Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani v roce 2009 12
Z prvního evropského kongresu vyhnanců, uprchlíků a obětí fašismu a nacismu v Lublani v roce 2009 12
Druhá světová válka skoro zpečetila osud slovinského národa. Slovinsko bylo rozděleno a okupováno na jaře roku 1941 čtyřmi státy: Německem, Itálií, Maďarskem a nezávislým státem Chorvatska. Největší části teritoria usurpovalo Německo a Itálie. Civilní sluhové okupantů byli z 90% Rakušané.
Slovinský národ nebyl ušetřen ani jednoho typu násilí, zavedeného během 2. světové války. Cílem okupantů bylo zničit slovinský národ. S tímto cílem zavedli různé formy politiky odnárodnění. Všechny znaky a znamení, která by připomínala slovinský národ, byla okamžitě odstraněna. Odstranili všechny názvy ulic, tržišť, úřadů, obchodů a změnili jména na cizí,německá.
Všechny slovinské společnosti a organizace byly rozpuštěny, zrušeny byly všechny slovinské noviny. Slovinská umělecká slova a slova básnická byla potlačena. Zničili slovinské knihy a knihovny. Slovinské školy byly zavřeny, používání slovinského jazyka bylo zakázáno. Změnili slovinská jména a příjmení a zavedli ponižující rasové profilování.
Děti byly násilně odděleny od rodičů, mnoho Slovinců bylo deportováno, žalářováno, internováno, zatčeno a posláno do koncentračních táborů, na nucené práce, zastřelili rukojmí a násilně mobilizovali Slovince do okupační armády. Okupanti pálili vesnice, demolovali domy, využívali přírodní zdroje, kradli majetek Slovinců a posílali do svých mateřských zemí. Jedno z nejkrutějších opatření, praktikovaných německými okupanty v rámci denacionalizační politiky byla masová deportace Slovinců a osídlení Němci. Domy deportovaných byly obsazeny Němci z Kočevje, Bessarabie, Bukoviny, Dobrudže, Jižního Tyrolska, Dalmacie, Bosny a Rakouska.
První, kdo byli deportováni, byli slovinští učitelé, úředníci, vedoucí politických stran, kněží, spisovatelé a ostatní intelektuálové. Byli násilně odvlečeni do Srbska, Chorvatska a Bosny. Německý okupant během let 1941-45 deportoval ne méně než 63.000 Slovinců z oblastí Dolního Štajerska, Gorenje a údolí Nežida, z nichž většina, včetně 45.000 lidí byla deportována do 428 německých deportačních táborů, zřízených nacisty pro Slovince, včetně 10 tisíc deportovaných do Chorvatska a přibližně 7 tisíc do Srbska. Asi 17.000 se podařilo před deportací utéci.V roce 1942 deportovali Slovince z Corinthie a z území, které bylo okupováno Maďary. Po kapitulaci Itálie 1943 Němci deportovali velký počet obyvatel Primorje.
Deportovaní Slovinci byli násilně roztroušeni od Polska do Francie, severního Německa a všude v bývalé Jugoslávii se záměrem vymazat je jako národ z mapy Evropy. Měli jsme pracovat jako otroci do smrti ve prospěch nadřazeného německého národa, jak nařídil Goering: "Nezabíjet je, ale sedřít k smrti", nebo italský generál Robotti pronesl: "Je zde málo zabíjení". Fašisté říkávali,že "všichni muži tohoto zapomenutého kmene mají být zastřeleni."
Nebo slova Benita Mussoliniho na masovém shromáždění v Pule v roce 1920: "V našem jednání s rasou jako je slovanská, musíme zvolit politiku hole" nebo "Adriatické moře, což je náš záliv, musí odevzdat slovanskou rasu do našich rukou, pokud chceme uskutečnit náš středomořský sen.“
Od roku 1920 a dále, slovinský jazyk byl zakázán. Učitelé plivali do úst studentům, kteří se odvážili mluvit slovinsky. Počátkem roku 1929 nezůstaly v Primorsku žádné slovinské školy.
Zločinecké aktivity italských úřadů ovládly území oblasti, obklopující Lublaň. I naše hlavní město bylo obehnáno ostnatým drátem v délce přes 30 kilometrů, včetně strážních věží a bunkrů. Nikdo nemohl opustit město nebo se do něj dostat.
Komise pro vyšetřování válečných zločinů, ustavená v roce 1945, obvinila 4017 německých a 2518 italských válečných zločinců, kteří byli odpovědni za násilí proti Slovincům. Itálie dodnes válečné zločince soudům nevydala.
