Vznik státu Přemyslovců
Vznik státu Přemyslovců
Na přelomu 9. a 10. století položili Přemyslovci základy k samostatnému českému státu. Již za prvního (historického) knížete Bořivoje dovedli využít ke své podpoře křesťanství. Podle dávné tradice se soudí, že kníže Bořivoj a jeho manželka Ludmila, pocházející z kmene Pšovanů, byli pokřtěni velkomoravskými kněžími. Současně pronikaly do Čech církevní misie z německých krajů. Němečtí feudálové, usedlí v říši východofranské, využívali křesťanských misionářů k soustavnému pronikání a loupeživé expanzi na východ. Pod znakem kříže podnikali krvavé nájezdy na slovanská kmenová knížata, která zůstávala věrna svým pohanským obyčejům. Němečtí feudálové si pak během 10. století podmanili mnohé kmeny Polabských Slovanů. Včasné přijetí křesťanství českými knížaty zbavilo východofranské vladaře možnosti užít “svaté války” proti pohanům jako vhodného nástroje expanze do Čech a na Moravu.
Spory ve východofranské říši vedly k zániku tohoto státního útvaru. V Sasku za vlády Jindřicha zvaného Ptáčník se začal vytvářet střed říše, jež se hlásila jako dědička říše římské. V čele nového státu stál král římský (rozuměj “německý”), který teprve po korunovaci (měla se dít v Římě) měl právo zvát se císařem. Král Jindřich postupně rozšířil svou pravomoc nad ostatní německá knížata, a tak dal základ k pozdější Svaté říši římské národa německého. Vzrostlá moc povzbuzovala Jindřicha k rozhodným výbojům na východ. Prvním cílem agrese se staly Čechy.
Vnuk Bořivojův, kníže Václav (vládl od roku 921 do 935), byl horlivým šiřitelem křesťanství. O jeho vládě a zahraniční politice se dochovalo málo spolehlivých zpráv. Názorně se však jeho politika projevila v poměru k útočné politice nového německého krále. Kníže Václav dobrovolně uznal nadvládu německého krále a zavázal se k poplatku naturálnímu a peněžnímu, jenž se postupně stával tradičním.
Dobrovolné pokoření před nátlakem ovšem přililo olej do ohně nespokojenosti knížecí družiny. Mluvčím všech nespokojenců se stal mladší bratr Václavův Boleslav. Roku 935 byl kníže Václav na hradě boleslavském Boleslavovou družinou přepaden a zabit. Václavova vražda, ač měla politické pozadí, se stala vděčnou látkou církevních oslavných spisků a legend, které šířily slávu prvního českého světce. Záhy po své smrti byl kníže Václav církví uznán za svatého. V raném období feudalismu nebylo prohlašování členů panovnického rodu za svaté ojedinělým jevem. Vládnoucím dynastiím se tím mělo dostat slávy a svatozáře, potřebné k upevnění jejich moci. Zároveň mělo další členy vládnoucí vrstvy podněcovat k podpoře církve. Proto zbožnění knížete Václava bylo široce popularizováno legendami, jejichž skladatelé, kněží a mniši, připojovali k jeho životopisu stále více vybájených podrobností. Kult Václavovy osobnosti se záhy projevoval i vyobrazeními při výzdobě kostelů, náboženských rukopisů, na mincích a pečetích. Asi od 12. století i svatováclavským chorálem. Postupně se tak vytvářel mýtus a tradice “patrona země české”. Později vládnoucí třídy nejednou stavěly postavu Václava za vzor politiky poslušenství a podřízenosti českého národa vůči německým podmanitelům. Pro feudálně-klerikální reakci byla trpná a konzervativní svatováclavská tradice po staletí štítem proti revoluční tradici husitské. Za nacistické okupace byla svatováclavská tradice vykládána jako předobraz a ospravedlnění kolaborantství.
Za Václavových nástupců se český feudální stát rozšířil o nová území, vnitřně se upevnil a v tuhých bojích i diplomatickým vyjednáváním si uhájil svou svébytnost vůči pokusům německých feudálních dobyvatelů o podrobení českých zemí.
V průběhu 10. století nabyli Přemyslovci pevné nadvlády nad všemi bývalými knížectvími v zemi. Likvidací rodu Slavníkovců byly odstraněny zbytky staré kmenové soustavy a Přemyslovci získali v zemi neomezenou moc. Státní moc v období feudalismu umožňovala zdárný rozvoj a mohla zachránit Čechy před zátopou agrese německých feudálů i umožnit další rozvoj české národnosti.
