Vítejte v novém světě - Výsledky setkání v Ženevě
Vítejte v novém světě - Výsledky setkání v Ženevě
Rostislav Iščenko
19. 6. 2021 ukraina
Setkání prezidentů Ruska a USA v Ženevě, jak se i předpovídalo, nepřineslo překvapení. Putin a Biden projednali všechna dříve oznámená témata. U převážné většiny z nich se omezili na zafixování podstatných rozporů v pozicích. Mimo to bylo poprvé od konce 80. let učiněno speciální společné prohlášení o nepřijatelnostech jaderné války jako metody, která neřeší problém, ale přináší hrozbu pro existenci lidstva.
Je to významný pokrok. Strany oficiálně přiznaly hru na zvýšení sázek, při níž poslední tři desetiletí rádi dováděli Američané, za destruktivní a fixovaly svůj úmysl vzdát se silových metod vůči sobě navzájem (ne hned, ale ve výhledu) přechodem k tradiční diplomacii.
Je to úspěch Ruska, o to větší, že v průběhu posledních desetiletí nejen Američané a jejich spojenci, ale také mnozí spoluobčané se otevřeně domnívali, že tradiční diplomacie se definitivně dostala do úpadku a že řešit sporné problémy lze pouze silou. Kreml byl málem jediným místem na planetě, kde byly mírové metody preferovány před vojenskými, a byl za to stále obviňován ze zbabělosti a byzantinismu.
Výsledek, však, není "informační tabule". Právě USA, disponující dlouhou dobu převyšující mocí a usilující potlačit Rusko jak pomocí finančně-ekonomických pák, tak i bezprostředně vyhrožováním vojenskou silou, byly nuceny přiznat svou neschopnost dosáhnout vytčených cílů v rámci jimi přijaté strategie.
Washington první požádal o jednání a přijal formát vzájemných vztahů, navrhovaný Ruskem a odmítaný USA poslední dvě - dvě a půl desetiletí.
A také musíme být vděční Bidenovi za jeho oddělenou tiskovou konferenci. Putin nemá ve zvyku naparovat se nad odpůrcem, který je nucen ustupovat, proto během komunikace s tiskem prostě vyjmenoval předem známá témata jednání a oznámil, že neshod je velmi mnoho (třebaže jsou i některé pozice, k nimž je možné dosažení vzájemného porozumění), a také, že se dohodli domlouvat se dále.
To je právě to, co se očekávalo, a Biden na své (samostatné tiskové konferenci) rovněž potvrdil tuto pozici.
Ale americký prezident, buď v důsledku zapomnětlivosti, nebo ze samé radosti z úspěšně uskutečněného setkání, nebo kvůli nepozornosti, vyslovil ještě jednu frázi, umožňující nám učinit definitivní závěr o tom, že minimálně ta část americké elity, která si vymohla toto setkání a přinutila své politické zástupce, jak v posledních několika měsících, tak i během samotného setkání pracovat maximálně konstruktivně, ztratila jakoukoli naději na možnost návratu americké hegemonie v dohledné době.
Pokud se této elitní skupině podaří udržet si své pozice v USA a pokud její současný politický kurz nebude zlikvidován nějakou velkou mezinárodní provokací, tak lze očekávat, že upevnění mnohopolárnosti světa proběhne dost rychle. To dává naději (i když prozatím poměrně křehkou) absolvovat současnou krizi bez rozsáhlého válečného konfliktu.
Drobné však jsou ve výhledu nevyhnutelné, jelikož mnohé kanibalské režimy, kterých americká hegemonie naplodila jako hub po dešti, samostatně neodejdou a budou otravovat život nejen svým občanům, ale i sousedům.
Tak tedy, Biden se zmínil o tom, že on osobně se velmi domáhal toho, aby během rusko-amerických rozhovorů byla už v nejbližší době zpracována "jednotná pravidla hry".
Může se zdát, že je to cosi nepodstatného. Jsem přesvědčen, že většina komentátorů nebude této pasáži věnovat náležitou pozornost. A zatím ona sama stojí za celé setkání.
Jde o to, že poslední tři desetiletí právě USA cílevědomě likvidovaly jednotná pravidla hry. Disponovaly největšími finančními, vojenskými, ekonomickými a politickými zdroji a rozsévaly ve světě chaos, v němž panovalo právo silnějšího. Washington vycházel z toho, že jednou je nejsilnější a schopný (ukázalo se, že není) diktovat svou vůli komukoliv, tak pravidla pouze překážejí, paralyzují americké možnosti.
Celý svět trval na dodržování pravidel, ale USA hru podle pravidel důsledně odmítaly.
Naléhavá žádost Bidena (pro něho tak významná, že se o ní dokonce zmínil na tiskové konferenci "po utkání") na co nejrychlejší zpracování jednotných pravidel hry přesvědčivěji než jakákoliv jiná fakta svědčí o tom, že USA se již necítí jediným centrem síly. Nynější Washington se už obává, že v blízké budoucnosti bude "právo silnějšího" použito proti němu.
Je to finále, USA si přiznaly, že už nejsou s to udržovat Pax Americana.
Znamená to, že od nynějška půjde všechno v mezinárodních vztazích jako po másle? Ale ne! Ne náhodou byl Putin velmi opatrný v hodnocení výsledků rozhovorů. Stručně lze jeho pozici vyjádřit takto: nejsme proti jednáním a jsme připraveni se domluvit, ale uvidíme, co z toho všeho vyjde.
Proč?
Protože USA už dávno nejsou jednotné jak v americké politice celkově, tak i u každé ze stávajících státních struktur pracují mocné skupiny, orientované na zachování dřívějšího hegemonistického kurzu za každou cenu. Mají v zásobě dost přesvědčivé argumenty pro amerického voliče.
Pragmatikům ukazují, že v mnohopolárním světě nebude možné řešit americké ekonomické problémy (a USA jsou v hluboké krizi) tradičním způsobem - na újmu zdrojů jiných států. To může vést k vážným sociálním následkům. Na pozadí už prakticky probíhající občanské války v USA (mezi trumpisty a bidenisty) to je vážný argument.
Romantikům budou připomínat, že USA mají spojence, a vůči nim jsou závazky. "Biden vylil" (Ukrajinu, Polsko, Pobaltí, Sýrii, Afghánistán atd.) bude znít na každém kroku a nebude zvyšovat autoritu i tak občany nepříliš oblíbené administrativy.
Tyto lobbistické skupiny mají i kořistnické zájmy. Jsou zvyklí pracovat v podmínkách americké hegemonie, kdy zvláštní nadání nebylo potřebné. Stačilo operativně přenášet vůli výše stojících instancí velvyslanectvím, aby se odtud přiváděla k vedení zemí pobytu, a v případě neuposlechnutí zařizovat intervenci a hospodářské sankce z absolutně vymyšlených důvodů.
V podmínkách mnohopolárního světa a reálně konkurenceschopné diplomacie jsou mnozí z těchto politiků a úředníků banálně nekonkurenceschopní.
Vrchol odporu ženevským úspěchům lze v USA očekávat ke konci tohoto - začátku příštího roku, kdy startuje kampaň pro doplňující volby do kongresu. A protáhne se to všechno minimálně do dalších prezidentských voleb. Takže není mnoho času pro konstruktivní práci a sotva se za zbývajících několik měsíců podaří překonat neodvratnou rozsáhlou sabotáž amerického úřednictva a dosáhnout významné dohody.
Přičemž se může stát, že ani těch několik měsíců nemáme. Vždyť výsledek Ženevy je - kromě jiného - útok na status limitrofních *) "tabaqui".
V předvečer a během ženevských jednání si v ruském tisku aktivně dělali legraci se Zelenského, který se zmítal v hysterii. Prezident Ukrajiny, bez přestání, žádal od USA a světového společenství záruky toho, že Ukrajinu i nadále budou vydržovat a bránit před násilím.
Ale jde o to, že, třebaže ostatní mlčeli, zneklidňuje výsledek Ženevy nejen Zelenského.
Celá limitrofní společnost, od Baltu po Černé moře, bez ohledu na to, čím konkrétně spojencem příslušný režim je, se cítí velmi neútulně. Mizí obvyklý svět, v rámci něhož bylo možné bez zvláštních problémů (i když nedisponují odpovídajícími schopnostmi) manévrovat mezi USA, EU a Ruskem, a víceméně s úspěchem shromažďovat plody z politiky "mnohovektorovosti" nebo "poslední pohraniční bašty", chránící civilizací před barbarstvím.
Šedá zóna mezi Německem a Ruskem, hrající úlohu vojensko-politického nárazníku (a v krajním případě prostoru konfliktu, nezasahující bezprostředně území velikých velmocí), se stává nejen nikomu nepotřebnou, ale škodlivou a nebezpečnou.
Tam to chápou. Vážné turbulence začaly už vloni, kdy východní Evropané na vlastní nebezpečí (za, pochopitelně, souhlasu, ale bez plnohodnotné účasti USA) začali destabilizovat Bělorusko. Na podzim se pak pokusila převzít iniciativu Ukrajina, která začala stahovat vojska k ruské hranici. Přičemž věc skutečně došla do takového zostření, že vlastně poté se Washington rozhodl urychleně se smiřovat s Moskvou.
Nyní se o vojenské hrozbě mluví i na Ukrajině, i v Bělorusku, i v polsko-pobaltské zóně.
Zelenský je nejvyzývavější. V předvečer setkání v Ženevě už vydíral USA tím, že Ukrajina rozpoutá neomezenou válku s Ruskem z vlastní iniciativy a postavil Západ před volbou: veřejně "slít" Kyjev (s odpovídajícími ztrátami image) nebo vzdát se pokusů zahájit s Moskvou konstruktivní vyjednávání návratem k politice konfrontace.
Jednání v Ženevě ještě neskončila, ale Zelenský už znovu žádá po Západu plně rozvinutou vojenskou pomoc, vyhrožuje, že v opačném případě samostatně vybuduje "mocnou armádu".
Nad těmito prohlášeními je možné se smát. Ukrajina a "mocná armáda" jsou skutečně dva různé vesmíry. Ale problém je v tom, že zařídit vojenskou provokaci lze i existujícími silami. Avšak vzhledem k otevřenému zájmu ostatních limitrofů na malé válce (kterou jsou dokonce ochotni prohrát, neboť vážné následky pro sebe nepředpokládají, ale roztržení naznačujících se konstruktivních kontaktů Západu a Ruska předpokládají) nebezpečí destruktivní úlohy třetí (limitrofní) strany není nulové.
Přičemž, na rozdíl od vnitroamerického odporu vůči současnému vývoji, který se bude ještě dva-tři měsíce rozhoupávat, a potom pomalu narůstat, aby dosáhl vrcholu blízko k doplňkovým volbám, limitrofové čekat nemohou, už začali pracovat na rozdmychávání starých krizí a vytvoření nových.
Zdůrazňuji, limitrofové nemají kam utíkat. Vsadili na trvalou konfrontaci Ruska a Západu. Jsou způsobilí života pouze v takovém světě - ve světě vzrůstajícího nepřátelství. Pokud na druhé straně zmizí nepřítel, tak už nejsou potřební. Nemají zvlášť co ztratit.
Ovšem, limitrofní elity jsou zbabělé, nekvalifikované a závislé na "starších bratrech", ale krysa zahnaná do kouta se vrhá na kohokoliv. Mezitím, vývoj Ženevy pro limitrofní elity evropské šedé zóny je zahnáním do kouta. A takové šedé zóny jsou nejen v Evropě, takže vzplanout to může na tom nejneočekávanějším místě.
Celkově se nám v Ženevě naskytla šance na mírové překonání globální systémové krize, ale ne skutečnost, že nám umožní ji využít. A těm, kdo si myslí, že limitrofům a jejich problémům se nemusí věnovat pozornost, připomenu, že první světovou válku vyprovokovali srbští nacionalisté, nepředstavující nejvlivnější stát, nacházející se v regionu, který se málo čím lišil od současné evropské šedé zóny.
Ale velká impéria šla do záhuby, bez reptání, jak zajíčci, jelikož nenašla jiné varianty konání.
Ostatně, říká se, že někdo se z historie poučí.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
*) příhraniční
