Včera bylo pozdě…
Včera bylo pozdě…
Marek Řezanka
Když Petr Pavel pronesl větu: „Není možné žít dlouhodobě na dluh“, na malý okamžik jsem si oddechl, že se pokouší chovat aspoň občas trochu jinak než vládní prezident. Že kritizuje vládu za její obří „sekeru“ – a domlouvá jí, že s těmi zbraněmi to nedělá dobře. Že toto tempo zadlužování nemá v naší historii obdoby – a že vláda musí v prvé řadě myslit na svůj stát a na jeho ekonomiku, sociální systém, zdravotnictví, školství, průmysl, zemědělství, energetiku a tak dále.
Dlouho mi mé nadšení ale nevydrželo. Petr Pavel totiž nekritizuje kabinet Petra Fialy. Systém veřejných financí se nám podle něho hroutí kvůli seniorům pobírajícím důchod. Nic sprostějšího a neuctivějšího vůči všem pracujícím, kteří celý svůj život poctivě pracovali – a mají na důchod nárok, vyslovit nemohl. Ne, nejsme to my, občané, kteří žijeme na dluh. Je to vláda, která vynakládá obří výdaje, aniž přihlíží k stránce příjmové. Pokud by se vláda zadlužovala pro budoucnost tohoto státu – a činila tak rozvážně, takový dluh by se nám všem jednou vrátil. Jenže to je právě to, co se neděje.
Místo toho se vinou špatného hospodaření ministerstva ruší pobočky pošt, vinou jiného ministerstva trpíme nedostatkem základních léků, jiný resort zase dělá vše pro to, aby naše průmyslové a zemědělské podniky nebyly konkurenceschopné, neboť tak drahé energie jako u nás nejsou široko daleko.
Petr Pavel by paní Černochové a celému Fialovu kabinetu měl říct zcela jasně: „Můžeme si dovolit utratit jenom to, co si vyděláme, a není možné žít dlouhodobě na dluh. To, že jsme tak v poslední době žili, je špatně a je potřeba ten stav napravit. I když to bolí vládě to takhle říct, tak je to fér. Určitě by nebylo dobré dojít do stavu, kdy se nám začne hroutit systém veřejných financí.“ V Pavlově proslovu jsem přitom vyměnil pouze jediné slovo – místo „lidem“ jsem napsal „vládě“.
Rolí vlády České republiky vskutku není, aby „zachraňovala“ svět – a už vůbec, aby ho zachraňovala zbraněmi. Její rolí má být co nejzodpovědnější politika vůči domácímu obyvatelstvu. Tuto roli ale Fialova vláda zjevně neplní – a proto se plní pražská náměstí a její hlavní komunikace demonstrujícími. To nejsou žádní ruští sluhové či dokonce agenti. Jsou to lidé různého pohlaví, věku, rozdílných profesí i sociálního postavení, odlišného vzdělání i různé politické orientace. Spojuje je odpor k nebetyčné aroganci moci, k očividně likvidačním politickým krokům, jež ohrožují chod naší země – a k nekompetenci mnohých ministrů, které zde uvedu metaforicky pod jejich přezdívkami: Bakalář, Don Dozimetr, Don Taxis, Krvavá Jana, Elektrikář, Ministr deindustrializace. K nim lze přiřadit ještě Vlastimila Válka či Mariana Jurečku. Pokud by Rusko hledalo nějaké ty agenty, kteří mají vyvolat v české populaci proruské sympatie, nemohli by najít vhodnější než výše jmenované – tedy kromě „signálu“ a „svetru“ samozřejmě.
Lidé, kteří vycházejí do ulic, nejsou žádní zmanipulovaní provokatéři. Jsou to mnohdy jedinci pevných zásad a hodnot, kteří nemyslí pouze na sebe, ale vidí dál, do budoucna – a hrozí se, co v té dáli v současnosti spatřují.
Vláda má řešit vysokou inflaci, platy učitelů, dostupnost a kvalitu lékařské péče pro každého, a ne, aby vymýšlela zákony postihující jinak smýšlející a utužovala cenzuru. Pokud tu taková není, je nezbytné ji co nejdříve nahradit. Osobně dodám – včera bylo pozdě.
