Vzpomínáme na výročí úmrtí našeho prvního prezidenta, T. G. Masaryka.
Zemřel 14.září 1937, oplakáván svým lidem a svými básníky, jak napsala prof. Stanislava Kučerová.
Jak smrt prezidenta oplakávali naši básníci?
„Už nikdy nesplyne s rtů Čecha tišší vzlyk:
Je mrtev Hospodář, umřel nám Masaryk.“
/V.Nezval/
„Za sto let možná, děti našich dětí
svým dětem budou teskně vyprávěti
o šedém ránu, čtrnáctého září,
na věky označeném v kalendáři:
To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě.“
/J.Seifert/
„Ty zářijový dne, koho jsi nám to vzal?
Muže, jenž napřímen vždy před osudem stál,
neb kotvil v Bohu svém a rukou požehnanou
zažíhal hvězdy myšlenek, jež naším nebem planou.“
/J.Hora/
„Až dnešek zastaví raněná srdce zvonů
snad bude slyšet, kterak slibujem,
snad uslyšíš i Ty svých 14 milionů,
jak přísahají pevně: TGM!“
/O.Scheinpflugová/
Bohužel "naše média" již nevzpomínají, snad jen s čestnou výjimkou, ani na TGM, ani na básníky, kteří ve slovech plných slz a zármutku, k nám promlouvají o těžké ráně, jež 14. září postihla náš lid.
Kdo se to snaží, abychom ztratili svou historickou paměť?
