Svatá říše římská národa německého
Svatá říše římská národa německého
Na tradici římského impéria navazují germánské středověké státy franské říše. V roce 800 byl Karel Veliký korunován římským papežem na císaře. Tato říše byla po korunovaci Oty I. v roce 962 nazývána Svatá říše římská; později císaři habsburského rodu přidali dovětek a celý název zněl Svatá říše římská národa německého. Byla tak obnovena idea starověké světovlády v nových podmínkách. Křesťanství svou univerzálností a tvrzením, že panovník je od Boha, vytvářelo vhodnou sjednocovací ideologii pro první středověké státy. Palacký uvádí: “Za příčinou idey té měl celý obor zemský, uveden jsa do lůna církve Kristovy, spravován býti z Říma mečem duchovním i hmotným čili slovem i skutkem. Duchovním mečem vládl papež co posel pokoje a spasení ke všem národům; meč hmotný svěřen císaři co hajiteli církve a pokořiteli všech, kdo nepřijímali nebo neposlouchali slova spásy.” (Palacký, F.: Dějiny národa českého I., s. 438.) Boj s římskou říší přinesl germánským kmenům řadu výhod. Byly to nové zkušenosti z organizace státních institucí a orgánů, z okupační taktiky vůči porobeným kmenům, nové poznatky z technologie výroby, vyšší agrikultura a znalosti cizího vojenského umění. Říše franská dokázala využít těchto zkušeností proti dosud ještě nesjednoceným slovanským kmenům. První nadkmenový svaz u Slovanů vznikl o dvě století později než u Germánů.
Franská říše v letech 805 až 900 usilovala o zničení Velkomoravské říše a vedla proti ní patnáct válečných tažení. Takto oslabený velkomoravský stát pak podlehl útokům maďarských nájezdníků.
V období 9. až 12. století došlo postupně k likvidaci a germanizaci 17 polabských slovanských kmenů. Slovanské státní formace (Sámova říše, Velkomoravská říše, přemyslovský stát) vznikly se značným zpožděním za vývojem podobných struktur u Germánů. Jejich existence však umožnila odolat germánskému tlaku. Polabští a Pobaltští Slované vyšší svazky nevytvořili, nepodařilo se jim včas završit státní vývoj. Dnes tyto slovanské celky – až na lužicko–srbskou menšinu – neexistují. Pohltila je vlna germanizace, které se naši předkové dokázali ubránit.
Po porážce kočovných Maďarů se v roce 955 vytváří uherský stát. Hranice uherského státu přerušila spojení s jižními Slovany. Po ovládnutí a germanizaci polabských slovanských kmenů dostává se přemyslovský stát do strategického obklíčení na severu i jihu svých hranic. Tím se vytvořily dlouhodobě působící faktory. Český panovník mohl bojovat v obklíčení, mohl – pokud to okolnosti dovolily – být neutrální a mohl také kolaborovat se silnějším nepřítelem. Přemyslovci vyzkoušeli všechny tyto možnosti.
Zkušenosti minulých generací ukazují, že většinu válek jsme museli svádět s germánskými státy. V 10. století vedli Germáni proti přemyslovskému státu válku šestkrát, v 11. století pětkrát, ve dvanáctém století jedenkrát, ve třináctém století třikrát atd. Války zle pustošily české země. Vztah Svaté říše římské k českému státu názorně připomíná odpověď německého císaře Jindřicha III. z roku 1040 Slovanům na jejich vymezení vztahu k říši. Kosmas v Kronice české uvádí znění této odpovědi: “Králové mají zvyk vždy něco nového přidávati k předešlému právu, neboť není všechno ustanoveno v jednom čase, nýbrž skrze zástupů králů vzrostla řada práv. Neboť ti, kdo spravují práva, nespravují se právy, neboť právo, jak se obecně říká, má nos z vosku a král ruku železnou a dlouhou, aby ji mohl vztahovati, kam mu libo. Král Pipin učinil, co chtěl, ale neučiníte-li vy, co já chci, ukáži vám, kolik mám malovaných štítů, anebo co zmohu ve válce.” (Kosmas: Kronika česká, s. 89; také Krejčí, O.: Národní zájem a geopolitika, s.30.) V mocenské politice Svaté říše římské vždy převažovala moc a násilí.
Na počátku 15. století procházela katolická církev hlubokou krizí. Rozmařilost a hamižnost církevních hodnostářů ostře kontrastovala s jimi hlásanou prostotou a ctností pravého křesťana. Centrem církevních nepokojů se staly Čechy. Proti zkaženosti prelátů a chování církve svaté, největšího feudála, pozvedl svůj hlas mistr Jan Hus. Muž, který pravdu hlásal, v pravdě žil a v pravdě i zemřel.
Papež Jan XXIII. (původně námořní pirát) společně s císařem Svaté říše římské Zikmundem se rozhodli skoncovat s rozvratem v církvi i s náboženskými nepokoji svoláním XVI. ekumenického koncilu do města Kostnice v listopadu 1414. Papež se snažil vypořádat s mistrem Janem již před koncilem. Jan Hus byl dán do klatby a vyobcován z církve. Přesto přijal výzvu papeže, aby se dostavil na koncil a zde hájil své názory. Císař Zikmund mu vydal ochranný glejt, zaručující jeho nedotknutelnost.
Po dvaceti pěti dnech pobytu v Kostnici byl Hus na příkaz papeže uvězněn v podzemní kobce kláštera. Od počátku bylo s Husem v Kostnici nakládáno jako s kacířem. Reprezentativní koncil se v tomto případě změnil v největší inkviziční tribunál, jaký dějiny pamatují. Co nejvíce vyděsilo církevní hodnostáře? Bylo to Husovo přesvědčení, že všichni církevní hodnostáři jsou povinni zachovávat křesťanské ctnosti tak, jak je hlásá bible.
Představitel světské moci na koncilu, císař Zikmund, odevzdal na základě rozhodnutí koncilu odsouzence – Husa – k upálení jako kacíře.
K likvidaci lidového husitského revolučního hnutí v letech 1420 – 1431 zorganizovala Svatá říše římská za pomoci německých feudálů pět křižáckých výprav, aby pokořily kacířské Čechy. Stejně tak roku 1462 papež Pius II. prohlásil krále Jiřího z Poděbrad za kacíře a vyhlásil proti Českému království nové křížové tažení.
Soužití Čechů s Němci v českých zemích, autor PhDr. Václav Šůstek, CSc.
