České národní listy

PhDr. Václav Šůstek

Možnost rozšíření území říše viděl Hitler v okupaci sovětských zemí již v samém počátku své agresivní politiky. K tomu jej ponoukaly jak domácí reakční síly, tak i mezinárodní.

Uceleně to vylíčil na poradě s generály v listopadu 1939: „Dlouho jsem váhal, kde začít, na západě, nebo na východě. Ale wehrmacht jsem nevytvořil proto, aby nebojoval. ... Situace je taková, že na západě se protivník soustředil za svými pevnostmi. Současné Rusko není nebezpečné. Je oslabeno mnohými vnitřními událostmi a kromě toho máme s ním smlouvu. Avšak smlouvy se dodržují do té doby, pokud jsou výhodné. Proti Rusku můžeme vystoupit pouze tehdy, až budeme mít volné ruce na západě.“ (Vl. Karpov, Maršál Žukov, Ottovo nakl. 2012, s. 116.)

V roce 1940, po rozdrcení francouzské armády za 41 dní, nastala ta chvíle. 22. června 1940, v den kapitulace Francie, obdržel Halder Hitlerovu direktivu k rozpracování plánu vpádu do Sovětského svazu.

Němci své plány pojmenovávali slovně barvami: Fall Gelb (Žlutý), Fall Weiss (Bílý), Fallv Grun (Zelený). Za těmito označeními se skrývá štábní profesionalismus. Bez uvažování je z každého slova jasné, oč běží: Fall Grun - vpád do ČSR, Fall Weiss je válka s Polskem, Fall Gelb válka s Francií. Tyto plány se tvořily za kulisami diplomatických jednání a za širokými dekoracemi propagandy i kontrapropagandy šířené všemi možnými prostředky - tiskem, v éteru i ústně. Jedním z hlavních úkolů bylo odlákat pozornost, zamaskovat či jednoduše řečeno oklamat druhé země, jejich vlády a lid. Je nutné vše rozšířit ještě o mohutné a pečlivě zakonspirované sítě rozvědky a kontrarozvědky, které pronikaly všude, omotávaly svou neviditelnou pavučinou zemi určenou k napadení, pronikaly do jejích tajemství a šířily pověsti buď odvádějící pozornost od skutečných záměrů protivníka, nebo vyvolávaly strach před jeho mohutností.

Jedním z nejlépe propracovaných plánů, ke kterému Hitler směřoval celé roky a kvůli kterému uskutečnil řadu bojových operací v Evropě, byl plán války proti Sovětskému svazu. Plán pojmenoval Hitler Barbarossa podle císaře Fridricha I., Barbarossy.

Hitler vydal podrobné příkazy, které se staly osnovou budoucího plánu. Pod vedením náčelníka generálního štábu pozemního vojska Haldera se rozpracovávaly dvě varianty, každá samostatně. Na jedné variantě v OKW pod vedením Jodla a jeho zástupce generála Warlimonta. Tato varianta měla název Losbergova etuda. Lišila se od druhé varianty generála Marxe tím, že hlavní úder byl směřován na severní úsek fronty. Při konečném schvalování se Hitler přiklonil k závěrům Jodla.

V diskusi o zvolení cílů Brauchitsch prohlásil, že nejbližším cílem pro skupinu armád Nord musí být Pskov a Leningrad, pro skupinu armád Mitte Smolensk a Moskva a pro skupinu armád Süd Kyjev. Předpokládal, že všechny tři skupiny armád, útočící od hranic bez přestávky, dosáhnou jedním úderem určená města a obsadí je. Hitler dal pokyn rozdělit operaci na dvě etapy. Nejdříve zničit protivníka v Pobaltí a vytvořit si tak spolehlivé zázemí pro následující útok na křídle na Moskvu.

V době, kdy byly zpracovávány tyto varianty, byl zástupcem náčelníka generálního štábu jmenován generál Paulus, před něhož byl postaven úkol sloučit všechny plány do jednoho a zapracovat všechny připomínky, které měl führer na předchozích jednáních. Osud si s Paulusem krutě zažertoval. Autor konečné varianty plánu útoku na Sovětský svaz se stal prvním zajatým německým maršálem. Jeho 6. armáda byla obklíčena a zničena u Stalingradu a on padl do zajetí.

V zajetí napsal polní maršál knihu Vzpomínky a poznámky, mimo jiné ke způsobu vypracování plánu Barbarossa: „Přípravná hra pro operaci Barbarossa proběhla pod mým vedením v polovině prosince 1940, během dvou dnů na vrchním velení pozemních vojsk v Zossenu. Uvedu základní pohledy štábní hry, i když ne do všech detailů, které se tehdy posuzovaly. Hlavním cílem byla Moskva. Pro dosažení tohoto cíle a vyloučení hrozby ze severu bylo nutné zničit rudá vojska v pobaltských republikách. Proto se předpokládalo obsazení Leningradu a Kronštadtu, čímž se měla zbavit ruská baltská flotila základny. Na jihu byla prvním cílem Ukrajina s Donbasem a později Kavkaz s jeho ropnými zdroji. Zvláštní význam se v plánech OKW připisoval obsazení Moskvy. Tomu však muselo předcházet obsazení Leningradu. Dobytím Leningradu se sledovalo několik vojenských cílů: likvidace primárních základen ruské baltské flotily, zablokování vojenského průmyslu tohoto města a likvidace Leningradu jako bodu pro soustředění vojsk k protiúderu proti německým vojskům útočícím na Moskvu. Když říkám, že bylo přijato rozhodnutí, nechci tím říci, že v názorech odpovědných velitelů panovala shoda. Ozývalo se mnoho varovných hlasů jak v otázce uskutečnění celé operace, tak i v otázkách obtíží spojených s úsilím o dosažení cíle.“ (Tamtéž, s. 120.)