Vysídlení německého obyvatelstva z Brna ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový ubytovací tábor v Pohořelicích 2
Vysídlení německého obyvatelstva z Brna
ve dnech 30. a 31. května 1945 a nouzový
ubytovací tábor v Pohořelicích 2
Prof. PhDr. Vojtěch Žampach, CSc.
Zanedlouho po obsazení dostalo Brněnsko konkrétní likvidační lekci. Okupanti pod záminkou rozšířeni výcvikového prostoru wehrmachtu přistoupili k vystěhování 32 vesnic na Vyškovsku. S pravou nordickou lstí volili region vojenského prostoru tak, aby jižně směřoval k říšské hranici u Vojkovic a severně k Runářovu, ležícímu už také mimo protektorát. Časem by postačovalo několik málo lokálních retuší a spojnice trhající Moravu napůl by byla hotova. V exkurzu do dějin drastických etnických přesunů by bylo možné dále připomenout holocaust Židů a Cikánů, masové deportace do koncentračních táborů a dostaneme přibližný okruh faktorů, které formovaly vědomí všech válkou postižených lidí, nad nimiž jako Endlosung, termín, který se pro jeho zrůdnost ani nepřekládá, visel jasně vyjádřený ortel etnické likvidace.
Němci měli nevyčerpatelnou studnici destrukčních etnických teorií. V době úsilí o začlenění Brna do pomnichovského záboru přišli se vskutku originální argumentací: Češi na Moravě vlastně nemají žádný větši význam, je jich tam pramálo a nemají žádné osobité rysy. Ze slovanských kmenů jsou mnohem významnější Moravští Slováci a Hanáci, jejichž politická orientace na dorozumění s říší je velice solidně vedena. Autoři této orientace měli bezpochyby na mysli činnost aktivistické Národopisné Moravy Jana Úprky a Strany zeleného hákového kříže na Prostějovsku a Kroměřížsku, vedené F. M. Mlčochem.
Nelze opomenout ani to, že domácí Němci, bez ohledu na pohlaví, povolání a náboženství podlehli v rozhodující míře ideologii nacismu a napřeli své síly stejným směrem. Právě oni představovali významnou, ne-li vůbec hlavní oporu okupačního systému v Čechácha na Moravě, bez níž by nepřítel nemohl tak obratně a dalekosáhle uplatňovat svou teroristickou diktaturu při souběžném využívání českého průmyslu a zemědělství pro válečné cíle Německa. Vůdce protistátního puče v Brně K. Schwabe se stal nejprve policejním prezidentem a v roce 1940 moravským zemským viceprezidentem. Funkce prezidenta přestala být obsazována s ohledem na brzký zánik Moravy jako správního celku. Přímí účastníci Schwabeho převratu, Oscar Judex a Wilhem Czerny, převzali na celou dobu okupace brněnskou radnici, první ve funkci vrchního starosty a druhý jako starosta. Dozorci ve věznici gestapa umístěné v Kounicových studentských kolejích byli vesměs domácí Němci, včetně vrchního dozorce Franze Duby, proslulého svými ukrutnými metodami mučení. Zpravodajský aparát brněnského gestapa spočíval na domácích soukmenovcich a všechny odrůdy správců (treuhánderů) nad zabaveným majetkem a představitelů nucených správ byli rovněž zdejšího původu. Funkce mistrů a dílovedoucích, pokud k tomu nezískali prodejné kolaborantské duše, obsazovali ve válečně důležitém průmyslu domácí Němci, o ředitelských místech nemluvě.
Když v roce 1938-1939 bojovali nacisté za okamžitou okupaci Brna, poodhalili ve svých memorandech do Berlína mnohé ze svých názorů. Za plnoprávné obyvatelstvo Brna považovali jen Němce, protože podle jejich mínění představovali privilegovanou horní vrstvu, tzv. Oberschicht, v jejíž rukou je většina průmyslu, obchodu a bankovnictví i okolních zemědělských statků. České Brno, Unterschicht, měli pouze za společenství domovníků a služek bez valnějšího veřejného významu. Původci těchto představ rozhodně tím nechtěli vyjádřit, že se boj za národní emancipaci oněch utlačovaných ”domovníků a služek" jednou neobejde bez narušení ekonomické moci privilegovaných a proč ta zbídačená a ponížená bezprávná vrstva bude jednou usilovat o své místo na slunci.
Česká nacionalita citlivě rezonovala na publikované likvidační programy i okupační teror a hledala odpovídající formy obrany. Na podzim 1939 začala mezi sebou navazovat odbojové kontakty brněnská intelektuální elita, představovaná především profesory brněnské univerzity, a začala přemítat o programu domácího národně osvobozeneckého boje. V nástinu svého programu považovala za primární cíl obnovení Československa ”v starých hranicích". Řešení némecko-českého vztahu postavila hned na druhé místo, daleko před vše ostatní. Namísto parafrázování dochovaného svědectví prof. Roberta Konečného posuďme sami, na jakém řešení se civilní složka zemského velení Obrany národa shodla a jak předvídala možné komplikace. ”Shodli jsme se na tom," píše prof. Konečný, ”že lidským způsobem, ale způsobem rozhodným budou vystěhováni od nás všichni Němci hned v prvních dnech, než bude mít mezinárodní politika kdy snad protestovat, a tu tak, aby naše zahraniční vláda nebyla nikterak tímto rozhodnutím dotčena a mohla s klidným svědomím říci, že tak rozhodl národ doma." Autory tohoto stanoviska jsou přední osobnosti Masarykovy univerzity a brněnského veřejného života, např. prof. PhDr. Jan Uher, prof.PhDr. Vladimír Groh, prof. PhDr. Vladimír Helfert, gymnazijní ředitel PhDr. Josef Kudela, prof. dr. František Koláček, generál Hudeček, prezident Nejvyššího soudu JL'Dr. Ferdinand Richter a mnozí jiní. Nelze jim podsouvat, že by snad pod tíhou nacistického barbarství znecitlivěli vůči lidským právům a svobodám. Pravé naopak, odchováni klasickým pojetím občanské svrchovanosti a Masarykovým humanismem vzepřeli se světovému fašismu už v době, kdy teprve vyšlehly první plameny druhé světové války. Jejich námět s vysídlením se ukázal jako důvodný a v závěru války jeho princip převzala celá světová demokratická veřejnost i její politické reprezentace. Nechtěli pomstu, nýbrž právo a spravedlnost uhájit pro všechny a natrvalo.
