České národní listy

V Podmoklech po nás již henleinovci stříleli z rozestavěné budovy pošty

Otec přišel do Podmokel v roce 1918 a pracoval zde v dílnách ČSD jako kovář. Navštěvoval jsem zdejší novou, v roce 1924 otevřenou Masarykovu obecnou a měšťanskou školu. Provizorní třídy s českým vyučováním byly po roce 1918 zřízeny v nevyhovujících prostorách, jedna třída byla  i v jedné ze zdejších německých škol. V Děčíně byla situace obdobná, ale od roku 1924 mohly české děti  navštěvovat novou školu v Podmoklech. V Děčíně byla česká obecná i měšťanská škola a také gymnázium otevřeny až 6.8.1936. V žádném případě nelze tudíž hovořit o nějakém zavírání nebo omezování německých škol a o útlaku. Naopak rodiče často dávali své děti  alespoň na rok do druhé školy, aby se zdokonalily v gramatice druhého jazyka.  Pro zaměstnání ve státní službě byla totiž nutná potřebná znalost obou jazyků. Umět německy bylo zde důležité vzhledem ke složení zdejších obyvatel, z nichž se mnozí ani nesnažili naučit česky, zřejmě z traumatu, že jim nevyšlo to „Deutsch Böhmen“. Postupně se hroty otupovaly, i když třeba obchodník v  ulici až do roku 1938 označoval ceny za výlohou v Kr (Kronen), řezník nás nechával čekat na konci fronty, aby naše čeština nepobuřovala německé zákazníky a podobně. Na druhé straně ne všichni Češi zase hovořili dobře německy, a tak když se ve městě začali usazovat postupně čeští řemeslníci a obchodníci, chodilo se nakupovat k nim. Většina nákupů se však realizovala v Železničním konzumu.

Protože docházelo k růstu zdejšího průmyslu, lodní a železniční přepravy, byly Pomokly přelidněným městem. Již jen získat podnájem byl velký problém, zvláště po roce 1918 pro Čechy. Bytová tíseň se nakonec vyřešila ustavením družstev nebo pomocí státních subvencí a půjček na výstavbu rodinných domků. Do roku 1938 jsme však bydleli u německého domácího ve čtvrti Chrást. Až do roku 1936 jsme měli jedinou místnost, než se uvolnil sousední byt 1+1. Byty zde byly bez sociálního zařízení, voda na chodbě, stejně tak společný suchý WC pro tři byty, prádelna ve sklepě, kůlna na uhlí a dříví na dvoře. V Podmoklech bylo několik tělocvičných a sportovních spolků: Sokol, DTJ a Orel, SK Podmokly – Děčín. Bylo zde fotbalové i sokolské hřiště. Obdobná zařízení byla i v Děčíně, kde měli svůj stadion i vojáci zdejší posádky. Vedle sokolovny bylo i tenisové hřiště. DTJ Podmokly dostala v roce 1925 od hraběte Thuna pozemek, kde byla do roku 1938 postavena budova nejen se sálem, jevištěm a zázemím, ale i loutkové divadlo, hudební pavilon a zřízeno hřiště pro házenou, atletiku, ale i pro tělocvičná vystoupení, dětské dny, národní poutě atd. Vše postavili pouze členové DTJ, stejně tak jako si své zařízení vybudovali sokolové. Rovněž zdejší Němci měli svá tělovýchovná zařízení, nikdo jim je nebral a ani jinak je neomezoval. Henleinovci pak měli zejména Turnhale s různými názvy, tak jak se měnily názvy jejich organizací. Zdejší němečtí sociální demokraté měli „ATUS“ v různých čtvrtí města s menšími a skromněji vybavenými hřišti. Mezi fotbalovým hřištěm I. ligového Sportverein Bodenbach a sokolským hřištěm se nacházelo další prostranství, nazvané Florian Platz. Zde se konala velkolepá shromáždění henleinovců, kde i za svitu pochodní pronášeli své štvavé projevy jejich představitelé.

V Podmoklech byla dvě kina, kde mimo jiné byly promítány i z Německa zapůjčené premiérové filmy. České filmy se v Podmoklech ani v Děčíně nepromítaly, zřejmě z obavy malé návštěvnosti. První český film byl uveden v kinu Labe v roce 1938, a to Bílá nemoc. V českém Národním domě v Podmoklech byly občas promítány české filmy starým hlučícím projektorem. Ve zdejším městském divadle bylo uvedeno první české představení rovněž v roce 1938 – Jízdní hlídka.

Vzhledem k převážné části německého obyvatelstva  vyžadovala politická situace – zejména v období ohrožení zájmů republiky množícími se akcemi henleinovců – spolupracovat s německými sociálními demokraty a občany, kteří zůstali loajální naší republice. Proto i za podpory českých voličů zůstal ve své funkci starosta Fritz Kessler, německý sociální demokrat, i v období po prohraných volbách v roce 1935 a 1938. Okresní hejtman – na rozdíl od Děčína – nepřipustil nástup nacistického starosty v Podmoklech.

Tento stručný rozbor životních podmínek a prožitků ve městě a pohraničí nemůže pochopitelně vystihnout vše, co zdejší občané v daném období prožívali, je pouze pokusem o lepší pochopení podmínek, jistě odlišných třeba od jiných měst a pohraničních oblastí v různých časových obdobích, shodných však v roce 1938 svými důsledky. Vztahy mezi zdejšími Čechy a Němci byly dány jednak schopnostmi přizpůsobit se zvykům a požadavkům těch druhých s ohledem i na ekonomické možnosti a závislosti, a dále pak byly přímo ovlivňovány politickými událostmi v dané době.

Po uklidnění národnostních emocí zkrachováním požadavků jakési samostatnosti nebo odpoutání území „Deutsch Böhmen“ ze svazku vzniklé ČSR došlo k vystřízlivění, neboť poválečné poměry nikde neskytaly záruku prosperity a pomoci, když všude bylo nutno napravovat důsledky válečných událostí. Docházelo k tomu postupně, když bylo již zřejmé, že ČSR dokázala oživit a rozšířit průmyslové podnikání, zlepšit zásobování a hospodářství, což se promítalo i do života a povědomí obyvatel zdejšího města. Velkou zkouškou bylo období nezaměstnanosti ve 30. letech, kdy nacistická propaganda již pod taktovkou henleinovců vytvářela tlak na zaměstnavatele zdejších podniků, aby zaměstnávali pouze u nich organizované členy. Postupnou proměnou vzájemných vztahů jsme prožívali současně při různých „bitkách“ mezi našimi a německými chlapci. Pokud si pamatuji, nikdy jsme to nebrali nějak národnostně – i přes nadávky „český pes“ a „deutsche Maus“; německé protivníky jsme rozlišovali na ty naše a na henleinovce neboli nácky. Pak už docházelo i na boule, nějaká ta zranění, něco potrhaného, docházelo i k houfování roztroušeně bydlících Čechů do part, které si chodily v jednotlivých čtvrtích nebo ulicích pomáhat. Vše drželi na uzdě městští strážníci, v Podmoklech jich bylo celkem 6. Když jsme něco provedli nebo si někdo stěžoval, otcové se to dověděli tentýž den. Nikdy jsme si nedovolili rozbíjet okna nebo ničit majetek. Později se situace již přiostřovala.

Ve městě se objevovaly stále častěji skupiny krojovaných příslušníků „turnvereinu“. Vybíralo se na různé akce s kasičkami, na „winterhilfe“, „nothilfe“ atd.; z toho si kupovali uniformy a hradili pořádání průvodů. Mladíčci v krátkých kalhotách s bílými podkolenkami začali nosit dýky za pasem a docházelo k provokaci českých chodců. 

Rostl počet a mohutnost pochodňových průvodů, shromáždění a henleinovských projevů úměrně k tomu, jak rostla jejich podpora ze sousední Říše. Masovost pochodů městem za doprovodu fanfár a bubnů byla zajišťována svozem jejich příznivců z okolí. Ten, kdo se těchto akcí zúčastňoval, získával příslib zaměstnání, odměny, uniformy a další výhody. Nebylo výjimkou, že se zpívaly nacistické písně, i Horst Wesel Lied, se vztýčenými pažemi, za frenetické podpory německých žen. Docházelo i k fyzickým napadáním odlišně smýšlejících nebo kritizujících občanů.

Tato situace pochopitelně vyvolávala nesouhlas německých sociálních demokratů a ostatních demokraticky smýšlejících Němců, kteří pak zejména před volbami organizovali akce, lišící se jak uniformami, tak i provolávanými hesly. Pokud docházelo k potyčkám, tak jsme těmto našim spoluobčanům podle svých možností pomáhali. Ani Češi pochopitelně nemohli za této situace  zůstat nečinní, a tak docházelo ke spontánním společným akcím bez ohledu na politické smýšlení a společenské postavení. Využívalo se různých výročí a příležitostí k dětským dnům, národní pouti, oslavám výročí Mistra Jana Husa s lampiónovým průvodem a pálením hranice na břehu Labe, tělocvičným  a okresním vystoupení zdejších tělocvičných jednot. Za účasti hostů a delegací z jiných měst; dříve oddělené májové průvody se konaly manifestačně společně atd. V průvodech se objevovaly národní kroje, sokolové a DTJ ve svých cvičebních úborech, v roce 1938 dokonce orlové přijeli na koních. Poslední „národní pouť“ se uskutečnila v červnu roku 1938.

Je pochopitelné, že ani volby se neobešly bez různých šarvátek a srážek mezi stoupenci jednotlivých stran, ponejvíce henleinovských s demokratickými Němci, kterým jsme samozřejmě pomáhali. Jedni vylepili své plakáty a postavili hlídky, další přišli, hlídku přepadli, plakáty strhli, vylepili své vlastní, a tak to šlo až do půlnoci před volbami.  Volby z roku 1935, a zejména následné v roce 1938, nebyly doprovázeny jen potyčkami, ale docházelo i k použití „boxerů“, obušků, tzv. zabijáků, skládaných z několika pérových částí zakončených olověnou kuličkou; také se objevovaly bodné zbraně. Henleinovci byli zásobováni těmito „pomůckami“ většinou z  Říše, my jsme si pomáhali samovýrobou z gumových plněných hadic apod.

Vůbec jsme za této situace nemohli pochopit, jak mohla naše vláda povolit 14.5.1938 legalizaci pořádkové služby henleinovců s právem nosit osobní zbraň, údajně pro udržení pořádku při jejich schůzích. Nechápali jsme, co se děje, když jsme najednou viděli projíždět po městě auta s ordnery v uniformách; chtěli zřejmě ve městě „udržovat pořádek“, ale ten jejich! Jako protiváha působila ve městě německá sociální demokracie, která měla tak možnost rovněž vycvičit a legalizovat své pořádkové síly (Republikanische Wehr). Ty se pak staly oporou při udržování pořádku, zejména při střežení hranic.

V důsledku zhoršující se politické situace, vyvolané zejména enormními požadavky Henleina, iniciovanými a podporovanými z Říše, byla nucena naše vláda nakonec rovněž reagovat, a proto byl 1.7.1937 přijat zákon o povinné branné výchově. Okresní úřad v Děčíně nařídil 18.1.1938 městským úřadům vyhotovit seznam obyvatel od 14 do 30 let, na něž se vztahovala povinnost účastnit se cvičení..

Prodělal jsem základní pořadový výcvik v DTJ Podmokly, kde jsem získal další odbornosti, a pak jsem byl zařazen k vojenskému výcviku u zdejší posádky v Děčíně. Bylo to období, kdy se situace rapidně přiostřovala agresivním chováním henleinovských bojůvek a vycvičených oddílů. Den 9.9.1938 bylo nutno do města dokonce povolat vojenské oddíly až z České Lípy k pacifikaci  pouličních střetnutí, která hrozila přerůst v otevřenou bitvu mezi účastníky manifestační schůze v Lidovém domě na Teplické ulici a připravenými ozbrojenými henleinovci, kteří se předtím soustředili nedaleko v tzv. Hnědém domě. Jak se blížili osudové mnichovské dny, slušní občané raději ani nevycházeli z domů. V oknech se začali objevovat nacistické vlajky, obrazy Henleina i Hitlera. Ordneři měli na rukávech pásky s hákovými kříži. To už se jednalo o okupačních pásmech, z dílen ČSD se stroje vozily do Ústí, odkud pak zase do Kralup. Když bylo vše podepsáno, tak se stroje zase musely vracet zpět.

Do poslední chvíle jsme hlídali Národní dům a domy s českými obyvateli, také litinovou tabulku na domě Tereza s názvem náměstí T.G.Masaryka.

A tak přišel i poslední den našeho pobytu v Podmoklech. Protože bylo diktátem stanoveno předání pásma wehrmachtu na 2.10.1938, bylo na velitelství SOS rozhodnuto odevzdat zbraně do připravených nákladních aut naší armády a odjet posledními vlaky 1. října. Z města odjížděli rovněž němečtí spoluobčané, kteří s námi chránili nedotknutelnost hranic naší republiky nebo se jinak angažovali pro ČSR. Každý měl jen příruční zavazadlo s nejnutnějšími svršky a dokumenty, nábytek jsme zde nechali. Při odjezdu z nádraží v Podmoklech po nás již henleinovci stříleli z rozestavěné budovy pošty. Po cestě přistupovali do vlaku další běženci, a tak jsme se nakonec dostali do Prahy.

Emil Ovčáček, tehdy Podmokly nad Labem