Ta rána v Čechách nikdy nepřebolí! II Bc. Miroslav Pořízek
Ta rána v Čechách nikdy nepřebolí! II
Bc. Miroslav Pořízek
Osudový ortel je vyřčen – obec Lidice bude srovnána se zemí
9. června večer se Praha dozvídá o Hitlerově rozkazu k likvidaci obce Lidice. Tato obec byla zcela lživě označena za rodiště Heydrichových vrahů. Opatření související s vyhlazením Lidic obsahovala tyto body: - zastřelit dospělé muže, - ženy odvézt do koncentračních táborů, - děti pod 15 let věku vhodné k poněmčení dát do rodin SS, - obec úplně zničit a srovnat se zemí, aby po ní nezbyla jediná památka.
Hned v noci na 10. června 1942 začalo gestapo neprodleně uskutečňovat Hitlerův rozkaz. Na dvoře kladenského gestapa stály večer 9. června vozy připravené k přesunu do Lidic. Po 20. hodině vyrazila kolona k místu určení. Kolem 21. hodiny byly Lidice neprodyšně obklíčeny, nikdo se už nedostal ven. Do obce se v tu dobu ještě stále dalo. Lidé se vraceli z práce a přecházeli přes hlídky, nic konkrétního jim nikdo nesdělil, kromě skutečnosti, že pokud chtějí do obce, zpátky se již nedostanou. Přibližně kolem 23. hodiny gestapo vzbudilo lidického starostu a vybralo si jeden dům v severní části obce jako sídlo štábu. Krátce po půlnoci, tedy již ve středu 10. června začala vlastní akce, na jejímž konci zůstalo mnoho mrtvých a vesnice vypálena, domy vydrancovány a jejich vybavení rozkradeno. Nesmělo zůstat vůbec nic, co by připomínalo původní obec. Ani jediný strom, jediný keř, dokonce ani hřbitov. Němečtí nadlidé nedali pokoj ani mrtvým. Skupinky vojáků a policistů postupovali dům od domu, ženám, dětem a mužům přetrhli spánek a vybízeli je k rychlému opuštění jejich obydlí. Muže vodili do Horákova statku, ženy a děti pak do školy. V Lidicích se v tu dobu nacházelo velké množství příslušníků vojska a gestapa. Lidé si po překonání prvního šoku kladli otázku, proč se toto vše bude a co ještě bude následovat. Uvědomovali si vážnost situace, uchovávali však ještě nezřídka naději, že jde o omyl a vše se nakonec vysvětlí, že se opět vrátí do svých domů, jen co vojáci prohledají celou obec. Tato naděje však brala rychle za své. Celou noční přepadovou akci provázel křik i pláč, rychlé loučení členů rodin. Dorážející psi byli rovnou stříleni. Po zemi se válelo vybavení domácností – peřiny, nádobí, rádia, šicí stroje, nábytek, drobné předměty osobní potřeby.
Zlá noc zvolna přešla v ráno. Vyháněný dobytek, obilí a část vybavení domácností je odváženo směrem k Buštěhradu. Několik nákladních aut odváží ženy s dětmi. Jen část z nich se vrátí po válce do nově budovaných Lidic. Zatím je čeká cesta do nedalekého Kladna a tamní tělocvičny. To je ale jen přestupní stanice na přesunu s cílem v koncentračním táboře. V sedm hodin ráno, kdy již Lidice žily běžnými každodenními starostmi, právě v tento čas nyní začíná poprava místních mužů. Na zahradě Horákova statku probíhá hromadné vraždění. První pětici mužů od smrti dělí již jen vteřiny. Dvě střely míří do prsou, jedna do hlavy. Nově příchozí si vždy stoupají před mrtvá těla svých zavražděných sousedů, kolegů, přítel, příbuzných…
Velitelům tohoto hrůzného divadla se zdá, že vše trvá příliš dlouho, proto je popravováno místo pěti hned deset mužů a chlapců najednou. Mez mrtvými jsou havíři, hutníci, rolníci, místní farář i student nebo učeň. Dodatečně jsou později zastřeleni dělníci pracující v osudnou dobu na noční směně. Dále i František Pitín hledající spásu v křivoklátských lesích a Bohumil Pospíšil, toho času v nemocniční péči. Bestiální vraždění vykonávali příslušníci schutzpolizei z Halle nad Sálou. Po exekuci ještě každého zastřeleného střelil do hlavy jeden z důstojníků. Dokonaný zločin, pro který se těžko hledá jakékoliv srovnání, se netýká jen jediného lidického muže. Jde o Františka Seidla. Ten si v kritické době odpykával trest, když v afektu zabil svého nejstaršího syna. Za svůj čin dostal čtyři roky. Propuštěn byl v prosinci 1942. Dne 16. června je popraveno 13 příbuzných Josefa Horáka, 2 příbuzní Josefa Stříbrného, 11 lidických mužů v osudnou chvíli pobývajících mimo obec. Likvidace Lidic měla být úplná a důkladná, na tom si aktéři zkázy obce dali skutečně záležet. Hospodářská zvířata byla odvezena do německého statku v Buštěhradu. Z domů bylo vybráno a odvezeno vše, co mělo nějakou cenu – 32 zemědělských strojů, 3 elektromotory, 3 ruční vozíky, cirkulárka, pluh i šicí stroj. Kromě toho dále i 100 jízdních kol, 3 motocykly, strojek na maso i několik dětských kočárků…
11. června vězni z Terezína kopou v Lidicích hromadný hrob. Se svou prací jsou hotovi až dalšího dne. Vypálené domy byly ještě vyhazovány do vzduchu pomocí trhavin. Současně 11. června vstoupily do Lidic oddíly Říšské pracovní služby. Na katastru obce byly vykáceny stromy, zavezen rybník, zasypány studny, došlo rovněž k přeložení místního potoka. Ani hřbitov nebyl ušetřen barbarského ničení. I zde jsou použity trhaviny. Náhrobní kameny posloužily jako stavební materiál při stavbě kasáren. Speciálně postavená úzkokolejka sloužila k odvozu sutin. Náklady na likvidaci Lidic dosáhly 3 milionů korun a byly uhrazeny ze zabavených účtů lidických obyvatel. Za čas byla půda zorána a oseta. Konečně v září 1944 ohlásila Říšská pracovní služba K. H. Frankovi, který měl v té době samozřejmě již zcela jiné starosti, že všechny nutné práce na katastru zničených Lidic jsou skončeny a pole oseto obilím….
10. června 1942 byla vydána úřední zpráva oznamující vyhlazení Lidic: „Za pátrání po vrazích SS – Obergruppenfűhrera Heydricha byly zjištěny nezvratné důkazy, že obyvatelstvo obce Lidice u Kladna poskytovalo podporu a pomoc okruhu pachatelů, který přichází v úvahu. Příslušné důkazy byly zjištěny bez pomoci místního obyvatelstva, třebaže na věc bylo dotazováno. Stanovisko k atentátu tímto projevené, je zdůrazňováno ještě dalšími činy Říši nepřátelskými, jakými jsou například: nálezy protistátních tiskovin, skladišť zbraní a munice, ilegální vysílačky a neobyčejně velkého množství zboží, jež podléhá řízenému hospodářství, a okolností, že v aktivních službách nepřátelských v zahraničí jsou obyvatelé jmenované obce. Protože se obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS – Obergruppenfűhrera Heydricha co nejhrubším způsobem provinili proti vydaným zákonům, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti jsou dány na náležité vychování. Budovy v obci byly srovnány se zemí a jméno obce bylo vymazáno.“
Ohlas lidické tragédie
Po strašlivém německém zločinu proti Lidicím se v různých částech světa zvedla obrovská vlna solidarity. Světová veřejnost byla tímto hrozným zločinem značně otřesena. Stačí pro ilustraci připomenout jen několik výňatků z novinových komentářů té doby.
„Horší věc se nestala od středověku.“ (The Daily Telegraf - 12. června 1942).
„Nejdivočejší a zcela ojedinělý zločin v historii okupované Evropy.“ (The Washington Post - 12. června 1942).
„Taky máme své Lidice: Minsk, Kyjev, Feodoisu, Oděsu. Také my nezapomínáme. Nezapomínáme slz sovětských žen a nezapomeneme ani vašich slz, české matky. Zatímco naše rány budou dopadat na Němce, budeme jim stále opakovat: To je za Lidice!“ (Soviet War News - 30. června 1942).
O vzedmutou vlnu solidarity s Lidicemi se výrazným způsobem zasloužil britský výbor Lidice shall live. Byl založen díky aktivitě labouristického poslance Barnetta Strosse v září 1942. Ve prospěch Lidic se na různých místech konala veřejné shromáždění, schůze, vznikaly sbírky na výstavbu nových Lidic. Po vyhlazené české obci se pojmenovávala města, vesnice, ulice, náměstí, jejich jméno dostávala i děvčata, zejména v latinské Americe. Dnes nese jméno Lidice na 73 měst a obcí v celkem 16 zemích světa.
Tragický osud Lidic se ještě během války a zejména krátce po jejím konci začal odrážet i v dílech řady umělců. Našich i zahraničních. Ani čeští básníci nemohli nezůstat v tomto ohledu nijak pozadu. Dnes neprávem opomenutý mladý básník Jindřich Vichra, ve svých 25 letech umučen nacisty v květnu 1944 v pankrácké sekyrárně, byl vůbec prvním českým básníkem bezprostředně reagujícím na tragickou událost v Lidicích. Jeho rozsáhlý básnický epos nazvaný prostě Lidice vznikl brzy po zhlédnutí vypálených a zničených Lidic v létě roku 1942. Vichra zde po otřesném osobním zážitku mimo jiné píše: „… tolik je na světě vísek, ale ty ses stala minou, svůj zánik přežila jsi v nás…“
Kněz Josef Pospíšil si po celou válku psal deník zachycující události odehrávající se na území protektorátu i ve světě. Jako formu svých zápisků často volil verše. Ani on nemohl opomenout brutální činy okupantů v Lidicích. Pokud by jeho zápisky objevilo gestapo, ocitl by se ve vážném ohrožení vlastního života. Naštěstí se tak nestalo a po skončení války mohly jeho záznamy z války dostat i knižní podobu.
Josef Pospíšil
Lidice
(10.6.1943)
Ta bolest v Čechách nikdy nepřebolí!
Dnes rok běs nad běsy, syn ďáblice,
se zemí srovnal vísku Lidice,
v ní neušetřiv kostela ni školy.
Vrah zbil tam jinochy a muže všecky,
i starce faráře, i učitele.
A dívky jal a ženy ovdovělé,
a bez soucitu zatrápil i s děcky.
Tak Heydrich, upír příšerný a divý,
i v hrobě sál krev vísky nevinné,
již pomstít musí Pán Bůh spravedlivý.
My účty s Němcem vyrovnáme jednou.
Až prapor svobody se rozvine,
zas Lidice se nové z prachu zvednou.
Jaroslav Seifert, jehož tvorba již desítky let patří do zlatého fondu české literatury, napsal velmi působivé verše, které stojí za to připomenout. Síla slova v klasické české poezii je zvláště v dnešní době všeobecného kulturního úpadku hodna naší pozornosti.
Jaroslav Seifert
Mrví v Lidicích
Vlaštovka svou střechu nenalezla,
poletujíc tiká dojemně,
stromy však jak přelámaná žezla
trčí ještě dneska ze země.
A vy dole opřeni jste patou,
když už cesta došla nad propast.
Jdete tmou a s paží rozepjatou,
jako byste sili do svých brázd,
jenom skřivan se k vám dolů vrací,
je vám blíž než my a slyší spíš,
čemu rozumějí jenom ptáci.
V jeho písni uslyšíš
zpívat hlínu, která zalehla vám
ústa hněvem ještě sevřená,
zpívat kámen, který lehl k hlavám,
ticho, které padlo na jména,
zpívat úzkost, když vám brali děti,
zpívat pláč, jenž v koutcích se vám třás,
když se hrůzou chtělo zešíleti
a když na šílenství nezbyl čas,
zpívat hrůzu, byla v očích vryta,
když se ženy chytly veřejí,
jako tonoucí se stébla chytá,
nemaje už jinou naději,
zpívat chvíli úžasného klidu,
když už zbývá jenom jeden vzdech,
zpívat všechnu krásu toho lidu,
jemuž chodíme tu po hrobech.
Dnes tu zpívá skřivan jako dříve
věčně klidnou píseň roviny.
A i růže, růže zádumčivé
zašlapali tenkrát do hlíny.
Ministr zahraničí v exilové vládě Edvarda Beneše v Londýně Jan Masaryk pravidelně promlouval během války v rozhlase. Jeho slova se stávala cennou posilou pro obyvatele porobených českých zemí. Na vyhlazení Lidic Jan Masaryk reagoval takto: „Byl jsem svědkem způsobu, jakým Amerika přijala zprávu o smrti kata Heydricha a o tragédii Lidic. Potřebuji jen dodat, že mi americký státník řekl: „Nejsem si zcela jist, co přispělo víc k posílení odhodlanosti amerického lidu v této válce, zda Pearl Harbor anebo Lidice.“ Vražda Lidických byla téměř největší událostí v Americe od vypuknutí války. I ti nejzaostalejší pochopili, že oko za oko a zub za zub není jen biblická průpovídka, nýbrž neodvolatelná, střízlivá skutečnost. Svatí z Lidic a z Ležáků svou nevinnou krví navždy zavázali všechny slušné lidi na celém světě. Lidická děcka, kterým zabili táty a unesli mámy, stala se děcky nás všech. My, kteří žijeme volně až dnes, musíme začít splácet dluh, který plně nikdy zaplatit nemůžeme. V několika dnech bude velká obec u Chicaga překřtěna na Lidice. Budou tam za vás mluvit vice prezident Spojených států Wallace a choť prezidenta Roosevelta. Měl jsem tam být také, ale pospíchal jsem do Londýna.“
Nositel Nobelovy ceny profesor Albert Schweitzer vyjádřil význam Lidic pro další generace velmi výstižnými slovy: „Vzpomínka na tuto tragédii musí zůstat živá v našem světě a podněcovat nás k tomu, abychom se zbavili myšlenek nelidskosti, které jsou ještě v naší době, a abychom se oddali ideálu humanismu tak, abychom neriskovali, že tragédie Lidic se budou opakovat ještě v budoucnosti. Nedělejme si iluze, že by to nebylo již možné. Musí být veden boj proti myšlenkám nelidskosti, kterou ještě trpíme.“
Lidice po válce
Celkem válku přežilo a vrátilo se zpět do své vlasti 17 lidických dětí. Válku přežilo rovněž 143 lidických žen. Dne 6. června 1945 se čs. vláda zavázala, že dojde k obnovení Lidic. První poválečné tryzny se 10. června 1945 účastnila řada významných osobností. Celkem zde bylo přítomno přes 150 tisíc lidí. V létě 1945 byla vyhlášena veřejná architektonická soutěž na novou podobu Lidic. Vzniká také Společnost pro obnovu Lidic. Základní kámen nových Lidic byl položen 15. června 1947. V prosinci 1949 se nastěhovali obyvatelé do prvních třiceti nových rodinných domů. Do konce roku 1958 bylo dokončeno a osídleno celkem 143 rodinných domků. V tomto roce již v obci stojí i kulturní dům a k dispozici je i další nezbytná občanská vybavenost. Poválečné nově vybudované Lidice v mírových poměrech žijí svým běžným každodenním životem, ve kterém samozřejmě nemůže chybět ani dětský křik a smích, činnost společenských organizací či návštěvy zahraničních delegací.
V polovině 80. let strávil v Lidicích celkem čtyři dny básník a spisovatel Michal Černík, aby zde nasbíral materiál pro svoji obsáhlou reportáž. I v současné době může být tato reportáž díky svému poctivému zpracování pro zájemce o historii Lidic v mnohém zajímavá. V závěru této reportáže nazvané Tři osudy píše její autor věty, které by ani dnes neměly pro svoji pozoruhodnou aktuálnost zapadnout: „Po každé válce si vždycky lidé mysleli, že ta jejich válka byla navždy poslední. Staré chyby jsou jen dokonalejší, stejně jako jsou dokonalejší způsoby smrti. A lidstvo dál klopýtá od pólu života k pólu smrti, od lásky k nenávisti, od tyranství k lásce, od lži k pravdě, od poroby k hrdosti, od vraždy k sebeobětování, od bídy k velikosti, od války k míru. Kaluže krve, spáleniště a utrpení jsou stejné jako před tisíci lety. A tak lidstvo přetrvává, a zdá se, že ještě hodně dlouho bude samo se sebou zápasit o svou lidskou úplnost.“
Lidický památník po roce 1989
Po roce 1989 se lidický památník ocitl zcela na okraji zájmu nových mocných. Jeho smutný osud hrozil přerůst až v ostudu mezinárodních rozměrů. Teprve za vlády Miloše Zemana se mu opět dostalo patřičné pozornosti. Téměř celé desetiletí však areál chátral. O tom svědčí i slova básníka a publicisty Daniela Strože z článku otištěném v Haló novinách 26. září 1998. Strož zde píše: „Obětavá práce a snaha nadšenců zdaleka nestačí, aby pozvedly dezolátní stav pietního území lidického areálu. Zdevastovaný sad s dvaceti tisíci růží i rozpadající se nedostavěný památník, který měl připomínat brutální vyhlazení obce nacisty, zchátral od roku 1990 natolik, že by dnes bylo zapotřebí nejméně dvaceti milionů korun k jeho dostavbě a důstojným úpravám okolí. Tolik peněz však v současnosti u nás na podobné účely nikdo nemá…“ Tuto skutečnost zmiňuje i autor rozsáhlé publikace Lidice. Zrození symbolu. Vojtěch Kyncl: „Památník Lidice, příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR, převzal památník a pietní území ve značně dezolátním stavu v roce 2001. Velké investice byly věnovány do oprav objektů, zpevnění chodníků, prořezů a nové výsadby. Růžový sad byl na přelomu tisíciletí pouze plevelem a bylo nutné jej kompletně zrekonstruovat.“
Památník v Lidicích prošel na počátku tisíciletí citlivou a zdařilou rekonstrukcí. V letech 2001 – 2002 tak došlo k obnově v té době zcela zpustlého Růžového sadu, mimo jiné zde bylo vysázeno 23 tisíc růžových keřů. V letech 2002 – 2003 se dočkal rekonstrukce bývalý kulturní dům v Lidicích – vznikla tím moderní galerie. V roce 2004 pak byla obnovena i Alej dr. Sira Barnetta Strosse a proběhla také rekonstrukce zahrady v Lidické galerii. Památník Lidice tak mohl opět v důstojných podmínkách přivítat návštěvníky všech generací od nás i ze zahraničí. Značnou zásluhu na kvalitním fungování tohoto významného pietního místa má i dlouholetý, dnes již bývalý, ředitel Milouš Červencl se svými spolupracovníky. Pro každého občana naší země by mělo být povinností aspoň jednou v životě Lidice navštívit. Právě zde si lze totiž více než kde jinde uvědomit, jaké zlo představuje válka a jak důležité je ze všech sil usilovat o mírové soužití mezi národy.
Bc. Miroslav Pořízek
