České národní listy

Velitel skupiny armád Mitte, maršál Bock, dostal rozkaz zabývat se obnovením stavu ve svých armádách. Veliteli skupin armád Süd bylo přikázáno vynaložit všechny síly na zničení sovětských armád a nedovolit jim ustoupit na východ za Dněpr. Protože nastala jiná situace, která neodpovídala předchozím plánům, vydal Hitler 23. července dodatek k direktivě č. 33 a zásadním způsobem změnil dříve stanovené úkoly. Nyní měl Leeb se skupinou armád Nord, ale bez dodatečných tankových sil obsadit Leningrad, Bock se skupinou armád Mitte měl útočit na Moskvu a kromě toho se měla 3. tanková skupina, patřící do jeho skupiny armád, probít k Volze. A. Rundstedt na jihu byl posílen a měl projít přes Charkov a Donbas.

V téže době pokračovala na západním směru bitva u Smolenska. V oblasti Jarceva, Jelni, Smolenska a v kotlích u Mogileva byla sovětská vojska velmi aktivní. Výsledek těchto bojů byl natolik nepředvídatelný, že úspěch sovětů mohl vést k těžkým následkům. Hitler byl nucen přijmout 30. července další, 34., direktivu, kterou prakticky měnil svůj předchozí rozkaz a dal znovu pokyny k přechodu do obranné činnosti. Velitel střední skupiny vojsk Bock byl s tímto rozkazem nespokojen. Byl přesvědčen, že rozhodným úderem na moskevském směru může porazit sovětské svazky a ovládnout hlavní město. V daném případě se Hitler obával útočné činnosti sovětských armád a přikázal Bockovi zastavit se, odrazit útok, zabezpečit svá vojska a konsolidovat je. Teprve pak obnovit útok.

Hlavní otázkou, k níž musel Hitler přijmout rozhodnutí, bylo, kam soustředit hlavní úsilí. Zda k útoku na Moskvu či na obsazení Kyjeva. Po řadě jednání se štábem skupiny Mitte a ve skupině armád Süd se Hitler přesvědčil o nutnosti obratu na jih. Hitlerova direktiva z 22. srpna dávala rozkaz zastavit armády skupiny Mitte; za nejbližší strategický úkol stanovil útok na Kyjev, obsazení Ukrajiny a Donbasu. Tím měl být Sovětský svaz zbaven uhlí, železa a nafty, což bylo důležité pro konečné vítězství Německa.

Počáteční období války v boji Sovětského svazu s fašistickým agresorem bylo nejtěžším obdobím. Jeho výsledky dlouho ovlivňovaly podmínky a charakter vojenských akcí na sovětsko-německé frontě. Následkem nepříznivého výsledku pohraničních bojů a velkých ztrát na lidech a vojenské technice byla sovětská vojska nucena v těžkých bojích ustupovat do vnitrozemí. Do poloviny července obsadil nepřítel Lotyšsko, Litvu, část Běloruska a pravobřežní Ukrajiny, vtrhl do západních oblastí Ruské federace, pronikl na vzdálené přístupy k Leningradu a ohrožoval Smolensk a Kyjev.

O ztrátách sovětských vojsk v tomto období svědčí tyto údaje: ze 170 divizí bylo z boje vyřazeno 28 a přes 70 divizí ztratilo polovinu lidí a bojové techniky. Na území obsazeném nepřítelem zůstalo 200 skladů s pohonnými hmotami, střelivem a výzbrojí. Tím se poměr sil na sovětsko-německé frontě ještě více změnil ve prospěch hitlerovců. (Dějiny II. světové války, sv. IV, NV1978, s. 56.) Úspěchy německé armády na počátku války byly výsledkem dočasných výhod získaných militarizací Německa, využitím válečně - ekonomických zdrojů nejen celé západní Evropy a také dlouhou přípravou agrese proti Sovětskému svazu. Německá vojska měla zkušenosti ze soudobé války, jež získala ve válečných taženích v Evropě, byla plně zmobilizována, vybavena letadly a tanky nejnovějších typů, měla převahu v rychlosti a manévrovací schopnosti. Wehrmacht byl včas soustředěn u sovětských hranic, nenadále a velkou silou vtrhl na území Sovětského svazu.

Velkou úlohu tu sehrály chyby a omyly Sovětů v odhadu pravděpodobné doby německého útoku na Sovětský svaz a s tím spojené nedostatky v přípravě k odražení agresorových úderů. Nedokončené rozvinutí sovětských jednotek podle plánu krytu státních hranic a jejich opožděné vysunutí k čarám obrany se nepříznivě projevilo na průběhu a výsledku prvních operací; byly příčinou toho, že armády krytu nedokázaly organizovaně vystoupit. Nepřátelskému letectvu a vysazeným záškodníkům se podařilo vyřadit z provozu mnohé spojovací uzly a spojení na stupni divize-armáda-front. To velitelstvím a štábům všech stupňů ztěžovalo včasné získání nezbytných informací o situaci na bojištích a znemožňovalo řízení vojsk. Narychlo organizovaná obrana, jež měla nedostatek protitankových a protileteckých prostředků, nebyla dostatečně odolná. Armády a fronty musely vyvíjet svou činnost v širokých pásmech (armáda 100 - 200 km, front 300 - 500 km). Velitelé byli nuceni dávat téměř všechny síly do jednoho sledu, takže obrana neměla potřebnou hloubku a zálohy, nebyla dostatečně odolná. Hluboké průlomy německých rychlých svazků donutily sovětské velení zasadit do bojů záložní armády dříve, než počítal plán. Některé armády pak musely zahajovat bojovou činnost ještě před dokončením soustředění svých útvarů a svazků.To jsou některé příčiny nezdarů, jež stihly sovětské ozbrojené síly hned na začátku války.

Plán Barbarossa, založený na myšlence bleskové války a likvidaci Sovětského svazu, však i tak utrpěl povážlivou trhlinu. Agresor narazil na aktivní odpor, utrpěl hned v prvních operacích velké ztráty na lidech a bojové technice. Do poloviny července ztratila jeho pozemní vojska asi 100 000 lidí a zhruba polovinu tanků, jež se zúčastnily útoku. Do konce července ztratilo pozemní vojsko wehrmachtu 213 000 lidí. Národy Sovětského svazu přes všechny spekulace se tváří v tvář strašlivému nebezpečí, jež hrozilo sovětské zemi, dokázaly sjednotit kolem svého vedení k uhájení socialistického zřízení. Ztroskotaly také plány agresorů na zahraničněpolitickou izolaci Sovětského svazu. Zásluhou prozíravé zahraniční politiky Sovětského svazu a jejího programu, který se stal výrazem nadějí a tužeb svobodymilovných národů světa, získal SSSR hned na začátku spojence. Byly položeny pevné základy k vytvoření světové protifašistické koalice. (Srovnej tamtéž, s. 56 - 57.)