Veškeré hospodářství i mlýnské zařízení muselo zůstat na místě a nejsmutnější bylo, když odváděli dobytek
Byly to kruté časy.
Veškeré hospodářství i mlýnské zařízení muselo zůstat na místě a nejsmutnější bylo, když odváděli dobytek
Vyhnání z Čech a Moravy během 2. světové války
Naše rodina žila asi od roku 1890 v obci Netvořice. Otec byl mlynář, měli jsme malý mlýn na potoce s rybníkem. Bylo to kouzelné prostředí. Společenský život v obci byl na výši. Škola tam tenkrát byla jen obecná (do měšťanské školy jsme chodili do Týnce nad Sázavou). Dva kostely, katolický, druhý církve československé, dále sokolovna, zastoupeny byly snad všechny živnosti, byla tam filiálka Bati a tři hostince. Na vysoké úrovni byl spolek divadelních ochotníků, jehož členkou byla i má sestra a její manžel. V Sokole jsme nacvičovali pravidelné akademie, jezdili na okrsková cvičení a slety. V obci jsme měli také lékaře. V Netvořicích byl opravdu hezký život.
Když se začátkem roku 1942 proslýchalo, že budou vystěhovány některé vesnice, nechtěli jsme tomu zpočátku věřit. Ovšem již na podzim tohoto roku museli obyvatelé některých vesnic opustit své domovy. Naše obec byla zahrnuta do II. etapy s termínem do 31.3.1943. Byly to kruté časy. Veškeré hospodářství i mlýnské zařízení muselo zůstat na místě a nejsmutnější bylo, když odváděli dobytek. Všude muselo být podle nařízení uklizeno, vymeteno. Poslední týden před stěhováním byl náš mlýn ve dne v noci v provozu, každý si chtěl s sebou odvést nějakou zásobu mouky. Žili jsme stále v hrozném strachu, aby nepřišla kontrola. To vše vylíčit není v mých silách, ani už nevím, jak to bylo s finančním vyrovnáním, ale myslím, že po válce bylo něco uvolněno z vázaných vkladů. Babička s dědečkem, kterým v heydrichiádě zastřelili syna, maminčina bratra (byl majorem čs. armády), si mohli pravidelně vybírat nějakou částku.
Sestra s manželem našli ubytování v Senohrabech u Benešova. Rodiče s prarodiči a já s manželem (brali jsme se ještě před vyhnáním) jsme se odstěhovali do Skochovic, Vrané n. Vltavou. Manžel měl zaměstnání v Praze, otec jezdil pracovat do mlýna na Libřici u Davle.
Po válce se naše rodina včetně se sestry a jejího muže a dcerky vrátila zpět do Netvořic. Začátky to byly pro všechny občany těžké, ale radost, že jsou zase doma, jim dodávala sílu uvést vše do pořádku. Velkou pomoc poskytovala i americká akce UNRRA.
Věra Bohuslavová, tehdy Netvořice
