Vraždění po německu

Zpráva z tisku: „Nejméně čtvrt milionu vězňů z koncentráků zavraždili Němci od ledna do začátku května 1945 při pochodech smrti. Napsal to týdeník Der Spiegel na základě studie izraelského historika Daniela Blatmana.“

Bylo to tedy v době, kdy Němci věděli, že válka je prohraná, několik týdnů a dní je dělilo od kapitulace německé armády, a přesto vraždili dále. Pak si těžko mohli stěžovat, že v těsně poválečné době si nenávist vůči nim, jíž tak dlouho a hluboko seli, si vyžádala i mezi nimi své oběti. Museli s tím počítat. Bylo to nevyhnutelné. Příčina a důsledky jsou historickými fenomény, jež nevyhnutelně působí v jakémkoliv dějinném období.

Transporty smrti

Cestou z Plzně do Domažlic kousek před městečkem Stod se mezi stromy po pravé straně nachází Háj umučených. Zejména z vlaku je možné ono místo zřetelně spatřit.

Psal se 13. duben 1945, tedy necelý měsíc před koncem války. Do zdejší stanice , tehdejší Sudetengau, přijel vlak s vězni z koncentračního tábora. V situační zprávě železniční stanice se uvádělo, že vlak přijel s více než dvouhodinovým zpožděním. V Bavořích právě probíhalo silné bombardování a nálet spojeneckých letadel byl příčinou zpoždění.

Stodští občané, kteří čekali na svůj spoj do práce viděli, že některé z vagónů byly odkryté. Naskytl se jim hrůzný pohled na zubožené lidské postavy. Strážní doprovod tvořilo 80 příslušníků SS, v transportu bylo na 4000 vězňů. Mnozí z nich ale byli buď již mrtví, či v tak zuboženém stavu, mže nebyli schopni pohybu. Mrtví byli vedle vagonů pokládáni na zem, ti už zcela bezmocní bezcitně ubíjeni. Během pobYtu vlaku ve Stodě bylo napočítáno 240 vězňů mrtvých, zastřelených či ubitých.

Byli z několika zemí, Češi, Poláci, Rusové, Francouzi, Holanďané. Není třeba podrobně vypisovat, jaké podmínky v tomto transportu byly – bez jakýchkoliv zdravotních opatření, či nejnutnějšího hygienického zařízení… A samozřejmě o hladu a žízni. V této směsici národů spolu „cestovali“ živí i mrtví.

Skomírající nacistický režim se nažil narychlo za sebou zametat stopy svých bestiálních činů. Postup spojeneckých armád je nutil k zoufalým přesunům vězňů z koncentračních táborů. To se dělo někdy až chaoticky a tyto „vlaky smrti“ jezdily sem a tam. V těch chvílích vše šlo stranou, národnost vězňů, jejich stav, to vše nehrálo roli. Pro nacisty byli jen bezejmennými stvořeními, pouhá čísla, Co ztratila jakákoliv práva.

Nikdo z těch vězňů nechtěl umírat, tušili dobře, že konec války se blíží. Bylo to v čase, kdy příroda celá začala rozkvétat, ve stodswkých zahradách začaly kvést šeříky. Mnohým z vězňů tohoto transportu žel zavoněly naposled… Nacistická hydra se už svíjela v křečích, přesto ještě dokazovala, jak je zrůdnou.

Na tyhle momenty z války nesmíme ani dnes zapomínat. Kam až kleslo Německo, kdy národ Goetha a Schillera se nechal otrávit jedem nacismu. A byli přitom – a to dobrovolně – i naši bývalí spoluobčané, sudetští Němci. Slyšíme-li dnes jejich stesky a snahy křivit historii, je nutné se ozvat. Ozvat se ale i těm, kteří i z našich řad znovu ohýbají hřbety, či se snaží kolaborovat v jejich zájmu.

Ze vzpomínek pamětníku připravil Josef Sedlák, Plzeň