Štvavá národnostní nenávist byla tím hlavním podnětem henleinovců k vyhnání Čechů,
Štvavá národnostní nenávist byla tím hlavním podnětem henleinovců k vyhnání Čechů,
dávno v pohraničí usazených.
Můj dědeček žil a pracoval v cukrovaru v Ústí n. L. od začátku 90. let minulého století – rodina žila v Žehuni. Jeho čtyři synové pracovali u ČSD, v pohraničí se oženili a založili rodiny. Já jsem přišla do Ústí n. L. jako jedenáctiletá v roce 1935 a chodila jsem tam do měšťanské školy. Žila jsem v rodině svého strýce, který byl vlakvedoucím ČSD, členem sociálně demokratické strany. V roce 1937 se politická situace velmi zhoršila. Nejdříve Němci napadali Židy a německé antifašisty. Mnoho židovských i německých dětí přešlo do českých škol. V mé třídě jich bylo asi deset. Přestože strýček vlastnil ve Střekově domek a velkou zahradu, odešla celá jeho rodina i já s ní do vnitrozemí. Odjeli jsme vlakem 14. září 1938 do Žehuně. Strýček jako zaměstnanec dráhy dostal vagón a mohl odstěhovat veškeré zařízení – nábytek, osobní věci. Zde žila celá rodina až do konce války. Hned v květnu 1945 se celá strýčkova rodina vrátila do Střekova do svého domu.
Byla to brutální, šovinistická politika nacistického Německa, která vyvolala nejprve okupaci našeho pohraničí a později obsazení celých Čech a Moravy. Štvavá národnostní nenávist byla tím hlavním podnětem henleinovců k vyhnání Čechů, dávno v pohraničí usazených. A vlastní Hitlerovy plány s celými Čechami byly mnohem dalekosáhlejší, a to vystěhování obyvatel celých Čech a Moravy až někam na Sibiř. Při odjezdu z Ústí n. L. nám to také Němci dávali jasně na srozuměnou. Na jejich nenávistné výkřiky si nerada vzpomínám.
Anežka Řípová, tehdy Ústí n. L.
