České národní listy

Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 I -16 , Jan Benda

Heydrichova metoda rasového výběru a asimilace, která se začala prosazovat v pohraničí, potom co Hitler roku 1940 schválil germanizaci celého česko-moravsko-slezského prostoru, se zdála místním Němcům příliš zdlouhavá a prosazovali její energičtější variantu.

V oblasti, která se stala součástí Bavorska, byly zachovány jen obecné školy na Chodsku. Na části jižní Moravy připojené k župě Dolní Dunaj, mohly existovat obecné školy s českým jazykem a pod německým vedením jen v Břeclavi a ve Znojmě. V sudetské župě zanikly české střední a vyšší školy a docházelo i k soustavnému snižování počtu měšťanských škol. Českým dětem z příhraničních obcí bylo 12. prosince1938 říšským místodržitelstvím v Liberci zakázáno docházet do obecných a měšťanských škol v českém vnitrozemí. Docházelo k rušení i tzv. menšinových škol vzniklých ještě za monarchie. U obecných škol došlo ke zvýšení limitu počtu žáků ze čtyřiceti na šedesát, potom docházelo i k jejich přímému rušení. V severočeském uhelném revíru zůstala v Mostě z původních 225 českých škol jen jediná.  

Příhodnější situace byla opět v oblastech souvislejšího osídlení na Opavsku, Chodsku, Zábřežsku, Novojičínsku. I zde však převažovala výuka německého jazyka nad českým a byli sem dosazováni němečtí učitelé a ředitelé. Mladší generace neměla po získání základního vzdělání možnost se vyučit významnějšímu řemeslu a stát se kvalifikovaným dělníkem či samostatným živnostníkem. Ve směrnicích o přijímání českých dětí do německých škol se odrážely rasové předpoklady. Bylo stanoveno, že do těchto škol mohli chodit vedle německých dětí jen děti ze smíšených manželství či s německými předky. V. Zimmermann k tomu cituje zprávu ústeckého vládního prezidenta z ledna 1941: „Češi, kteří si chtějí zvolit hodnotná povolání, budou nuceně vytlačeni do protektorátu.“

Jeden z informátorů SoPaDe uváděl, že v novinách v sudetoněmeckém území se objevovaly odkazy v německém a českém jazyce o dobrodiní, že české školy mohly dále existovat. Vzápětí na konkrétním případě demonstroval tvrdou realitu. Český vyšší učitel z Teplic, ke kterému chodili čeští rodiče, aby dále učil jejich děti, sestavil listinu, aby dokázal, že je o vyučování v češtině zájem. S tímto soupisem šel k okresní školní radě, kde několikrát intervenoval. Tamější úředníci po něm chtěli, aby byl trpělivý. Nakonec dostal tuto zprávu: „Jsme zpraveni o vašich nepřestávajících snahách o českou školu. Zanechte dalších snah, abychom nemuseli proti vám zakročit s prostředky, které by vám samotnému nebyly příjemné.“

V hospodářské oblasti vedl bojkot českých živnostníků k odchodu dalších z těch, kteří zde doposud zůstávali. Bojkot nebyl trvalý, neboť i nacistická správa si uvědomovala nezbytnost jejich činnosti pro zajištění běžného hospodářského chodu, obzvlášť po přesunu části německých živnostníků do jiných služeb a na frontu.

V posledních letech války v souvislosti s tzv. totální válkou byl pak nastolen ostřejší kurz vůči českým živnostníkům, kdy řada živností byla zavřena a jejich majitelé byli posláni na práci do Říše.

Sílila i sociální degradace českého obyvatelstva. „Zaměstnanecké vrstvy Čechů byly nuceny zastávat podřízené pozice méně kvalifikovaných a také méně placených pracovních sil.“

Ekonomický tlak směřoval k postupné likvidaci českých podniků a přikázání obyvatel na nucené práce v okupovaném pohraničí nebo v Německu. Koncem války neexistoval v sudetské župě žádný větší průmyslový podnik, který by byl v českých rukou. Bylo toho docíleno jednak užíváním nucené správy, ale také pomocí svérázné nostrifikace kapitálu, či umělým zvýšením akciového kapitálu apod. Opavský okresní vedoucí NSDAP Karl Knobloch uváděl, že hospodářské znevýhodňování Čechů mělo vést k jejich vypuzení: „Z národně politických důvodů mám zájem … i na plánovitém znevýhodňování českých hospodářských kruhů, které by podstatně uspíšilo náš záměr vytlačit český element právě z ohrožených zón východních Sudet.“