České národní listy

Pro upalování bylo určeno zvláštní komando. Nejhorší práci měli vězňové, kteří musili dlouhými okovanými tyčemi strhávat zpět do ohně ty, kdo měli dost síly, aby ještě utíkali z plamenů. Kdo to nechtěl dělat nebo nepracoval dost ochotně, byl bez milosti sražen dolů.

Ale ještě horší práci měli vězňové, kteří byli vedoucími lékaři a pod trestem smrti musili denně nebo dvakrát týdně vybírat předepsaný počet musulmanů pro ohně. A takové bylo darebáctví esesáckých lékařů, že předepsali vždy více, než chtěli mít, a vždy pak vraceli z každé dávky pět až deset zpět do života. Nenávist vězňů k takovým lékařům-vězňům byla hrozná, neboť věřili, že lékaři-vězňové schválně pro dobré oko lékařů-esesmanů vybírají více, než je třeba. Kromě toho pak vězňové, odvážení do plynu, stále ještě doufali a jejich odpor nebyl tak šíleně zoufalý. Dlouho, velmi dlouho jsem nemohl uvěřit pověstem o Birkenau, o plynových komorách, krematoriích a spalovacích jámách. Když my jsme přišli do Auschwitzu, bylo spalování živých již dosti omezeno a rovněž výběr musulmanů nedál se již tak často. Ale nové transporty židů a cikánů a někdy i árijců byly dále vozeny do plynových komor a spalovacích jam a denně jsme viděli kouř a zář krematorií a hranic. Sám jsem několikrát viděl výběr a nakládání musulmanů.

Na konci karantény, když už jsem byl velmi nemocen a velmi sláb, nechal mne několikrát kápo doma a já pracoval na bloku. Vždy v úterý a v pátek v devět hodin dopoledne hlas trubky ohlásil »Lagergpeere«. Musili jsme všichni do bloků a dveře i okna zavřít. Právě proti našemu bloku byl nemocniční barák pro vnitřní choroby a odtud začali vynášet a biči vyhánět musulmany. Házeli je na auta jako polena, jen tak v košilích, a z druhé strany na tatáž auta házeli nahé mrtvoly. Musulmani věděli, co je čeká, a pohled na jejich zoufalství byl opravdu hrozný.

Zprávy o plynových komorách a upalování mrtvých i živých v Birkenau jsou neuvěřitelné. Všechno o nich může vypovědět Margit Kohnová z Pribovce u Turčanského Sv. Martina, která přijela do Birkenau s transportem prvních slovenských židů, byla blokovou a prožila celý Birkenau od počátku. Všechno o Birkenau ví i dr. Ella Kleinová ze Sušice, která byla vedoucí lékařkou na jednom z nemocničních bloků v Birkenau. Nejhorší doby v Birkenau prožil i major generálního štábu čs. armády Vladislav Šoffr. Stejně i Zdeňka Lassnerová, manželka důstojníka z Českých Budějovic, Marie Chlajnová, žena důstojníka z Českých Budějovic, Pavel Kozák, student z Mladé Boleslavi, který sám už byl na cestě do plynu a jen náhodou zachráněn, a tisíce jiných.

Nejvíce ze všech však asi o tomto hrozném místě ví profesor doktor Hanák, školní inspektor na Moravě. Byl sám přímo déle jednoho roku zaměstnán v krematoriu v Birkenau. Zachránil se, protože byl jedinečným odborníkem ve sportovní masáži a lagerkomandant v Auschwitzu si ho vybral za svého osobního maséra. Ještě když jsem se s dr. Hanákem seznámil, byl to muž ze železa.

Sto kilo svalů a kostí, muž, který na rovině dovedl dělat salto do předu i dozadu bez viditelné námahy. Klidný, rozvážný, silný, to byl celkový dojem. Bylo těžko přimět ho k vyprávění o Birkenau. Když si konečně dal říci a vyprávěl, tento muž jako hora, člověk, který před soudem se nebál říci soudcům do očí, že žádným zabíjením se český národ porobiti nedá, který esesmanům v cele řekl, že je mistrem v džiu-džitsu a že tedy týrání bude oboustranné, jestliže esesmani se odváží, tento vzor síly a vzdoru se třásl, zajíkal a byl na kraji nervového zhroucení, když mi vyprávěl, jak esesmani upalovali.

Pokračování

Z knihy "V německém zajetí", autor Dr. Jiří Beneš, synovec pana prezidenta E. Beneše. Vydala Společnost EB, Praha 2010