Tehdy při útěku z Žihle jsme byli Němci kamenováni a já, pětiletý, byl těžce zraněn do hlavy
Tehdy při útěku z Žihle jsme byli Němci kamenováni a já, pětiletý, byl těžce zraněn do hlavy
Narodil jsem se v roce 1934 v Žihli, dnešní okres Plzeň – sever. Při obsazování našeho pohraničí nacistickým Německem v roce 1938 museli rodiče s námi dětmi urychleně opustit svůj byt, a to v důsledku bezohledné výzvy tamějších Němců: okamžité opuštění obce občany české národnosti. Otec pracoval v cihelně a matka byla dámskou krejčovou. Oba museli narychlo sehnat povoz a naložit jen to nejnutnější.
Matka měla v Kožlanech bratra s rodinou. Ti se nás ujali. Bydlelo nás tehdy ve dvou místnostech osm lidí. Po roce velkého odříkání a trápení obou rodin se vším, co k takovému „životu“ patřilo, i po stránce obživy, sehnal otec ve svém rodišti (Radnice u Rokycan) jednu místnost v dělnickém domě. Celkem jsem se stěhovali za dobu války z různých důvodů pětkrát. Otec pracoval v Radnicích na šachtě, jiná možnost nebyla, a matka také pracovala, aby sehnala obživu pro nás čtyři děti.
Tehdy při útěku z Žihle jsme byli Němci kamenováni a já – pětiletý – byl těžce zraněn do hlavy. Dodnes mám na hlavě jizvu! V obci byli všichni Češi přinuceni opustit své domovy, pokud se nechtěli dát poněmčit. Panoval tehdy velký strach a obavy z toho, co bude dál. Veškeré podrobnosti mi rodiče vyprávěli. Pro ty, kdo uprchli ze svých domovů, nebyly tehdy žádné možnosti finanční úhrady či podpory. Na tato léta zbyla jen smutná vzpomínka a hlavně pro naše rodiče trpká zkušenost z násilných činů sudetských Němců, kteří se tehdy roztahovali nejen v pohraničí, ale v celé naší vlasti.
M.T., tehdy Žihle
