Tmářství
Dnešní doba je plná paradoxů. Na jedné straně se nám tvrdí, že už definitivně padl monopol na jedinou správnou pravdu. Pouze utlačivé režimy prosazují, aby si všichni lidé mysleli v zásadě totéž.
Dnes jsme prý už mnohem dále. K základním rysům naší doby patří uznání toho, že každý má svoji pravdu, každý má svobodu vykládat si věci po svém a nikdo nemůže ty druhé nutit, aby uvěřili něčemu, o čem oni sami přímo ze sebe nejsou přesvědčeni.
V krajní poloze má tento široce liberální pohled na věc podobu dokonalého relativismu. Lékař má svoji pravdu, lidový léčitel zase tu svoji. Vědec vidí věci jen jedním z možných způsobů, šaman je bude vidět třeba docela jinak. Kdo si osobuje právo tvrdit, že jeden z nich má na pravdu jakýsi monopol, prozrazuje na sebe, že je obyčejný tmář.
Spisy filozofů jsou těmito moudrostmi prodchnuty, jako kdyby snad mezi sebou soutěžili o to, kdo z nich je svobodomyslnější. Učitelé s tím mívají trochu potíž. Jak mohou s čistým svědomím přenášet poznání na své žáky, jestliže každý žák má svoji pravdu právě tak, jako ji má učitel? V tom případě přece učitelství znamená, že dospělý deformuje z pozice síly svět dítěte a vnucuje mu své představy. Není málo učitelů, kteří pod tíhou takto závažného obvinění ztrácejí nervy a toužebně vyhlížejí pátky, kdy výuka díky demonstracím nehrozí.
Některé staré pravdy však přesto tvrdohlavě přetrvávají. Například ta, že každé pravidlo má svoji výjimku. A tak na každé nové demonstraci slýcháváme z úst těch nejpovolanějších, že je třeba, aby se mladí lidé rozjeli na venkov a tam šířili pravdu mezi ty, kdo vinou svého věku, neschopnosti vyhodnocovat správně informace a bůhvíčeho dalšího nejsou schopni se sami k pravdě dopracovat.
Postmoderní filozofové k tomu mlčí, liberální levice dokonce tleská. Jako kdyby všichni dočista zapomněli, že každý má přece svoji vlastní pravdu, že nikdo nesmí druhému nutit svůj pohled na věc a deformovat ho svými představami.
Jestliže je podezřelé, když lékař vnucuje svoji pravdu pacientovi, jestliže je nesprávné, když učitel šíří svoji pravdu mezi žáky, proč si osvětáři z velkých měst myslí, že jsou povoláni k tomu, aby svoji pravdu vnucovali formou laické osvěty všem přespolním?
Nestávají se z nich v tom případě náhodnou nositelé dávno překonaného tmářství?
Prof. J. Keller
Přišlo e-poštou