Strach z budoucnosti má provázet lidstvo?
Strach z budoucnosti má provázet lidstvo?
Máme se bát více současných a dalších hrozících válek, než důsledků rychle probíhajících vědecko-technických změn? Jaderná válka, o níž se více mlčí, než mluví, může během několika hodiny zahubit stamiliony lidí.
O stamilionech obětí mluví i článek „Kasta nezaměstnaných. Jak dojde k vytvoření člověka sloužícího“, který obsahuje i předpověď Institutu McKinsey, že „do roku 2030 přijde o zaměstnání 400 až 800 miliónov ľudí, väčšinou v jadre kapsystému. To povedie k dramatickému poklesu príjmov – v prípade robotníkov o 26 až 56 %. Ak hlavnou obeťou automatizácie budú predovšetkým robotníci, hlavný dopad robotizácie bude o niečo vyššie – na “intelektuálnu” časť strednej vrstvy: inžinierov, účtovníkov, operátorov strojov.“
Tato předpověď v nás budí silné obavy z budoucnosti, zvláště když si uvědomíme, že každý následující rok uvedený trend bude sílit, takže i negativní společenské důsledky budou postupem doby nabývat stále hrozivějších rozměrů. Pokud si lidé neuvědomí ničivou zkázu, která jej čeká, a nezmění zásadním způsobem současné společenské poměry, jež ji produkují, můžeme se dopracovat až k zániku lidstva.
Již řadu desítek let jsme svědky toho, jak velká většina lidí dále chudne a bohatí, jichž je stále méně, ještě více bohatnou. Kam až tento vývoj může zajít? Že několik desítek či stovek jednotlivců bude vlastnit převážnou většinu bohatství světa? Nebo že svět ovládne několik bilionářů? Co zbude z miliard lidí? Několik set tisíc obslužných otroků nebo ještě méně?
Tento vývoj musíme zastavit, aby nedošlo k takovému zničení společnosti, jež by přinesla velká jaderná válka.
Je samozřejmě ještě jiná cesta, kterou můžeme nazvat optimistickou. Jsou lidé, vědci, kteří o ní mluvili. Jedním z nich byl i Radovan Richta, jehož knihu „Civilizace na rozcestí“ jsem kdysi četl. Pokud si vzpomínám, pak akademik Richta viděl v pokračující vědecko-technické revoluci prostředek vedoucí k lepšímu životu lidí. Lidé při neustálém zdokonalování výrobního procesu nemusí přicházet o práci, ale mohou získávat omezováním pracovní doby, aniž by byl snižován jejich celkový příjem, stále více volného času, který budou moci užívat pro svůj růst, zábavu i vzdělávání.
A pro tuto humanistickou alternativu vývoje l společnosti by se jistě pozitivně vyslovila velká většina lidstva, pokud síly zainteresované spíše na zničující vývojové variantě, by to dovolily. Jestliže však o svobodách a právech se stále jenom bude mluvit, aniž by byla reálná, nebo dokonce dále omezovaná, pak by lidé své právo rozhodovat bezprostředně o nejdůležitějších otázkách společenského vývoje, v referendu, měli prosadit a uplatnit. Proto by mělo referendum být součástí ústavního pořádku každého demokratického státu již v současnosti. Zatím je nám toto jedno ze základních práv upíráno, přestože v naší ústavě je tato možnost zakotvena. Speciální ústavní zákon o referendu však nemáme. Je-li lid jediným zdrojem státní moci, jak zakotvuje Ústava České republiky, pak má i sílu provést základní společenské změny.
Radovan Richta, autor knihy „Civilizace na rozcestí“, nejen snil o lepší budoucnosti lidstva, ale již v době svého mládí nasazoval svůj život v boji proti německé okupaci. Byl členem Předvoje, který Němci se snažili zničit ještě v posledních dnech své teroristické nadvlády. Desítky členů a funkcionářů „Předvoje“ bylo na přímý rozkaz Karla Hermana Franka počátkem května 1945 v Terezíně zastřeleno. Několik z nich se zachránilo. Mezi nimi byl i Radovan Richta, který později nás seznámil se svou optimistickou vizí budoucnosti. Dal nám tím velký dar, jež nám umožňuje vidět budoucnost nikoliv jako hrůzu, ale jako svět poskytující svým dětem lepší budoucnost. Jeho jméno, jeho myšlenky by měly být součástí našeho vědomostního bohatství i našich skutků.
Dr. O. Tuleškov
