Vzpomínka na Slovenské národní povstání
Vzpomínka na Slovenské národní povstání
Druhá polovina roku 1944 se vyznačovala událostmi, které nasvědčovaly, že se blíží konec „tisícileté velkoněmecké říše“. Byl to mohutný rozmach vojenských operací a národně - osvobozeneckého hnutí i partyzánského boje, který účinně napomáhal armádám protifašistické koalice.
Zrána 6.června byla konečně po dlouhých průtazích zahájením invaze v Normandii otevřena západní druhá fronta. Přímo v Hitlerově hlavním stanu byl na něj 20. července představitelem německého vojenského hnutí odporu plk. Stauffenbergem, spáchán atentát, který se sice nezdařil, ale způsobil nejistotu části důstojnického sboru wehrmachtu.
V Polsku 1.srpna vypuklo varšavské povstání, které však nebylo koordinováno s plány Rudé armády. Ta ale již 20. srpna zahájila mohutnou Jansko- kišiněvskou operaci O tři dny později v důsledku podmínek , vytvořených zmíněnou operací a úspěšným postupem sovětských vojsk vypuklo povstání v Bukurešti, které vedlo k vyřazení Rumunska z hitlerovského bloku.
Když pak 29.srpna vpadla na Slovensko německá okupační vojska, slovenský lid, partyzáni a převážná část armády odpověděli ozbrojeným odporem. Začalo Slovenské národní povstání, jehož výročí si v současné době připomínáme.
Povstání nalezlo nadšený ohlas a vřelou odezvu v českých zemích. Stovky odhodlaných vlastenců se vydaly pomoci Slovákům v boji. Přesto, že již 14. září vydává K.H. Frank vyhlášku, že pokus o přechod státní hranice se Slovenskem se trestá smrtí, příliv dobrovolníků neustává. Ani nařízení, ani uskutečněné popravy nezastavily přechod dalších bojovníků
Více než dva tisíce Čechů spojilo svůj osud s bojem slovenského lidu za novou republiku. Vstupovali do partyzánských oddílů a odvážně bojovali proti společnému nepříteli. V boji za svobodu, nezávislost a lepší budoucnost jich také mnoho položilo své životy.
Do bojů na Slovensku se rovněž zapojili mnozí odpůrci nacistů z jižní Moravy a také z Vyškovska. V archivu výboru Českého svazu bojovníků za svobodu ve Vyškově jsou uloženy materiály věnované dvěma bojovníkům z vyškovského regionu, kteří se významně zapsali do historie SNP.
Prvním je Stanislav Koza, narozený 31. března 1910 v Pustiměři. Po skončení základní školy a vyučení pracoval jako dělník v lulečském kamenolomu. Od nástupu Hitlera v Německu k moci a po jeho dalších protidemokratických činech si začal uvědomovat nebezpečí hrozící republice. Tyto názory ještě prohloubila dvouletá vojenská prezenční služba v československé armádě.
Následující mnichovské události na podzim 1938 a pak březnová okupace v roce 1939 jej přivedly k rozhodnutí bojovat proti nacismu se zbraní v ruce. Zapojuje se do ilegální práce na Vyškovsku a když v roce 1944 vypuklo Slovenské národní povstání, okamžitě tajně překračuje slovenské hranice a zařazuje se do aktivního boje. Stává se členem partyzánské brigády Milana ‚Rastislava Štefanika a v jejich řadách se zúčastňuje řady střetnutí s nacisty.
Po potlačení povstání nacistickou přesilou, kdy brigáda přešla na boj v horách, došlo k dohodě velitele brigády s velitelem partyzánského oddílu Jana Žižky z Trocnova poručíkem Ušiakem o posílení oddílu partyzány brigády. Bylo vybráno 30 mužů, mezi nimiž byl i Stanislav Koza a byli převedení do sestavy oddílu Jana Žižky . To byl rozhodující moment v jeho životě, protože s oddílem a pak brigádou Jana Žižky bojoval až do konce.
V sestavě oddílu se pak Koza zúčastnil bojového přechodu slovenských hranic na Moravě v září 1944. Během své činnosti v oddílu se plně osvědčil, získal naprostou důvěru velitele a byl pověřován nejdůležitějšími úkoly. Stal se velitelem rozvědné čety a kromě průzkumu nepřítele spolehlivě zabezpečoval ochranu štábu oddílu. A když v důsledku zrady došlo k přepadení tábora nacisty, v zoufalé situaci je zachránil Koza, který se vracel s četou z průzkumu a vpadl překvapeným nacistům do týlu. V nastalé přestřelce a husté mlze se podařilo partyzánům uprchnout a Němci pálili proti sobě. Štáb s jednotkami se pak usadil na Kněhyni, kde byly vybudovány lesní bunkry.
Oddíl pak dále pokračoval v činnosti, organizoval přepady a sabotáže až do listopadu 1944, kdy mělo dojít ke schůzce s představitelem ostravské odbojové organizace, což byl ve skutečnosti konfident gestapa Miroslav Jaška. Za ním následovala německá protipartyzánská jednotka.
Došlo k boji při kterém byl těžce zraněn velitel oddílu por. Ušiak, i náčelník štábu Kurtin. Také Koza, který s partyzány zadržoval postup nepřítele palbou, byl zasažen do páteře, což mu zabránilo uprchnout. Byl zajat, odvlečen do Moravské Ostravy a pak převezen do Kounicových kolejí – sídla gestapa v Brně.
Zde byl několikrát vyslýchán, ale bezvýsledně. Zůstal statečný a neoblomný a proto byl bez soudu v rámci tzv. zvláštního zacházení / Sonderbehandlung/ dne 15. ledna 1945 vyveden ze své cely č. 90 na dvůr Kounicových kolejí a zde popraven zastřelením.
Nedověděl se již, že část bojovníků brigády, která přešla hranice později na jiném úseku, založila v Nemochovicích na začátku roku 1945 novou partyzánskou skupinu, která pokračovala v boji s nacisty na území jeho rodného Vyškovska až do osvobození v květnu 1945.
Druhým významným účastníkem SNP z Vyškovska byl Alois Luska . Narodil se 19.ledna 1924 ve Lhotě, kde prožil dětská a školní léta. Pak se vyučil stolařem a nastoupil do svého prvního zaměstnání ve Vyškově. Zde jej však 7.října 1942 zatklo gestapo pro podezření ze sabotáže. Protože ještě nedosáhl plnoletosti, nebyl uvězněn, ale byl odeslán na nucené práce do Horního Slezska, kde se skupinou stejně postižených byl nasazen na vyprošťovací a odklízecí práce po spojeneckém bombardování.
Později pracoval v Heidelbrecku v továrně, kde byl ale v červnu 1943 znovu zatčen a převezen do koncentračního tábora Osvětim. Během osmiměsíčního pobytu v této „továrně na smrt“ dokonale poznal zrůdnost nacistického režimu a to jej přivedlo k rozhodnutí bojovat proti tomuto zlu se zbraní v ruce.
Když byl 10. března 1944 z Osvětimi propuštěn, dostal příkaz znovu nastoupit na původní místo v Heidelbrecku. On však měl již jiný plán. Místo do Německa zamířil na Slovensko. Se skupinou dalších uprchlíků se dostal do Povážské Bystrice. Tam navázal spojení s odbojovou skupinou a stal se jejím členem. Skupina se usilovně začala připravovat na partyzánský způsob boje.
Po vypuknutí SNP se skupina rozrostla na oddíl, jehož velitelem byl určen Pavel Zezula a a Alois Luska se stal náčelníkem štábu. Oddíl se pak stal součástí II. Partyzánské brigády M.R. Štefanika, které velel major Rudé armády Popov. S oddílem se Luska v průběhu povstání zúčastnil více než dvaceti bojových akcí proti nacistickým vojskům. V bojích si počínal směle, ale rozvážně a napomohl v řadě případů k vyřešení těžkých bojových situací, což potvrdil po válce svým hodnocením velitel brigády Popov .
Po potlačení povstání a těžkých bojích se brigáda M..R.Šťefanika v polovině dubna 1945 přesunula na Moravu do oblasti Pusteven u Frenštátu, kde působila až do konce války.
Alois Luska se vrátil do svého rodiště a zůstal zde již natrvalo. Byl aktivním i po válce a pracoval v různých funkcích. Za bojové zásluhy mu byl udělen Československý válečný kříž 1939, Čs. medaile za chrabrost a další vyznamenání.To jsou jen dva příběhy z té doby a podobné by mohl vyprávět každý, kdo se tehdy bojů ve Slovenském národním povstání zúčastnil. Je jich však již poskrovnu a neúprosně ubývají.
Pro zachování historické pravdy je však nutné připomenout, že Češi nebyli jedinými spolubojovníky Slováků. V SNP bojoval větší počet sovětských občanů. z nichž mnozí veleli partyzánským skupinám a jednotkám, dále maďarští, francouzští, němečtí, bulharští, rumunští, italští, holandští, španělští a jiní antifašisté, příslušníci 27 národů. Byli to především dělníci a pracovníci, kteří uprchli z nucených prací v Německu a jiných okupovaných zemí, uprchlí váleční zajatci a rasově pronásledovaní. Všechny je spojovala nenávist k fašismu a odhodlání obětovat i svůj život k jeho porážce. Ti všichni si zaslouží, aby jejich hrdinství v boji za svobodnou Československou republiku nebylo zapomenuto a nejen při výročích připomínáno .
Ing. Josef Mikš místopředseda výboru ČSBS ve Vyškově
