Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 I - část 19, Jan Benda
Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 I - část 19, Jan Benda
Pogromy v Sudetech byly značně rozsáhlé, již 9. listopadu 1938 byly v ulicích severočeských měst vidět nacistické bojůvky
Ohlasu atentátu mladého židovského emigranta Grüzspana na německého diplomata von Ratha v Paříži využila organizace SS, SA a zejména její příslušníci v policejních složkách atentátu k zorganizování protižidovských pogromů v celé Říši a tím i v pohraničí. Velkou roli sehrávala také říšská propaganda. Bezprostřední impuls dal ve svém projevu říšský ministr propagandy Goebbels. Následující křišťálová noc zahájila pogromistické tažení, které získalo konkrétní podobu v drancování židovských obchodů a obydlí. Často putovaly davy městem a provolávaly protižidovská hesla. Byly zapáleny synagogy v Mostě, Kadani Teplicích, Lovosicích, Liberci, Falknově, Opavě, ale i dalších městech. Někde bylo zničeno „jen“ jejich vnitřní zařízení jako v Ústí nad Labem či Úštěku. Pogromy v Sudetech byly značně rozsáhlé, již 9. listopadu 1938 byly v ulicích severočeských měst vidět nacistické bojůvky, k prvním pogromům došlo následujícího dne, na mnoha místech byly zaznamenány i později. „Vlna útoků na židovské obchody i byty a hlavně synagogy, která jako spontánní odveta německého lidu za tento čin, která přešla celým Německem, zasáhla se značnou prudkostí i území obsazené. Také tu byly spáleny na některých místech synagogy a postup i jiných činitelů proti židům byl značně zostřen,“ tak popisovala situaci zpráva SD, která není objektivní v hodnocení útoků jako spontánní aktivity německého lidu z naznačených důvodů.
V Pošumaví nebyly protižidovské akce vzhledem k malému počtu židovského obyvatelstva rozsáhlé, přesto byla vypálena synagoga v Rožmberku nad Vltavou. Na jižní Moravě byla zapálena synagoga ve Znojmě a poškozeny budovy židovské obce v Mikulově. Na základě některých hlášení o nejednoznačnosti antisemitských nálad mezi německým obyvatelstvem konstatoval Volker Zimmermann, že většina německých obyvatel se ničení nezúčastnila a maximálně mu přihlížela. Informátor SoPaDe naproti tomu uvádí, že antisemitismus byl mezi dělníky v sudetské župě rozšířen silněji než v jiných částech Říše. Potvrzuje však, že počet těch, kteří se účastnili pogromu, nebyl velký. „Panující názor těchto dělníků je, židé a Češi by měli být vyhnáni pryč, jejich majetek vyvlastněn, ale osobně na ně nechtěli sáhnout.“ Samotní sudetoněmečtí pamětníci ve svých vzpomínkách účast na násilí vůči židům zamlčovali, potlačovali a omlouvali politickou situací. Na pogromech v pohraničí se podíleli také ordneři. Sudetští Němci byli zastoupeni i v řadách SA i aparátu NSDAP, které na násilnostech participovaly.
V Teplicích byli židé 10. listopadu 1938 odpoledne masově vyhnáni ze svých bytů a obchodů. Řadu z nich vytáhli SA-mani přímo z tramvají a autobusů. Ordneři zastavovali soukromá auta, do kterých nastupovali a odváželi židovské řidiče na nejbližší policejní stanici. Žatecké židovky byly zahnány k uklízení všech místností okresního soudu. „Jsou dvakrát denně voděni na procházku jen proto, aby mohlo býti na ně pliváno a mohli býti týráni.“ V Postoloprtech ordneři před sebou hnali židy a bili je holemi, nařídili jim jít v kleče a nutili je provolávat „My jsme český židovský prasata“.
Karlovarské protižidovské akce zahájily fanfáry Hitlerjugend.
Po "odtroubení“ sehnali židy, muže a ženy dohromady před „Schützenhaus“ a nechali je tam hodiny stát. „Přitom si počínali jako posedlí. Plivali na židy a pronášeli oplzlé poznámky. Muži byli potom odtransportováni z Karlových Varů. Mnozí přišli do Dachau, Weidenu, kde nyní byl také zřízen koncentrační tábor. Většina politických vězňů byla z Dachau odvezena, aby uvolnila místa židům.“ Židovské ženy oddělili od mužů a vyvezli je na československou demarkační čáru. Pohraniční stráž je vyhnala přes hranici do republiky. Nemohly si vzít nic víc než šaty, které měly na sobě Podle jiné zprávy bylo při demonstracích provoláváno rozvášněným davem a hlášeno z megafonů: „Nieder mit den Juden“, „Heraus mit den Juden“. Obecenstvo je bilo pěstmi, plivalo na ně a ženám trhalo vlasy. Ordneři vnikali i do soukromých bytů, přistižené židy ihned zavřeli, naložili pak do vozů a odvezli do budovy policejního ředitelství, kde je uvěznili. „Byli pak odvezeni do Falknova nad Ohří, kde jim člen oddílů SS prohlásil, že po událostech v Paříži mají právo zastřelit za jednoho Němce tisíc židů, že však s nimi naloží mírněji, když podepíší prohlášení, že dobrovolně odcházejí z německého území a nikdy se již zpět nevrátí.“ Během křišťálové noci došlo k řadě zatčení. Většina uvězněných židů byla transportována do koncentračního tábora v Dachau. Část z nich byla internována v improvizovaném koncentračním táboře v Sudetech. Tábor Espetov, kde nacisté drželi 300 vězňů, se nacházel v blízkosti Karlových Varů.
Vězni byli internováni v lágrech několik týdnů. Propuštění následovalo jen v těch případech, pokud se písemně zavázali k emigraci. Zmíněné postupy se vyzkoušely už v případě burgenlandských židů na jaře roku 1938. Těžkou zkušenost měl zmocněnec státního zastupitelství v Karlových Varech Lebr. „Byl natolik ohrožován na svém životě kamením a shluky lidí, přestože ho chránila ozbrojená četnická stráž, nezbylo mu nic jiného než odjet do Prahy, kde se po příjezdu nervově zhroutil.“
Ve dnech křišťálové noci, představující vrchol nacistického teroru v prvních týdnech po připojení, se na několika místech protnuly osudy židů a Čechů. I z verbálních projevů henleinovců odvozovali někteří hraničáři, že těžký úděl židovského obyvatelstva bude v budoucnu přichystán i jim. V Duchcově provedli ordneři pogrom na Čechy a židy. Předtím než byla akce zahájena, vypnuli proud v celém městě. Pět set členů FS pochodovalo městem a demonstrovalo za odchod Čechů a židů. Podle jiné zprávy to byl dav o 300 osobách vedený místním starostou. Shluk obyvatelstva vedle protižidovských hesel křičel, že všichni Češi musí do tří měsíců z Duchcova zmizet.
Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939," Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.-106-109
