Ta rána v Čechách nikdy nepřebolí! I Bc. Miroslav Pořízek
Ta rána v Čechách nikdy nepřebolí! I
Bc. Miroslav Pořízek
K nejbestiálnějším zločinům německé okupační moci na našem území během 2. světové války nepochybně patří vyhlazení středočeské obce Lidice. 10. červen roku 1942 se trvale zapsal mezi významné dny jako stále živá památka na lidické mučedníky. Hitlerovci po atentátu na Heydricha rozpoutali v českých zemích nevídaný teror, kterému padl za oběť velký počet nejlepších českých vlastenců a inteligence. Okupanti tímto zločinem znovu ukázali, že se ve své fanatické nenávisti proti hrdým českým lidem nezastaví vůbec před ničím. Hnědý mor před celým lidstvem opět vykreslil sobě vlastní obludností neskutečně bezohlednou tvář. Lidé se však nenechali zastrašit. Naopak. Ještě více se zapojili do odporu a odboje proti odporným nadlidem, kteří se ostatně nijak netajili tím, že český lid nemá na svém historickém území konec konců co pohledávat a musí být z části vyhlazen a z části ponížen do role otroků. Lidice se staly symbolem nekončícího fašistického bezpráví a o jejich tragickém osudu se v krátké době dozvěděl celý svět.
Smrtihlav dorazil do Prahy
V sobotu 27. září 1941 přiletěl nově jmenovaný zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich do Prahy. Hned odpoledne toho dne se schází k poradě s K.H. Frankem. Současně je zatčen předseda protektorátní vlády Eliáš. Vzápětí podepisuje Heydrich výnos o vyhlášení civilního výjimečného stavu v obvodech Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Hradec Králové a Kladno. 28. září si Heydrich předvolává protektorátní vládu a výhružným hlasem plným germánské nadřazenosti velitelsky oznamuje: „Eliáš stojí před soudem pro velezradu a zemězradu. Mnou sestavené stanné soudy zřízené proti Říši nepřátelským snahám a jednáním se rovněž už sešly, takže ještě dnes večer je nutno počítat s prvními rozsudky a jejich vykonáním…. Žijete tu jednou uprostřed evropského osudového prostoru, který je určen a veden německým národem. Pochopte už konečně, že obyvatel tohoto prostoru nemůže vést žádnou politiku v zájmu Londýna nebo Moskvy…. Pro budoucnost platí jasná směrnice: dělat všechno, co slouží Evropě, určované Velkoněmeckem.“ Ještě ten den nacistické stanné soudy v Praze a Brně vynášejí prvních šest rozsudků smrti zastřelením. Tyto jsou ihned vykonány. Dalšího dne je již takových rozsudků rovných dvacet. Jména popravených vycházejí v tisku. 9. října hlásí Heydrich do Berlína 67 rozsudků smrti, 218 předání gestapu pro uvěznění v koncentračním táboře. Od 8. října 1941 má být rozpuštěn Sokol i organizace legionářů. Prvního říjnového dne stanul před stanným soudem Alois Eliáš, ještě odpoledne je vynesen rozsudek smrti. Hácha žádá Hitlera o udělení milosti. Žádost je obratem zamítnuta. Nařizuje se pouze odklad popravy. Ta je nakonec vykonána 19. června 1942 na vojenské střelnici v Praze - Kobylisích. V době této popravy je již Heydrich po smrti a vesnice Lidice vypálena – 173 jejich mužských obyvatel zastřeleno u zdi Horákova statku, ženy a děti na cestě do koncentračního tábora…
Úkol pro Heydricha od samotného Hitlera byl jednoznačný – vyřešit českou a židovskou otázku. Postupovat při tom nejen systematicky, ale i důsledně až bezohledně. Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace území a jeho obyvatel. A Heydrich se v tomto směru vskutku činil. Měl pro úspěšné splnění plánů stanovených z Berlína ty nejlepší osobnostní předpoklady. Byl ctižádostivý, horlivý v plnění úkolů z vyšších míst, kromě toho disponoval těžko skrývanými kariéristickými sklony, navíc i dostatečně chladnokrevný a cynický. Dlouho toužil po velkém poslání, při jehož naplnění by se mohl před Vůdcem řádně prezentovat jako velmi schopný vykonavatel jeho vůle. Již před jeho příchodem se v Čechách rozmáhala dost důsledná germanizační politika okupační moci. S nástupem Heydricha se vše ještě zintenzivnilo. Vždyť v němčině byly například nejen úřední tiskoviny, vyhlášky, názvy obchodů, měst i obcí, ale jazykem nacistů byly dokonce opatřeny i jednotlivé stromy v Královské oboře v Praze, pokladničky v kostelech či veřejné toalety. Všichni státní a veřejní zaměstnanci a úředníci museli povinně navštěvovat kurzy němčiny a skládat příslušné zkoušky. Kdo v tomto směru neobstál, toho čekal postih. Germanizace se silně zaměřila i na české školy. Žákům byla nucena němčina, která měla zcela zastínit mateřský jazyk. Bylo jim vštěpována nauka hovořící o kulturní a rasové nadřazenosti německého národa nad všemi ostatními národy celého světa. Jeden obchodník v Praze-Libni si v té době hořce povzdechl, když svému známému svěřoval osobní zkušenost: „Má dcera chodí do první třídy a umí lépe německy, nežli česky. Doma se chlubí svými vědomostmi a zpívá mi Deutschland, Deutschland űber alles. Nevím, mám-li plakat nebo se smát.“
V úřadech se Heydrich nespokojil s dvojjazyčností. Za jeho vlády se začalo úřadovat výlučně německy. Germanizace se stala pro každého občana protektorátu tvrdou realitou všedního dne se všemi důsledky. Čím dál dusnější atmosféra ovládla všechny oblasti života. Přibývalo náhlých zatčení i poprav. Heydrichova arogance se stále stupňovala, zvláště když se chlubil Hitlerovi svými úspěchy v terorizování Čechů. Lidé podvědomě cítili, že se musí něco stát. Děsivě působily i zlověstné vyhlášky tištěné tučným červeným písmem, které už zdálky připomínalo krev prolévanou českým národem. V průběhu května 1942, když si byl Heydrich pevně jistý svou neotřesitelnou pozicí, a tím, jak dobře plní svěřené úkoly, rozhodl se přistoupit k dalším opatřením. Měla jimi být germanizace prováděná na základě správních reforem. To neznamenalo v praxi nic menšího, než praktickou likvidaci i těch posledních zbytků české autonomie na říšské moci. Heydrich s horlivostí Hitlerova věrného služebníka za tímto účelem připravil výnos, podle kterého měla být dosavadní protektorátní správa sloučena se správou velkoněmecké říše. Heydrich se cítil být pánem situace, vůbec si v té chvíli nemohl uvědomit, že tento jeho výnos byl současně posledním výnosem v jeho životě…
Nutno trvale připomínat, že mezi nejčastější oběti fašistických represí během války na českém území patřili v první řadě příslušníci Sokola, komunisté, sociální demokraté, bývalí armádní důstojníci a inteligence. Od Heydrichova příchodu do Prahy koncem září 1941 do konce listopadu téhož roku bylo zatčeno na 5 tisíc osob, přes 400 z nich odsouzeno k smrti. Skutečný počet obětí však byl vyšší, mnozí zahynuli v koncentračních táborech, jiní v policejní vazbě, někteří byli okolnostmi dohnáni k sebevraždě…
Atentát na Heydricha
Na konci listopadu 1941 bylo rozhodnuto, že na území protektorátu budou vysláni parašutisté, aby provedli atentát na nenáviděného Heydricha. Volba na něj padla z několika důvodů. Nejpádnějším byl ten, že právě on se stal hlavním strůjcem perzekuce proti českým lidem a také kvůli jeho postavení. Heydrich jako zastupující říšský protektor měl i významnou funkci šéfa Říšského hlavního bezpečnostního úřadu. Edvard Beneš dobře věděl, že jde o velmi nebezpečnou akci, která bude stát mnoho životů, ale která je zároveň pro budoucnost země dost důležitá. Domácí odboj tušil něco o chystané akci ze zahraničí, ačkoliv tato byla přísně utajena. Předáci domácího odboje chtěli do Londýna poslat zprávu a vyjádřit vážné znepokojení. Pomocí vysílačky Libuše poslal dne 12. května 1942 velitel výsadku Silver A nadporučík Bartoš vzkaz domácího odboje do Londýna. Obsahoval tento naléhavý apel: „Tento atentát by asi v ničem neprospěl Spojencům a pro náš národ by měl nedozírné následky.“ Vzkaz domácího odboje ale zůstal ze strany exilové vlády bez odpovědi. Parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš dál pokračovali v přípravách atentátu. Den D se již výrazně přiblížil. Byla již dobře známa trasa, kudy Heydrich jezdil z Panenských Břežan do Prahy a Gabčík s Kubišem se rozhodovali o vhodnosti místa k provedení celé akce. Nakonec zvolili jako nejvhodnější místo ostrou zatáčku pod Vychovatelnou v Libni.
Čas rychle dospěl až ke středě 27. května 1942. Krátce po půl jedenácté dopoledne se konečně přiblížil k osudnému místu vůz vezoucí Heydricha. V té chvíli se z tramvajové zastávky pohnul muž s baloňákem přehozeným přes ruku, kde skrýval samopal. Zbraň však v klíčovém okamžiku selhala. V té chvíli zareagoval pohotově Kubiš a vrhnul na automobil bombu. Ta sice dopadla až u pravého zadního kola, výbuch poškodil vůz a zranil i Heydricha. Kubiš i Gabčík využili nepřehledné situace k úniku z místa činu. Dne 4. června Heydrich způsobenému zranění podlehl, ačkoliv se mu dostalo té nejlepší péče. Hitler vzápětí po zprávě o atentátu nařídil vypsat odměnu za dopadení pachatelů ve výši 1 milionu říšských marek (10 milionů protektorátních korun). Současně nařídil zastřelit rodinu každého, kdo poskytne pachatelům jakoukoliv pomoc. Dále přikázal zatknout a zastřelit 10 tisíc Čechů. Tento poslední požadavek byl nakonec redukován. Himmler následně vše ještě upřesnil, když prohlásil, že má jít především o úplnou likvidaci předních činitelů opoziční české inteligence. Prvních sto osob mělo být pro výstrahu popraveno ihned. Z německé strany následovaly kruté represe, začala nejhorší doba naší novodobé historie. Domácí odboj měl být tvrdou represí zcela potlačen, vyvolána atmosféra strachu, vzájemného podezírání mezi lidmi. Začalo kruté období tzv. heydrichiády. Německá moc měla v příštích týdnech a měsících především demonstrovat svou tvrdost a bezohlednost vůči obyvatelstvu. Rozeběhlo se také rozsáhlé policejní pátrání. Jen v době od 29. května do 20. června 1942 bylo prohledáno asi 5 tisíc obcí, některé i opakovaně. Bylo zatčeno na 1200 osob. České obyvatelstvo se ale chovalo až na výjimky velmi statečně, lidé nezrazovali. Na plné obrátky se rozeběhla propaganda proti exilové vládě. 30. května pronáší Hácha v rozhlase projev, kde označuje Beneše za nepřítele národa číslo 1. Konají se velká táborová shromáždění, kde lidé mají demonstrovat svou loajalitu vůči okupantům. Pražský Sicherheitsdienst podává do Berlína hlášení, v němž stojí, že české obyvatelstvo přijímá atentát zatvrzele, se zadostiučiněním a škodolibou radostí a v naději, že tato akce bude začátkem dalších úderů proti německé nadvládě. Hitler protektorátní vládu důrazně varuje a pronáší další výhrůžky: „Nic mi nemůže zabránit, abych z Čech a Moravy nevysídlil několik milionů Čechů, nepřejí – li si klidného soužití. V tomto prostoru má místo jen jeden, z obou národů musí pak jeden ustoupit. Jsem pevně rozhodnut nikdy již nevydat Čechy a Moravu a německý národ neustoupí.“
V prvních týdnech po atentátu byla situace pro české obyvatelstvo vůbec nejhorší. Nejlepší lidé z národa krváceli za jeho budoucnost. Seznamy osob určených k popravám navrhovaly venkovské služebny gestapa. Schvaloval je šéf stanného sudu. Popravy poté většinou bezodkladně prováděla komanda Schutzpolizei. Podle německých výkazů bylo takto popraveno jen v době od 28. května do 3. července 1942 v obvodu stanného soudu Praha a Brno celkem téměř 1400 osob. K. H. Frank po válce při výslechu uvedl, že těchto poprav bylo asi 1700. Odborné prameny odhadují, že celkový počet osob usmrcených v odvetu za smrt Heydricha činil asi 5 tisíc…
Nejtemnější období našich novodobých dějin
Týdny a měsíce po atentátu na Heydricha patří bezpochyby k nejtemnějšímu období naší novodobé historie. Hitler se nijak netajil tím, že kdykoliv si zamane může několik milionů Čechů vysídlit daleko na východ. V období tzv. heydrichiády bylo popraveno množství českých vlastenců. Zejména z řad inteligence a příslušníků ilegálního odboje.
Dne 3. června 1942 se majiteli závodu Palaba ve Slaném Jaroslavu Pálovi dostal do rukou dopis adresovaný tovární dělnici Anně Maruščákové. Jeho obsah se zdál Pálovi podezřelý, a proto ve své horlivosti usoudil, že by se mohlo jednat o stopu vedoucí ke strůjcům atentátu na Heydricha. Z toho důvodu tento dopis, namísto aby jej předal adresátce, postoupil příslušné četnické stanici. Ta o něm zpravila gestapo. Maruščáková po zadržení u výslechu vypověděla o svém seznámení s jistým mladým mužem jménem Milan. Ten hovořil poněkud nejasně o svém důležitém úkolu a zmínil i Lidice. Tento muž, ve skutečnosti ženatý Václav Říha chtěl ve skutečnosti na Maruščákovou zapůsobit, a proto si vymyslel historku svém tajemném poslání. Celá tato záležitost, kterou by si jinak pravděpodobně nikdo nezabýval se naneštěstí odehrála v mimořádně nevhodnou dobu. Krátce po atentátu na Heydricha. Celá nešťastná událost stála oba mladé lidi život. Maruščáková i Říha se dostali do koncentračního tábora, odkud se již nevrátili.
Gestapo na základě nesmyslné aktivity majitele továrny ve Slaném provedlo prohlídku v Lidicích 4. června. Brzy ráno toho dne dorazila do obce ochranná policie společně s gestapem a četníky z Buštěhradu. Obec obklíčili a začali prohledávat všechny domy. Pátralo se především po ukrývaných podezřelých osobách a zbraních. Velmi důkladná prohlídka proběhla na statku rodiny Horákových a v domě rodiny Stříbrných. Během celé akce však nebyly nalezeny žádné stopy po případných ukrývaných osobách, ani zbraních. Během prohlídky se potvrdilo, že dva mladí muži Josef Horák a Josef Stříbrný před časem odešli za hranice do Anglie, ale zároveň se nijak nepodařilo prokázat, že by se snad tajně vrátili zpět a byli jakkoliv zapojeni do atentátu na Heydricha. Nic podezřelého se tedy nezjistilo. Přesto se od této chvíle začala kolem Lidic stahovat smyčka, z níž nebylo úniku. Události několika příštích dní se řítí závratnou rychlostí jako ničivá lavina. 7. června se na Pražském hradě koná tryzna nad Heydrichovou rakví. O dva dny později probíhá na celém území protektorátu podpisová akce pod smuteční kondolence za Heydricha. Téhož dne se koná se všemi poctami Heydrichův pohřeb v Berlíně. Hácha zde v hlubokém předklonu kondoluje osobně Hitlerovi, a ani on sám ještě netuší, co vše přinesou příští hodiny, natožpak příští dny.
