České národní listy

Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 I -15 , Jan Benda

Češi se stávali národnostní menšinou, která neměla žádná národní práva.

Omezování životních podmínek české menšiny v německém záboru – prizmatem situace v Říšské župě Sudety

Přestavitelé místních nacistických kruhů v Říšské župě Sudety prosazovali vysídlení české menšiny z tohoto území. Ze zahraničně-politických důvodů nebyla realizace tohoto přání během druhé republiky možná. Po vzniku protektorátu se proti tomuto postupu stavěli nejen říšští nacisté, ale tato myšlenka narážela na odpor také okupačních protektorátních úřadů.

Proti české menšině tak nastoupil tlak na kulturní, hospodářské a politické úrovni nedlouho po zabrání území. Češi se stávali národnostní menšinou, která neměla žádná národní práva. Ztížení existence a dřívějších životních podmínek spolu s pocity izolovanosti a úzkosti stály za odchodem další osob do vnitrozemí do pomnichovské republiky a posléze protektorátu.

Před samotnými tlaky a omezováním práv české menšiny je nezbytné zmínit, že rozsáhlou migrací se změnila její sociální skladba. Projevila se tak sestupná sociální mobilita. Ze zabraných území uprchla většina českých státních zaměstnanců, příslušníků inteligence, vojáků z povolání, velkých podnikatelů, takže zde téměř vymizely dvě skupiny buržoazie a inteligence.

Migrace nejcitelněji oslabila českou národnostní skupinu v pohraničních okresech s rozptýleným českým osídlením. Zatímco ryze české obce na Chodsku, Mostecku, Opavsku, Bílovecku, Zábřežsku a jinde zasáhla méně. I zde byl úbytek obyvatelstva značný. Například v okresech Most, Duchcov, Bílina žilo v roce 1930 38–41 % Čechů a při německém sčítání obyvatel roku 1939 to bylo 20–27 % Čechů. Uvedené sčítání však počet Čechů podcenilo. Konkrétní realizace menšinového útlaku měla zřetelné kontury. Říšské ministerstvo vnitra vydalo už 2. prosince 1938 zákaz používání češtiny jako úředního jazyka. Češi mohli korespondovat a jednat v úředních záležitostech výhradně německy.

České nápisy byly odstraněny a nahrazeny německými. Hlasitější český hovor na veřejnosti nebyl tolerován.

Všechny české politické strany byly rozpuštěny. V souvislosti se záborem byla ochromena činnost hlavní části spolků, jednak útěkem jejich funkcionářů, evakuací spolkového zařízení, tak i rabováním a zabíráním spolkového majetku henleinovci. Činností zvláštního likvidačního komisaře tzv. Stillhalterkommissar, jež měl zjednodušit spolkovou strukturu a podřídit ji nacistickému systému, došlo k ukončení činnosti dalších spolků. Ty, které nebyly zlikvidovány, ve své činnosti ustávaly. Ze strany nacistických orgánů totiž nebyla vůle, aby vůbec fungovaly. Případná činnost byla omezována dohledem landrátů, které schvalovaly složení představenstva a stanovy, či všeobecným dozorem hodnostářů NSDAP. Jediným povoleným sdružením se staly hasičské spolky, u nichž byly zavedeny jednotné německé povely a jejichž dřívější kulturní aktivita byla podvázána. Rušení či slučování s německými postihlo i hospodářská, konzumní a záloženská družstva. Cena převzatého spolkového majetku byla při ukončení činnosti tohoto komisaře v roce 1940 vyčíslena na 142 milionů marek.

Likvidační proces ve výsledku vedl ke znemožnění spolčování a sdružování českého obyvatelstva.

Kulturní život Čechů omezovala neexistence českého tisku a nakladatelství a uzavření většiny knihoven, v jejich případě byla situace lepší v oblastech se širším českým osídlením ve vládním obvodu Opava. (Na Hlučínsku byly z knihoven staženy české knihy, jež se v některých obcích i pálily. Český kulturní život zde neexistoval.

Restrikce a zákazy se dotkly dalších aktivit českých obyvatel, jako byly zábavy, plesy, divadelní představení či fotbalová klání. Veřejná procesí a náboženské poutě byly záhy zrušeny. Jediným pojítkem s vnitrozemím se často stával československý a posléze protektorátní rozhlas. Češi se tak setkávali nejčastěji ve vlastních bytech a obydlí, kde nebyli svázáni užíváním německého jazyka.

Propouštění českých zaměstnanců kontinuálně pokračovalo. Později přišli o místo i ti, kteří doposud zůstávali z důvodu nezapracovanosti zdejších sil. Zpráva z konce ledna 1939 uváděla i jiné důvody: „Čeští dělníci ze závodu ‚Tatra‘ jsou systematicky propouštěni z práce s odůvodněním, že pro ně není dostatek práce. Jsou hromadně posíláni na práce do vnitrozemí Německa a na jejich místa v závodech ‚Tatra‘ jsou postupně přibíráni dělníci němečtí z Bruntálska, Krnovska apod.“

Českému obyvatelstvu byl znemožněn podíl na správě i samosprávě i v čistě českých vesnicích. V případě neprosté nezbytnosti, když v obci nežil žádný Němec, byl starostou jmenován Čech. Na činnost českých starostů však dohlíželi tzv. Amtsleiter - němečtí vládní komisaři, kteří měli vždy na starosti několik českých obcí.

Také české školství bylo těžce poškozeno. Na Hlučínsku a na území připojeném k župě Horní Dunaj došlo ke zrušení všech českých škol.

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939, Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.97-99)