jako národ jako slovanský kmen! …. Angličané, Američané, kupředu! Napněte všecky síly, jako je napíná Rusko! Máte bohaté zdroje majetku, mužů, letounů, lodí a tanků! Nelekejte se žádných obětí a nasaďte všecky své síly, pokud je čas. Pryč se všemi podfuky a vzájemným napalováním! Stojíte na jedné lodi, stejně ohroženi. Nuže paž k paži, muž k muži, svorně, jednotně a hlavně a především – rychle!“
300,000.000!
(psáno 25.9.1943)
Zřels, Čechu, osmnáct již jar? Buď kdokoli,
ty, děvče, hybaj k strojům do továrny,
ty, chlapče, do říšské marš robotárny
a z trosek vynášej tam shnilé mrtvoly!
Tři stovky milionů lidí z Evropy
vrah Hitler připřáh k válečnému vozu,
a všude zařadil je do provozu
je k práci otrocké štval svými pochopy.
Ač v stěnách jeho babylonské věže
již straší hrůzně rozšklebené trhliny,
ten vrah a lupič nezanechá řeže.
Než moci by se vzdal, ten ďábel spíše
dál rvát se bude na úkor své otčiny,
až lid svůj pohřbí v rozvalinách Říše!
Skřek novinářských vran
(psáno 10.10.1944)
Skřek novinářských vran co den nás děsí.
Prý bolševik, kam na cestě své vstoupí,
tam mučí, vraždí, pustoší a loupí
a řádí hůř než nejvzteklejší běsi.
Skřek vran je k smíchu! V Rusku dávno zchladl
a vybouřil se revoluční kráter.
V něm cítí se dnes bezpečný i páter,
když vidí řád, kde chaos kdysi vládl.
Než rudý Rus, jenž kázně poznal cenu,
nám starost působí spíš čeští blázni,
již pořádku se protiví a kázni,
a na zmatky se těší, chtiví plenu.
Spěš, vtrhni k nám, sem do Čech, bratře rudý,
a zbav nás okovů, jež rvou nám údy.
Od prvních týdnů roku 1944 nabíral boj Rudé armády za vyhnání okupantů z celého území SSSR stále větších rozmachu. Po 900 dnech byla prolomena blokáda hrdinského Leningradu. Rudá armáda postupně v řadě operací osvobodila celou Ukrajinu, Bělorusko i Pobaltí a začala osvobozovat okupované státy za svými hranicemi. Sovětské armády dosáhly i čs. hranic. Hitlerovu říši směřující mílovými kroky k naprosté katastrofě opouštěli poslední spojenci a ocitla se tak v naprosté mezinárodní izolaci. Koncem léta 1944 stál 1. běloruský front před Varšavou, 3. běloruský front byl již u Východního Pruska, na jih od Varšavy potom operoval 1. ukrajinský front. V té době je již osvobozena celá západní Ukrajina. Rada lidových komisařů již začátkem dubna 1944 prohlásila, že němečtí okupanti budou pronásledováni i na svém vlastním území a to až do úplného zničení. V srpnu 1944 převrat v Rumunsku smetl vládu jednoho z posledních spojenců Německa pod vedením diktátora Antonesca. Začátkem října byla německá vojska vytlačena také z Estonska. Zhroutil se také balkánský týl německých armád. Sovětské hranice se opět po několika letech bojů pevně ustanovily od Barentsova moře až po Černé moře. Západní spojenci se rozhodli otevřít dlouho slibovanou a několikrát odkládanou druhou frontu v Evropě. A 6. června 1944 zahájili operaci Overlord. Spojenecká vojska se vylodila na pobřeží severní Francie v Normandii. Paříž byla osvobozena 25. srpna 1944. Dle dohody se západními spojenci v tu dobu Rudá armáda zahájila sérii útočných operací na území sahajícím od Karelie až k černému moři.
Dne 29. srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. Jím bylo prakticky zahájeno osvobozování Československa od okupantů. Již od prvních dnů probíhaly na Slovensku těžké boje. Sovětské velení vydalo 30. srpna rozkaz všem velitelům partyzánských brigád a oddílů pomáhat v boji slovenským povstalcům. Pro Němce bylo SNP vážnou hrozbou, jelikož ohrožovalo týl německých armád bránících Karpaty jako svůj důležitý opěrný bod. Německé velení proto vrhlo proti povstalcům velké množství svých sil a bojové techniky. První boje povstalců byly poznamenané mnoha organizačními nedostatky, nebyly dokončené vojenské přípravy povstání, scházela potřebná koordinace s Rudou armádou. Vinou velitelů pak došlo k odzbrojení značné části východoslovenských divizí, navíc selhala většina velkých západoslovenských posádek, včetně té klíčové v Bratislavě. Všechny tyto těžkosti se výrazně podepsaly na dalším průběhu SNP. Povstalcům výrazně pomohla karpatsko – dukelská operace, která odpoutala velké bojové německé síly. Výraznou posilou pro povstalce byl přílet 1. čs. stíhacího leteckého pluku v SSSR a 2. čs. samostatné paradesantní brigády v SSSR. Přes enormní nasazení se od poloviny října začala situace povstalců postupně stále více zhoršovat. Fašisté se rozhodli provést generální útok proti povstaleckým vojákům a partyzánům. PO obsazení B. Bystrice německými jednotkami vstoupilo povstání do období partyzánské války. SNP výrazně oslabilo klerofašistický režim na Slovensku, vázalo na 50 tisíc německých vojáků, které německé velení nemohlo použít proti postupující Rudé armádě.
Při hodnocení vítězství dosažených v roce 1944 v listopadu 1944 Stalin uvedl: „Nemůže být pochyb, že bez zřízení druhé fronty v Evropě, jež poutala na sebe 75 německých divizí, nemohla by naše vojska v tak krátké době zlomit odpor německých vojsk a vyhnat je z území Sovětského svazu. Zároveň však nemůže být sporu ani o tom, že bez mocných hrdinských operací Rudé armády v létě tohoto roku, jež upoutaly k sobě 200 německých divizí, nemohla by vojska našich spojenců vyřídit tak rychle německá vojska a vyhnat je ze střední Itálie, z Francie a Belgie.“
Těžké boje probíhaly na podzim 1944 v rámci karpatsko – dukelské operace. Dne 20. září 1944 se obec Kalinov stala první osvobozenou slovenskou obcí. Dne 6. října pronikly jednotky 1. čs. armádního sboru na území Slovenska. Konce roku dosáhla sovětská a čs. vojska na široké frontě řeku Ondavu. Začátkem ledna 1945 se fronta ustálila na východním břehu dolního Hronu. V polovině ledna 1945 zahájil 4. ukrajinský front za účasti 1. čs. armádního sboru v SSSR západokarpatskou operaci. Během ní byla osvobozena řada měst a obcí východního a středního Slovenska, například Košice (19. ledna), Prešov (19. ledna), Bardejov (20. ledna), Spišská Nové Ves (27. ledna), Poprad (28. ledna). Po těžkých bojích byl poté 4. dubna osvobozen Liptovský Mikuláš. 2. ukrajinský front osvobodil 26. března Bankou Bystricu a 4. dubna Bratislavu. V březnu pak 4. ukrajinský front zahájil ostravskou operaci. Boje se v dalším období přesunuly na celou Moravu a postupně i do Čech. Na osvobozovacích bojích v Československu měla výrazný podíl i rumunská armáda. Západní Čechy osvobodila americká armáda.
I přes blížící se porážku byl Hitler a jeho věrní odhodláni bojovat až do posledních sil. U příležitosti 12. výročí svého kancléřství pronesl jeden z největších zločinců, jakého kdy dějiny poznaly, další ze svých nestydatých projevů. Mimo jiné prohlásil: „Je třeba posílit srdce a utvrdit se v posvátném rozhodnutí bojovat naprosto lhostejno kde a naprosto lhostejno za jakých okolností a to tak dlouho, dokud nakonec nebude naše úsilí korunováno vítězstvím. Apeluji v tuto chvíli na celý německý národ, především však na svoje staré spolubojovníky a na všechny vojáky, aby se vyzbrojili ještě tvrdším duchem odporu, až konečně budeme smět položit na hrob padlým v tomto zápolení věnec se stuhou „A přece jste zvítězili!“
Poslední stať v knize Na domácí frontě je nazvaná příznačně Poděkování vítězům. Josef Pospíšil ji napsal 19. května 1945 a vyslovil v ní upřímný dík vítězům této strašlivé války.
„My Češi, počtem malý, ale kulturně vyspělý národ, od nepaměti usídlený v krásné zemi, takřka v srdci Evropy, již skoro deset století vedeme zápas o holý život proti nelítostnému tlaku německého plemene, jež zemi naši ze tří stran svírá ve svém železném objetí. Jsme klínem v dubu jeho říše. Překážíme! Nutno nás vyhladit!..... Nikdy však, ani po Bílé hoře nehrozila nám taková pohroma, jako v letech 1938 – 1945, kdy světem šla vojna a my po Mnichově se octli v německé kleci. Že však opět nad naší zemí, očištěné od Němců, vlaje prapor svobody, že od hor k horám naše lány osívá český lid, za to všecko a ještě za mnoho jiného děkujeme Rusku, Anglii a Spojeným státům severoamerickým. ….
Dnes tedy za všecku bolest a hrůzu počátečního ústupu a porážek, za utrpení ruské země, udupaná pole, vypálené vísky a bombami rozvalená města, za porubané ženy, dítky a starce – děkujeme především Tobě, lide ruský. Za slavné vítězství u Stalingradu, kde Tvoji rudoarmějci zasadili nacistické šelmě první smrtelnou ránu, za ohromující vítězství na Krymu, u Leningradu a Moskvy, za dobytí Charkova, Kyjeva, Královce, Varšavy, Budapeště, Vídně a Berlína, nejvíce však za záchranu Prahy, které hrozila zkáza – děkujeme Tobě, lide ruský. Za pět či snad šest milionů Tvých vojínů, mládím kvetoucích chlapců, kteří ve hrůzné válce položili životy i za svobodu naši – děkujeme Tobě, lide ruský.
Děkujeme i Tobě, národe anglický, za bolest ústupu z Francie, za hoře náletů na Londýn a ostatní Tvá města, za vítězné boje v Africe, na Sicílii a v Itálii, za invasi do Normandie, za překročení Rýna a vítězný pochod Tvých pluků do Berlína.
Děkujeme konečně obzvláště i Tobě, lide Spojených států severoamerických, za všechnu Tvou dobrotu, obětavost a přátelskou přízeň k českému lidu – za utrpení Tvých armád v Africe, v Itálii, ve Francii, za povalení nacistického Německa a Japonska.“
Ať žije Rusko! Sláva Stalinovi!
(psáno 10.5.1945)
Ač vláda říše kapitulovala,
i s armádou, jež Spojencům se vzdala,
část armády té, zbylá v Republice,
dál řádila jak rozvztekaná lvice.
A byla by snad národ zadávila,
kdyby mu rudá nepřispěla síla,
kdyby Stalin Čechům v hrůzné noci
neposlal slona tanků ku pomoci.
Těm hnědé tlupy vzdaly se jak laně,
jim k nohám krotce skládaly své zbraně
a ruce zvedaly jak malé děti,
když Rusové je hnali do zajetí.
Dík Čechů nemůže vyjádřiti slovy.
Ať žije Rusko! Sláva Stalinovi!
Ruští generálové
(psáno 18.5.1945)
Ne panští synkové, ne bratři carů!
To děti z lidu byly, které talent zvedl
a v čele armád stavěl, které Stalin vedl,
co vyrvali svět z Hitlerových spárů.
Ti generálové a maršálové
svým skvělým elánem a moudrou strategií
národů údiv budili a sympatii,
a vykonali činy pohádkové.
Ti vlast nám osvobodili i Prahu,
i hlavní města Slovanů, a Vídeň s Peští,
a rozmetali Berlín, sídlo vrahů.
My Češi jim a Slovanstvo též celé,
jež vytrhli tak slavně z všeněmeckých kleští,
hold úcty vzdáváme a díky vřelé.
