České národní listy

V. Havel, A. Dubček, M. Gorbačov a sametová revoluce, aneb o nanebevzetí

V. Havla IV

PhDr. Antonín Benčík, CSc.

Legenda č.6

Po nástupu do prezidentské funkce se zvlášť výrazně projevila jeho neznalost veřejného mínění. Neznalost či ignorace základních příčin totálního krachu Jakešovsko-Husákovského režimu. Výrazně se projevovala jeho animozita vůči reformistům z osmašedesátého roku a jeho ideálům, přičemž jeho totální neznalost a jeho naivita v řízení státu, politicky různorodé lidské společnosti, neznalost zásad parlamentní demokracie, zkrátka jeho politický amatérismus se zvlášť škodlivě projevoval ve vztahu k parlamentu a jmenovitě k jeho předsedovi A. Dubčekovi. O první prezidentské státní návštěvě V. Havla v USA, která se uskutečnila 19. února 1990, píše Petr Třešňák jako o "Cestě snů". Byl to však spíše jakýsi monstrózní turistický zájezd neobvykle velkého počtu přátel V. Havla na dvou letadlech. Zájezd, režírovaný spíše dramatikem, než prezidentem Havlem. A jako reprezentanta Slovenska vzal s sebou M.Čalfu, bývalého předsedu ZO KSČ na úřadě normalizační vlády, předsedu legislativní vlády, zodpovědného za početné, zákonem režimu stanovené represe, autora návrhu Trojjediné ústavy a stávajícího předsedy vlády, který zajistil Havlovo zvolení prezidentem. Pravda, autor Cesty snů jedním škrtem pera změnil M. Čalfu z normalizátora na „reformního komunistu“!!! Avšak pro A. Dubčeka, předsedu Federálního shromáždění a prvního Slováka té doby, V. Havel místo v letadle  nenašel. Zřejmě již zapomněl na své prohlášení před prezidentskou volbou, že A. Dubček musí stát po jeho boku.

V. Havel se ovšem nijak netajil, že je zapomínáním pověstný. Tak to jeho obdivovatelům musím připomenout  jako historik. F. Mitterrannd, francouzský prezident, si A. Dubčeka velice vážil.

Jednoznačně to dal najevo i při první návštěvě v Československu v prosinci 1988, když byl Husákem a Jakešem požádán, aby se s Dubečkem nesetkal, zatímco s dalšími disidenty mohl jednat.. Při jeho druhé návštěvě po listopadu 1989 z prezidentské kanceláře přišel na Slovensko příkaz, že Mitterranda nemají přijímat představitelé Slovenska. Nýbrž Mitterrand má je přijmout v Bratislavě ve svém apartmánu. Předseda slovenské vlády V. Mečiar tento pokyn vtipně glosoval, že Mitterrand  je snad má přijímat v pyžamu. Avšak A. Dubček, který Mitterranda doprovázel, zajistil, že slovenští představitelé jej přijali v budově SNR. Vzápětí však přišla odplata.

Když o týden později navštívila Československo předsedkyně vlády Velké Británie Margaret Thatcherová, V. Havel uspořádal na její počest slavnostní oběd  za účastí mnoha hostí.  Ale V. Havel na A. Dubčeka opět zapomněl. Avšak A. Dubček se s ní setkal 18. září 1990, při její návštěvě Federálního shromáždění, kde mimo jiné vysoce ocenila Pražské jaro 1968, a tudíž i roli Dubčeka v něm. Zde se mimochodem vnucuje srovnání G. Husáka  a V. Havla k A. Dubčekovi. G. Husák v srpnu 1968 přísahal věrnost A. Dubčekovi: „S Dubečkem stojím a padnu“. A sotva uplynul rok zradil Dubčeka jako Jidáš Krista. A V. Havlovi jeho opomíjení A. Dubčeka netrvalo ani tak dlouho…

Legenda č. 7

V. Havel po svém nástupu na Pražský hrad své prezidentství pojal spíše poněkud královsky, což se zřetelně projevilo i v jeho nedostatečné znalosti zásad parlamentního jednání a rozhodování. A tak se stalo, že 23. ledna 1990 vystoupil na Federálním shromáždění s projevem, v němž navrhl změnu státních symbolů, změnu názvu Čs. armády, změnu názvu Československé republiky s tím, že z názvu vypadne přívlastek socialistická. A to bez sebemenšího projednání s představiteli Slovenska. Současně žádal, aby poslanci obou sněmoven návrh ihned projednali a schválili, i když jej dostali těsně před jeho projevem. A nový heraldický znak Československa, který byl poslancům představen tak, že v posledních řadách jej sotva mohli poslanci rozeznat v detailech. Zkrátka  Havel vystupoval jako dramatik, který chtěl přesvědčovat šokem a ne jako rozvážný prezident. Pochopitelně, že to poslanci odmítli. Avšak tímto „královským“ postupem V. Havel vyvolal tzv. „pomlčkovou válku“ a první velký Česko – Slovenský spor, který byl definitivně ukončen až rozpadem Československa.

Tak to také hodnotil i jeho nejbližší spolupracovník P. Pithart  na setkání představitelů a pamětníků Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí 28.2.1998 v literární kavárně  G plus v Praze (viz Veřejnost proti násilí, Občanské fórum, Bratislava 1999, str. 57).

Ve svém vystoupení vlastně Pithart potvrzoval a doplňoval výpověď profesora Zdeňka Jičínského, bývalého místopředsedu Federálního shromáždění a Dubčekova nejbližšího spolupracovníka. Nuže, zde je další vyjádření Petra Pitharta. Jednak zde potvrdil, že k žádnému jednání s představiteli Slovenska nedošlo a pak dále uvedl:  „To je právě ten problém, že nejednali. Byl to problém především Václava Havla. Co problém, možná největší chyba, které se dopustil. On o tom nechce mlu­vit, hned se začne velmi rozhodně hájit. Někdy tehdy začíná vzájemně konfliktní vztah Havel - parlament. Havel, jestli si to všechno dobře pamatuji, předpokládal, že svým šokujícím postupem dosáhne úspěchu. Domníval se, že problém bude s adjektivem "socialistický" v názvu státu. Tam čekal odpor, boj. Proto si vymyslel, že představením nového znaku jaksi odvede pozornost. Vlítnu tam, rozvinu ten znak, a než se všichni vzpamatují, bude schválen i název státu - bez slova socia­listický. Počínal si jako režisér, který si je jist, že má úžasný nápad. Myslím, že se jen málo s kým radil, měla to být léčba šokem, překvapením. Mně se na to jako by ptal, ale byly to všechno řečnické otázky. Byl rozhodnut. Dopadlo to všechno docela ji­nak. Vleklý spor, který rozkolísal samotné základy státu. O název státu šlo, ale do­cela v jiném smyslu. O socialismus nešlo ani trochu.

Pokračovalo to v Lánech, kam Havel zavřel, co zavřel, zamknul dvacítku lidí s tím, že se musí dohodnout o názvu státu, jinak, že tu zůstanou o sodovce a jed­nom chudém chlebíčku. Na záchod se chodilo v doprovodu lepé slečny s koltem u pasu. Byl to jistě dobromyslný žert, ale mě to nepřipadalo žertovné, protože teh­dy už bylo zřejmé, že kvůli jednomu slovu jsme snad schopni se i rozejít. Krize vise­la ve vzduchu. Vylučovací metodou se tehdy v Lánech došlo ke stavu, kdy zbývala už jen jedna jediná možnost. Ta ale byla nepřijatelná, protože podle platných pra­videl by bylo třeba adjektivum "slovenská" psát s malým "s", a to by bylo, jak nám bylo jasné, pro Slovensko nepřijatelné. Byl tam přítomen i zástupce jazykového ústavu Akademie věd. Ten chudák byl, myslím si, že prezidentem, dotázán, zda to jde, psát uprostřed názvu "slovenská" s velkým "S". On věděl, že tazatel dobře ví, že to nejde, ale že se ptá proto, aby uslyšel autoritativní, "vědeckou" odpověď, že to jde. Řekl, co se po něm chtělo, že za jistých zvláštních okolností..., prostě "mektal" a mě se zdálo, že se přitom bezděčně zasouvá kamsi dolů pod stůl. Všichni to vidě­li, všichni věděli, že lámeme pravidlo jen proto, aby se Slováci smířili se společným státem, všichni věděli, že je to ponižující i pro ně, když musí předstírat, jako že se žádné pravidlo vlastně neporušuje... Já jsem se právě tehdy v duchu definitivně ujistil o tom, že nastávají, čekají těžké časy a situace začíná být vážná. '

­

Vydat počet o chybách a omylech „vládnutí“ V. Havla na Pražském hradě v krátkém článku není možné, neboť by to byl ještě příliš dlouhý růženec výčtu jednotlivých případů, jako kupř. jeho podpis pod tzv.lustračním zákonem i jeho prodloužením, který vyvolal odpor poslanců a řady lidí a organizací na domácí půdě i v zahraničí jako protizákonné a namířené ani ne  tak proti normalizátorům ale především proti reformním komunistům. Což umožnilo různým neušpiněným „opatrníkům“ pod rouškou rozpoutaného hrubého antikomunismu prosazovat se do mastných „fleků“. A pravověrný křesťan, katolík Václav Benda, neváhal ukázat prstem na A. Dubčeka jako vzor člověka, kterého je nutné prolustrovat!!! Nebo stačí položit si několik otázek: Kolikaprocentnímu zvýšení zločinnosti přispěla  jeho „královská“ milost vězňům. Nebyl snad i V. Havel v určité míře odpovědný i za narůstající nezaměstnanost, pokles důchodů, atd. atd.? Čtenáře, který by se o skutečném životě a díle V. Havla chtěl dovědět více, doporučuji přečíst si seriózní publikaci Jana Bauera: Václav Havel. Necenzurovaný životopis. Je to – po mém soudu – dosud nejserióznější publikace na dané téma. (Cesty, Praha, 2002).

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz