Z cesty P. Fialy přes hlavního poradce premiéra Nečase k ministerskému postu a předsedovi ODS
L. Zaorálek se ve svém článku diví, že ODS pláče sama nad sebou, aniž by se především omluvila za to, co republice způsobila. Jak je to možné?
Když se podíváme na vývoj v ODS, který započal M. Topolánek, aby v něm pokračoval P. Nečas, pak můžeme zjistit, odkud a kam se zřejmě ubírá. Od vlasteneckých postojů, které byly pro ODS příznačné v době, kdy jejím předsedou byl V. Klaus, se postupně odvracel. Sudetomilství se stalo jednou z nevyhlášených priorit strany. Tato tendence, která byla již dříve vlastní TOP09 a KDU-ČSL, se výrazně projevila v posledních dnech panování Petra I., a to v koncentrované podobě v jeho patolízalském a celkově odpudivém projevu 21. února 2013 v Mnichově před zemským bavorským sněmem.
Nezapomeňme, že v tu dobu byl již řadu měsíců hlavním vědeckým poradcem P. Nečase prof. Petr Fiala. Zřejmě se podílel, nevíme však v jakém rozsahu, i na koncipování výše uvedeného odsouzeníhodného projevu předsedy vlády ČR. Asi prof. Fiala radil dobře a tak se stal i ministrem školství, tedy členem vlády, která napáchala tolik zla. Má-li P. Fiala prsty i v zákonu o církevních restitucích, můžeme jen spekulovat, byť s určitou pravděpodobností.
Na olomouckém volebním kongresu dobře radil Přemysl Sobotka, místopředseda Senátu, aby volební části kongresu předcházela programová diskuse. Neuspěl. Zřejmě to byla zásadní chyba. Nic jsme se tedy o programových prioritách P. Fialy nemohli dozvědět, kromě několika nic neříkajících vět v závěru. Nový předseda byl stranou přijat se vším všudy. Vzhledem k jeho minulosti můžeme usuzovat, že s největší pravděpodobností bude nekriticky proevropský, že bude podporovat restituce i postavení církví ve společnosti a že zřejmě patří i mezi dlouhodobé sudetomily se širší progermánskou orientaci. Když se v jeho blízkosti objevoval, nevíme, zda tomu není i v současnosti tak, pan dr. Tollner, dřívější ultrapravicový poslanec naší poslanecké sněmovny, který již řadu let je členem, nebo i hodnostářem?, Řádu německých rytířů, jenž bojuje za navrácení jeho majetku řádu, pak se můžeme nadít všeho možného.
Nezapomeňme na knihu Politický extremismus a radikalismus v České republice (1996), jíž P. Fiala uspořádal Zaváděla v republice známkování některých občanských sdružení jako extrémistických. Pokud si dobře pamatuji, Ministerstvo vnitra ČR tehdy dílo sponzorovalo. Sám Jan Ruml Velký stál v pozadí vznikající knihy. Někteří autoři se vytypovaným organizacím představovali jako sympatizanti a prosili o informace, o stanovách, programu o personálním obsazení. A tak v základě tohoto díla, které započalo honbu na čarodějnice u nás, stál tedy obyčejný klam, podvod. Její autoři si však otevřeli cestu ke světlým zítřkům a jeden z nich byl odměněn i významným postem na MV ČR, o akademických poctách ani nemluvě. Kniha „Politický extrémismus…“ napomíná Koniášův „Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající…“ z r. 1729. Občas se holt stává, že věda klopýtne a stane se pavědou společnosti škodící.
Zdůrazněme však znovu! Za panování Jana Rumla Druhého, tehdy již snad i doktora práv tvrdě školeného a všestranně vyzkoušeného na evropsky známé Právnické fakultě v Plzni, na Ministerstvu vnitra byl vypsán grand na vypracování díla o extremismu v České republice. Práce se ujala Masarykova univerzita v Brně a také jeden snaživý a velmi podnikavý student, Michal Mázl. Pokud mi paměť dobře vybavuje tuto průkopnickou etapu podloženou grandem MV ČR, tak pan Mázl se obrátil i na Křesťanskosociální hnutí (KSH) dopisem, v němž zdůrazňoval, že má zájem o KSH, naznačil, že je mu blízké, a proto by se rád seznámil s našimi materiály. Ve své tehdejší naivitě jsme mu ochotně vyhověli, materiály mu poslali a dali mu i kontakt na našeho tehdejšího brněnského důvěrníka, Josefa Čtvrtečku. Čas míjel, plod dozrál. Myslím, že v r. 1996 se objevilo dílo „Politický extremismus a radikalismus v České republice“. Autorem řady statí byl M. Mázl. Ten si na uvedených fenoménech zřejmě udělal i doktorát. Budiž mu přáno. Ruka páně, Rumlova, byla otevřena, a diplom následoval. Co mohl mladý „nadějný“ student žádat víc. Vždyť se vypracoval na znalce extremismu a radikalismu. „Společenské uznání“ nenechalo na sebe dlouho čekat. Již v únoru 1999 se pan Mázl stal na Ministerstvu vnitra vedoucím oddělení analýz a koncepcí, aby jen o něco později povýšil na vedoucího odboru bezpečnostní politiky. Kariéra jako hrom. V současnosti se zmíněný pán protlouká životem jako znalec na extremismus.
Co jeho dílo přineslo nejrůznějším občanským sdružením? Především jejich rozdělení na extremistické a jiné. Podrobnosti si může zájemce nastudovat ve výše uvedené publikaci. KSH bylo označeno za extremistické. Chápali jsme, že křesťany, kteří nejdou poslušně se stádem a ve stádě vedeným beranem a hlídaným vlkem, pardon, ovčáckými psy, musí nějak speciálně označit. V tu dobu jsme nemohli již být stíháni jako kacíři. Ale jako na extremisty si mohli na nás posvítit. A také posvítili. Nejen přihrádky pro neposlušné či nezařazené, ale i bič na extremisty byl na světě. Občas s ním někdo praskl a zvolal časem slábnoucím a nejistým hlasem do zbraně. Zvykli jsme si na „přízeň“ mocných a přestali jsme ji i vnímat. Na „odkrytý extremismus“ jsme jako mnozí další zapomínali a časem zapomněli úplně. Nepříjemné vzpomínky na M. Mázla, „zázračné dítě“ pana Petra Fialy, však nám zůstaly.
