České národní listy

V česko-sudeto-německých vztazích začala sobotkovská vláda tam, kde skončili zatracovaní nečasovci

Co pod  pojmem česko-německého strategického dialogu máme rozumět?  Ve svém dopisu ze dne  6. listopadu 2015, Čj.: 17255/2015 – OAI, pan premiér B. Sobotka napsal: „Pokud jde o Váš dotaz týkající se tzv. strategického dialogu, tento dialog vzešel z mé iniciativy s cílem propojit resortní ministerstva a další relevantní aktéry s jejich německými protějšky na spolkové i zemské úrovni nad rámec běžné bilaterální agendy, ale také a především společně definovat dlouhodobější, strategické cíle na pozadí současného dění v Evropě i ve světě. V polovině minulého roku jsem proto pověřil ministra zahraničních věcí ČR Lubomíra Zaorálka přípravou koncepčního materiálu ke strategickému ukotvení sousedským vztahů se Spolkovou republikou Německo coby nejvýznamnějším partnerem a sousedem České republiky. Toto strategické ukotvení vzájemných vztahů nezahrnuje pouze resort zahraničí, nýbrž téměř veškerá resortní ministerstva a také Úřad vlády ČR.

Na základě pověření ministr Lubomír Zaorálek dne 3. července letošního roku podepsal se svým spolkovým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem Společné prohlášení k česko-německému strategickému dialogu coby nové platformě česko-německých vztahů. Vedle v rámci strategického dialogu definovaných prioritních témat jako věda, výzkum, inovace, rozvoj společné infrastruktury, boje proti příhraniční kriminalitě či spolupráce ve školství a kultuře či zdravotnictví, je také jednou ze stěžejních oblastí zahraniční a unijní politika.

Dialog je primárně nastaven jako mezivládní spolupráce, ale ve své podstatě je otevřen všem aktérům relevantním po česko-německé vztahy ve 21. století s cílem posilovat vzájemnou důvěru a budovat česko-německé sousedství coby jeden z pilířů evropské stability.“

Jedním z pilířů sobotkovské vlády bylo všestranné maximální sblížení ČR s Německem. Národu se pan premiér neptal. Prostě mu naordinoval německou léčebnou kůru. Na protesty nehleděl. Držel se dále „vládního programu“. To, co si B. Sobotka a členové jeho vlády dovolili proti vůli většiny českého lidu prosazovat, nemělo obdoby. Voliči jim také ve volbách vyprášili kožich. ČSSD rychle jela po nakloněné rovině k sebezničení. To však panu premiérovi nijak nevadilo. Jel dál, bez jakékoliv korekce, podle plánu, jejž zřejmě sám nestanovil. Kdo asi mu pomáhal? V zájmu koho „pokračoval“ česko-německý strategický dialog? Na vznesené otázky odpovíme v dalších článcích.

Dr. O. Tuleškov