Svoboda k nám přišla z Východu 1 Bc. Miroslav Pořízek
Svoboda k nám přišla z Východu 1
Bc. Miroslav Pořízek
Běh času je neúprosný. Od konce 2. světové války letos uplynulo rovných osmdesát let. Není u nás již mnoho přímých pamětníků tohoto strašlivého zničujícího konfliktu. Války, která poznamenala beze vší pochybnosti celý svět. Zejména pak země, kde přímo probíhala válečná fronta a bojové operace. Mnoho mladých životů vyhaslo v důsledku ďábelských plánů fanatického vůdce, který si chtěl podmanit celý svět a z jeho halasně vyhlašovaných cílů naštěstí v posledku zůstaly zejména díky heroickému výkonu Rudé armády a armád spojenců jen trosky. Nikoliv však jen pouhé trosky po celém Německu. Především miliony zmařených i trvale poznamenaných životů, totálně zničená města, vypálené vesnice a kolosální hospodářské škody v desítkách zemí napříč kontinenty. Genocida Slovanů a Židů, obrovské oběti především obyvatel Sovětského svazu, to vše představovalo strašlivou cenu vedoucí nakonec až k vítěznému květnu 1945. Nadlidé byli tehdy, po bezmála šesti letech nelítostné války na život a na smrt, konečně poraženi. Slavné květnové dny jsou proto i pro všechny generace Čechoslováků nehasnoucí připomínkou, naprosto zásadní, avšak dnes nezřídka zpochybňované pravdy, že svoboda a mír k nám skutečně přišly z Východu.
V největším světovém konfliktu, který se dosud v dějinách odehrál a do něhož se zapojilo přes pět desítek zemí světa zahynulo přes 62 milionů obyvatel všech kontinentů. V tomto z dnešního pohledu až těžko uvěřitelném množství mrtvých jsou zahrnuti jednak padlí vojáci, dále oběti z řad civilního obyvatelstva a oběti holokaustu. Válka pak za sebou zanechala také miliony doživotních invalidů, nespočet vdov a sirotků.
Daleko největší ztráty na lidských životech ze všech zemí jednoznačně utrpěl Sovětský svaz (až 27 milionů osob), dále Čína (bezmála 10 milionů), Německo (7,5 milionu), Polsko (5,6 milionu), Indonésie (4 miliony), Japonsko (2,6 milionu), Indie (1,5 milionu), Jugoslávie (1 milion), Rumunsko (800 tisíc), Maďarsko (600 tisíc), Francie (500 tisíc), Itálie (400 tisíc), Velká Británie (400 tisíc), Řecko (300 tisíc) …
Nikdo z poctivých lidí v naší zemi nemůže, ani ve světle změn režimů a pokusů manipulovat historickými fakty dle zrovna aktuálně nařízeného politického a ideologického zadání, nikdy zapomenout na všechny statečné osvoboditele naší vlasti. V první řadě nelze nikdy zapomenout na více než 144 tisíc padlých a přes 400 tisíc zraněných rudoarmějců, na 30 tisíc padlých Rumunů – v sestavách 2. ukrajinského frontu také oni osvobodili mnoho našich obcí a měst. Nelze samozřejmě opomenout ani 116 padlých a 360 zraněných Američanů. Musíme mít rovněž trvale v paměti i Belgičany, Bulhary, Francouze, Italy, Jugoslávce, Poláky, Rumuny a všechny další, kteří se zapojili do náročných partyzánských bojů.
Při osvobozování Československa rovněž padlo více než 3 500 příslušníků 1. čs. armádního sboru generála Ludvíka Svobody. O svůj život přišlo během války na 365 tisíc Čechoslováků. Mnozí položili svůj život na samém prahu osvobození ještě v posledních hodinách války. Fanatičtí fašisté vraždili české vlastence ještě 9. května 1945 i po tomto dni, a to nejen v Praze, ale i na jiných místech Čech i Moravy. Ani tato skutečnost nesmí zůstat, jakkoliv upozaděna.
Nejtěžší boje probíhaly na východní frontě
Největší lidské a materiální ztráty způsobila válka beze vší pochybnosti Sovětskému svazu. Ten ztratil nejméně 8 mil. vojáků (přes 3 miliony z nich zahynuly v německém zajetí) a asi 18 mil. civilistů, kteří zemřeli v důsledku válečných útrap, věznění a následkem hladu a nemocí. Celkové ztráty na lidských životech v SSSR dle odhadu historiků představovaly minimálně deset procent jeho předválečné populace. Byly to strašlivé ztráty, nikdy předtím dosud nepoznané.
Když Německo přepadlo v červnu 1941 Sovětský svaz, rozhořel se od prvních okamžiků nelítostný boj. Hitler plánoval další bleskovou válku a ve svém fanatickém zápalu skutečně věřil, že jeho armády za několik málo týdnů postoupí do hloubi sovětského území, zcela zlomí jeho vojenskou sílu, obsadí Moskvu a podmaní si další velká území s bohatými zdroji. Jak chtěl nacistický režim naložit s obyvatelstvem SSSR je dobře známo – větší část úplně vyhladit, z menší části učinit otroky sloužící ze všech sil německým nadlidem. Ruský národ bojoval o vlastní holou existenci, skutečně nic menšího nebylo v sázce. Válka směřovala k obraně vlasti, proto se také do historie zapsala jako Velká vlastenecká válka.
Německo se svými satelity seskupilo ohromující sílu, se kterou vtrhlo na území SSSR. Do operace Barbarossa německé velení nasadilo nevídané početní stavy čítající tři miliony mužů a s nimi dalšího půl milionu vojáků ze satelitních zemí, zejména z Itálie, Rumunska a Maďarska. Nakonec zde Německo po sérii těžkých porážek utrpělo přes 70% všech svých ztrát. Sovětský svaz dokázal v krátké době evakuovat na východ 1 500 klíčových průmyslových podniků a udržet pro další vedení války nepostradatelnou průmyslovou základnu. Tato logisticky nesmírně složitá operace neměla v dějinách dosud obdoby.
Již v prvních týdnech války se začal rychle tvořit dobře organizovaný partyzánský odboj. Ten působil nepříteli na území, které tento obsadil velké potíže – narušoval zásobování, vázal permanentně značné síly na zajištění dopravních tras, skladů apod. Dalším důležitým faktorem bylo zapojení žen, mladých lidí, často i dětí do zbrojní výroby, domobrany, vytvoření potřebného zázemí pro muže nastupující ve velkých počtech na frontu. Neméně důležitým faktorem byl i ten, že se hned zpočátku zatím ustupující Rudé armádě přesto dařilo působit okupantům citelné ztráty. Díky všem těmto skutečnostem brzy padl plán Hitlera opakovat podobně jako v západní Evropě i v SSSR novou bleskovou válku.
Zásadní význam pro porážku německých okupantů měly zejména tři velké vojenské střety. Bitva u Moskvy (1941-1942), kdy německé armády musely ustoupit po těžkých ztrátách daleko od hlavního města země a plán na jeho dobytí tím prakticky padl. Zásadní obrat celé války se pak odehrál při bitvě u Stalingradu (září 1942 – únor 1943). Zde během německého obléhání, nelítostných bojů v sutinách rozbombardovaného města a při následné sovětské protiofenzívě zahynulo na milion lidí na každé z bojujících stran. Celý tehdejší svět bez nadsázky se zatajeným dechem sledoval zprávy o průběhu stalingradské bitvy. Německo zde definitivně ztratilo svůj potenciál vést dál velké ofenzivní akce a rychle obsazovat nová území a rovněž ztratilo svůj přechozí silný vliv na své spojence. Od to doby se už fronta posunovala jen dále na západ.
Hitlerovské velení nezachránila ani totální mobilizace a další silné vytěžování válečného průmyslu a doplňování ztrát po padlých a raněných, když sáhlo až na dno svých rezerv, aby připravilo nové síly k plánované odvetě za Stalingrad. Tím se měla stát bitva u Kursku (5.7. – 23.8.1943). Ta vešla do dějin především jako největší tanková bitva této války. Ztráty na obou stranách byly opět ohromující. Činily asi půl milionu mrtvých a raněných na každé straně. Pro Německo šlo o další silný otřes, ze kterého se už nevzpamatovalo.
Do konce roku 1943 se fronta posunula daleko na západ, i přesto ovšem musely uplynout ještě další dlouhé měsíce a přijít další velké oběti, než se konečně v létě 1944 Rudé armádě podařilo nepřítele vyhnat ze svého území. Ze sovětského území bylo válkou nejvíce postiženo Bělorusko – fašistické armády zde úplně zničily 209 měst a 9 200 vesnic, odpor obyvatelstva likvidovali i 260 koncentračními tábory. Až do otevření druhé fronty operací Overlord nesl Sovětský svaz na svých bedrech prakticky sám celé dlouhé tři roky hlavní tíhu bojů. O tom není třeba pochybovat. Je jednoznačným faktem, že Sovětská armáda prokázala národům okupovaných zemí Evropy neocenitelnou pomoc. Pomoc, která nemá v historii válek obdoby.
Ke ztrátám Rudé armády a spojenců snad ještě jeden příklad – velmi typický. Jen v období od poloviny dubna do 8. května 1945 při bitvě o Berlín ztratila vojska Rudé armády 305 tisíc mužů (mrtví, ranění, nezvěstní). Kdežto ztráty anglo – amerických vojsk na západní frontě za celý rok 1945 činily celkem asi 260 tisíc vojáků. Průběh bojů a jejich intenzitu na obou frontách tyto údaje celkem dobře ilustrují.
Neopominutelné argumenty historika
„Šla léta. Obvyklým jevem v oblasti informací, vědy, společenského mínění, se staly zkreslování, zapomnění, nekalé úmysly. Občas se zdálo, že z velkého vítězství nezůstalo vůbec nic. Po pompézních oslavách výročí otevření Druhé fronty většina západních šosáků hlásala, že válku s Německem vedly a také v ní zvítězily Amerika a Anglie. V naší zemi byli svrženi Žukov a Rokossovskij, překrucovaly se dějiny vítězství. Z kroniky hrdinů zmizely Zoja Kosmoděmjanská a Alexandr Matrosov. Na všechno se u nás házelo bláto a lidé se tomu vysmívali. Nicméně v souvislosti s 50. výročím vítězství pravda ze sebe setřásat špínu lží a z paměti lidu vyplula na povrch. …
Již několik let před rokem 1941 se zbortila „civilizovaná Evropa.“ Padly Praha, Kodaň, Brusel, Haag, Varšava, Paříž, Oslo, Bělehrad. Hitlerovská armáda obsadila Evropu od severu k jihu. Nikdo nepochyboval, že Německo a SSSR se střetnou. Bude však k odražení Německa, jež v Evropě nabralo obrovskou sílu, potenciál Ruska stačit? Nemá smyslu mluvit o zákeřnosti západních mocností, které Německo štvaly proti Sovětskému svazu. Jak je známo, k nohám mu položily Rakousko, Československo, Polsko. Současné vlády České republiky, Slovenska a Polska zapomínají, že Hitlerovi je tenkrát předhodily jejich dnešní patroni.
Chápali jsme, že válce se nelze vyhnout, avšak bylo třeba ji oddálit, hospodářsky se rozvinout, západní hranice posouvat dopředu. Bylo to jasné i antikomunistovi Churchillovi. 1. října 1939 v rádiu prohlásil: „Fakt, že se ruská vojska musejí nacházet na této linii, je z hlediska bezpečnosti Ruska před Německou hrozbou naprosto nezbytné.“ Tyto věty napsal v polovině 90. let historik Valerij Ganičev. Je užitečné o nich právě v květnových dnech seriózně znovu a znovu uvažovat.
Dva významné projevy z Německa je nezbytné zmínit právě dnes
U příležitosti letošního významného výročí spojeného s koncem 2. světové války si zaslouží připomenout dva významné projevy z Německa. V obou případech je přednesli prezidenti spolkové republiky. A ačkoliv oba tyto proslovy dělí od sebe celých 36 let, jejich obsah je obzvláště ve světle současných snah dějiny zásadním způsobem upravovat dle zadání z různých orgánů EU, institucí, či přímo ze strany vysokých politiků a jim sloužících novinářů, nejen v Evropě, natolik zásadní, že je i dnes přímo nezbytné minimálně jejich podstatné myšlenky připomenout.
První z obou zmiňovaných projevů přednesl prezident tehdejší NSR Richard von Weizsäcker dne 8. května 1985. Tento dlouholetý člen CDU zastával úřad prezidenta deset let a byl znám jako výborný řečník, a právě onen projev z května 1985 patřil k jeho nejznámějším.
„Datum 8. května má rozhodující historický význam pro Evropu. 8. květen není pro Němce žádným dnem slávy. Někteří se vrátili domů, jiní ztratili své domovy. Někteří byli osvobozeni, zatímco pro jiné to byl začátek zajetí. Mnozí byli jednoduše vděčni pouze za to, že noci bombardování a strachu uplynuly a oni vyvázli živí. Jiní pociťovali bolest z úplné porážky vlastní země. Někteří Němci cítili hořkost z rozervaných iluzí, zatímco jiní Němci byli vděční za dar nového začátku. Nesmíme oddělovat 8. květen 1945 od 30. ledna 1933.“
Weizsäcker dále uvedl, že konec války má být chápán jako konec mylné cesty německých dějin a 8. květen sloužit hlavně k připomenutí mrtvých a režimu násilí v podobě zejména 6 milionů Židů zavražděných v koncentračních táborech. Z národů, které pod hitlerovským terorem a násilím nejvíce trpěli vyzdvihl hlavně Poláky a národy Sovětského svazu. Dále potom vzpomenul oběti protifašistického odboje v okupovaných zemích a zdůraznil přitom komunistický odboj, který po válce v Západním Německu našel neprávem jen málo uznání. Weizsäcker rovněž jasně odmítl spoluvinu Sovětského svazu za 2. světovou válku přisuzovanou za pakt Hitler- Stalin, protože iniciativa k rozpoutání války jednoznačně vyšla z Německa a vypuknutí války tedy musí být spojeno s německým jménem, stejně jako i rozdělení Evropy po roce 1945.
Prezident pak celý projev uzavřel větami poukazujícími na propojení minulosti a současnosti. „Ctíme svobodu. Pracujeme pro mír. Držíme se práva. Nazíráme na dnešní 8. květen, jak jen můžeme pravdě do očí.“
Velmi zajímavé myšlenky hodné naší pozornosti právě nyní, v době, kdy si celý svět připomíná významné výročí konce nejstrašnějšího konfliktu v dějinách, byl přednesen současným německým prezidentem Franken-Walterem Steinmeyerem před čtyřmi lety. Přesně 18. června 2021 v Berlíně, a to u příležitosti 80. výročí napadení SSSR hitlerovským Německem. Jde i o cenný příspěvek proti soudobému přepisování dějin, kdy se příčiny zaměňují za následky a oběti za viníky. Německý prezident tehdy krom jiného prohlásil:
„To, co začalo 22. června 1941 bylo rozpoutání nenávisti a násilí radikalizace války až k šílené představě totálního vyhlazení. Ti, kteří tuto válku vedli, zabíjeli všemi možnými způsoby s nebývalou brutalitou a krutostí. Ti, kteří za to byli zodpovědní a kteří se ve svém nacionalistickém blouznění dovolávali na německou kulturu a civilizaci znesvětili veškerou civilizaci, zhanobili všechny zásady lidskosti a práva.
Plánovaná nacistická válka prohlásila za nepřítele všechno sovětské obyvatelstvo od novorozenců až po starce. Tento nepřítel neměl být poražen pouze vojensky. Za válku, která mu byla vnucena, měl sám zaplatit, svým životem, svým majetkem, vším, co představovalo jeho existenci.
Celá Evropská část Sovětského svazu, celé oblasti dnešní Ukrajiny a Běloruska měly být, cituji z rozkazů - „vyčištěny“ a připraveny pro německou kolonizaci. Milionová města Leningrad, dnešní Petrohrad, Moskva nebo Kyjev měla být srovnána se zemí. Ani sovětští váleční zajatci nebyli považováni za zajatce, přestali být lidmi.
Sovětský svaz nakonec oplakával 27 milionů mrtvých. 27 milionů lidí nacistické Německo zabilo, zavraždilo, ubilo k smrti, nechalo zemřít hlady, vyčerpalo až k smrti nucenými pracemi. Čtrnáct milionů z toho byli civilisté.“
Pokračování
