České národní listy

Vznik samostatného československého státu

Počátkem října 1918 zachvátila rakousko-uherskou monarchii hluboká krize. Demonstrace a protestní manifestace probíhaly ve všech částech říše. V armádě, postižené krizí nejpronikavěji, se dezerce proměnily v masový útěk z fronty. Rakousko-uherská vláda nabídla prezidentu Wilsonovi uzavření míru 4. října 1918 na základě jeho 14 bodů.

Když se 28. října rozšířily zprávy o kapitulaci Rakousko-Uherska a pražský lid vyšel do ulic, provolávaje slávu Československé republice, ujal se Národní výbor iniciativy. Jeho zástupci převzali po dohodě s místodržitelstvím do svých rukou dosavadní rakouskou státní správu na území Čech. Na Václavském náměstí zástupci Národního výboru slíbili, že na troskách habsburské monarchie vybudují novou budoucnost národní svobody a sociální spravedlnosti. T. G. Masaryk a W. Wilson byli oslavováni jako osvoboditelé českého národa. Národní výbor byl označen za vládu, která bude vykonávat vůli národa.

28. říjen 1918 znamená novou epochu v českých dějinách. Po staletích cizí nadvlády dosáhl český národ národní svobody a státní svébytnosti. Současně se v novém státě spojily dva bratrské sousední národy, Češi a Slováci. Československá republika vznikla z vítězné národní revoluce. Vznik Československé republiky přinesl českému a slovenskému národu samostatnost, ale také vytvořil půdu, na níž zápas o vlastní stát a jeho charakter pokračoval v nových podmínkách a formách.

Západní hranice československého státu vznikly v hranicích českého historického státního práva jako hranice bývalého Českého království. Jeho hranice byly hranicemi tří zemí. Čech, Moravy a Slezska.. Hranice vymezovaly přirozené geografické a hospodářské celky umožňující životaschopnost státu. Historické právo však provokovalo německý nacionalismus. Na schůzi říšské rady 22. ledna 1918 R. Pacher jménem německých poslanců z Čech, dr. Elwert za moravské a dr. Oberleitner za slezské německé poslance odmítli začlenění více než tří milionů Němců do českého státu. Tím začal úporný zápas německých nacionalistů o významné oblasti v českých zemích. Němečtí političtí činitelé i rakouští politikové si byli vědomi toho, že získání těchto oblastí by znamenalo zásadní strategické, ekonomické i politické oslabení tvořícího se nového státu a narušení jeho životaschopnosti.

Den po vyhlášení samostatného československého státu svolala rakouská vláda zasedání německých poslanců z Čech do Vídně. Ti vyhlásili samostatnou německou provincii Deutschbőhmen s centrem v Liberci. Rakouské provizorní Národní shromáždění schválilo 30. října vytvoření provincie, slíbilo jí plnou ochranu a prohlásilo ji za součást Rakouska. Během 14 dnů se zrodily další německé provincie - Sudetenland v severovýchodních Čechách, Deutschsűdmähren na jižní Moravě a Bőhmenwaldgau na Šumavě a v jižních Čechách. Ve všech těchto “rakouských” provinciích byla přijata nová ústava; reprezentanti provizorně zasedali v rakouském Národním shromáždění. Rakouský ministr zahraničí Otto Bauer zaslal dohodovým vládám protest proti snahám připojit sudetoněmecké území k Československu. Připojení dvou hlavních provizorií, Deutschbőhmen a Sudetenland, k Rakousku bylo nereálné, neměly vůbec s Rakouskem spojení. Celá koncepce byla součástí plánů rakouské zahraniční politiky. Šlo o spojení Rakouska a Německa; obě vlády vedly v tomto období řadu konkrétních jednání. Německé provincie v českých zemích se měly stát součástí velkého německého státu. Je samozřejmé, že němečtí zástupci vycházející z těchto koncepcí neměli zájem na politické dohodě s československou vládou.

Jednání mezi zástupci obou národů se konalo 30. října a další počátkem listopadu 1918. Nejprve se zúčastnil předseda Německé nacionální strany Lodgman von Auen, později zástupce německé sociální demokracie Josef Seliger.

      Zástupci německé strany žádali, aby československá strana zajistila v německých oblastech zásobování a zachování “klidu a pořádku”. Českoslovenští zástupci Švehla, Rašín, Stříbrný byli ochotni na německé požadavky přistoupit, jestliže němečtí politikové uznají svou příslušnost k československému státu. Na tuto podmínku však němečtí zástupci odmítli přistoupit a žádali naopak, aby československá vláda uznala německé provincie za součást německého Rakouska. Na těchto politických otázkách jednání ztroskotalo.

Po ztroskotání jednání s německými zástupci přikročila vláda Československé republiky k obsazení sporných území. Československo v této době ještě nemělo vojsko, jeho funkci částečně plnili italští a francouzští legionáři. Obsazování německých oblastí pokračovalo úspěšně a koncem prosince 1918 bylo dokončeno. Po 28. říjnu se tyto “rakouské” oblasti neustále zmenšovaly. Ve smíšených oblastech vznikaly české národní výbory, které přebíraly správu do svých rukou. Řada území vyhlašovaných “německých provincií”, které se měly stát součástí Rakouska, fakticky nebyla pod správou zemských vlád. Platilo to i o Brnu, Olomouci a Znojmu, kde údajně měla být německá většina a byla obklopena českým okolím. Ukázalo se, že politika samostatných provincií, která násilně rozbíjela ekonomickou i politickou jednotu československých zemí, neměla ve větší míře stoupence ani obránce uvnitř německých oblastí. Na nóty prorakouských politiků dohodovým velmocem odpověděl Eduard Beneš diplomatickou ofenzívou. Obrátil se na velmoci, aby potvrdily oprávněnost československého postupu. Jednání bylo zakončeno úspěchem Československa. Francie, Anglie i Spojené státy potvrdily oprávněnost československého postupu a zaslaly v tomto smyslu rakouské vládě oficiální odpovědi. Také na jednání pařížské konference, která měla právně uzavřít válku a položit základ k novému mocenskému uspořádání světa, se zúčastnilo i Československo. Náleželo ke skupině vítězných států a podepsalo mírové smlouvy s poraženými státy.

V mírových smlouvách byly uznány historické hranice českých zemí a tím ztroskotaly pokusy o odtržení pohraničních oblastí. V rozhodujících jednáních se za požadavky zemských vlád čtyř provincií nepostavil nikdo z dohodových velmocí, ale ani Německo. V létě 1919 se od politiky Deutschböhmen otevřeně distancoval i rakouský kancléř Renner. (Československá vlastivěda  II., s. 411)

Oprávněnost nároků českých politiků na začlenění celých historických zemí do českého státu vychází z těchto skutečností:

1. Historické hranice jsou tisícileté a odolaly zkoušce času. Praha vždy byla centrem organismu Čech a českých zemí. Ekonomika Čech se vyvíjela jako jeden celek, a má-li být stát životaschopný, nemůže tuto jednotu postrádat.
2. Německé uzavřené území neexistuje, všude žijí silné české menšiny, v řadě případů jsou německé enklávy součástí širšího českého území.
3. Právo na sebeurčení znamená, že každý národ má nárok na samostatnost, na svůj národní stát. Neznamená však, že by každá skupina daného národa musela patřit k tomuto státu. Sebeurčovací princip nelze uvést do jednotlivých měst a vesnic.
4. Němci přišli do země jako kolonisté a dobrovolně na sebe vzali závazky vyplývající z příslušnosti k českému státu. Stali se občany českého státu, požívají všechna občanská práva, nemají však právo tento stát rozbíjet. Země je všude česká, Čech nesmí být ve vlastní zemi cizincem.
5. Aby český stát byl schopen důstojné existence a prosperity a současně aby byl stabilizačním faktorem evropského míru, musí mít přirozené hranice, jež odpovídají přírodou utvořeným celkům a existujícím hospodářským vazbám. Čechy jsou klasickým případem geograficky a ekonomicky jednotného celku a nelze je dělit.
6. Dnešní území s německou většinou jsou výsledkem násilné germanizace. Tato území byla původně česká, teprve v pozdější době se Němcům podařilo, když využili bezmoci českého státu po Bílé hoře, tato území germanizovat. (Srovnej: Galandauer,J.: Vznik ČSR 1918, s. 158 – 161.)

Za zmínku stojí rovněž úvaha, jak by destabilizovalo mezinárodní vztahy, kdyby v důsledku přirozené migrace občanů různých zemí měly být vždy přizpůsobovány hranice států (jako třeba Kosovo, problémy s masovým přílivem třeba Kurdů a Turků, Alžířanů atd. do jiných zemí).

Tolik k argumentům, které ospravedlňují nárok české politiky k začlenění celých historických zemí do českého státu.

Československá republika tedy vznikla v hranicích, které se v západní polovině státu kryly s historickými hranicemi. Přítomnost silné německé iredentistické menšiny však způsobila, že ČSR byla státem s nejpalčivější národnostní problematikou. K národnosti české a slovenské se hlásilo 8 milionů 760 tisíc obyvatel, tj. 65 %. K německé národnosti tři miliony, tj. 23 %, k maďarské 750 000, tj. 6%, a 460 000 bylo Ukrajinců (Rusínů). Před českou politikou vystoupil nejnaléhavější úkol, aby nově vytvořený stát z hlediska politického, sociálního, kulturního a národnostního vyhovoval obyvatelstvu lépe než předchozí uspořádání Rakousko-Uherska.

 Historie zrady, autor Dr. Václav Šůstek