České národní listy

Starosta nařizoval sbalit své věci a do 48 hodin opustit katastr obce

Světlo světa jsem spatřil v Nýřanech roku 1931, kde celá naše rodina bydlela u babičky. Maminka se živila jako dámská krejčová, otec byl zámečníkem. Třebaže Nýřany byly první obcí směrem od Plzně, které byly včleněny do tzv. Sudetengau, vcelku jsme s místními Němci vycházeli dobře. To se postupně začalo měnit, jak sílila propaganda henleinovců a štvavé rozhlasové vysílání z říše.  V těžkých dnech mobilizace 1938 byl otec na podzim povolán k službě na hranici. Já coby malý školák zůstal tedy s matkou sám.Jak známo, mezinárodní vývoj byl pro naši republiku neblahý a tak naši vojáci se museli od hranic stáhnout. Na cestě do posádky ve vnitrozemí se otec nakrátko zastavil doma.  Já mohl tak obdivovat jeho uniformu, kožené opásání i pistoli. Říkalo se o něm, že byl odvážný. Sám vyprávěl, že proti narušitelům a provokatérům z německé strany, když byl okolnostmi donucen, neváhal na hranici použít zbraň. Střelba však nesměla přesáhnout hraniční čáru.

To se doneslo pochopitelně ke sluchu oněch horlivějších Němců v Nýřanech, kteří doslova špiclovali chování a řeči zdejších Čechů. Získané informace o nás – Češích – potom „za tepla podávali na určená místa SdP. Takže otec a tím pochopitelně celá  rodina jsme nebyli pochopitelně zařazeni mezi ty, s kterými se dá do budoucna počítat. V době, kdy se schylovalo k nejhoršímu, otec s námi nebyl, dlel v určené posádce.

Zabrání Nýřan wehrmachtem jsem tedy prožíval zase sám s matkou. Slyšel jsem ten frenetický jásot, viděl i podezíravé, číhavé pohledy. Někdy se dala vytušit i nenávist – cílená a stále živená propaganda vykonala své. Jaký tedy div, že krátce po 15. březnu 1939 obdržela matka z radnice – už to byl Stadtamt – strohé oznámení. Starosta v něm nařizoval sbalit své věci a do 48 hodin opustit katastr obce. V tu chvíli nebylo opravdu jiného zbytí, než sebrat nejnutnější věci a peřinu a jít. Bylo to naštěstí jen do nedaleké Tlučné. Zde nám bylo poskytnuto prozatímní ubytování v jedné prádelně na dvoře. Veškerý nábytek a další zařízení ovšem zůstalo vlastně už za hranicí. Rodiče maminky ovšem měli tvrdou náturu a nebáli se riskovat. A tak s vozíkem začalo „pašování“ věcí lesní cestou přes nově vytýčenou „čáru“, když se setmělo. Jak jinak, museli zákonitě narazit na nově vytvořenou německou stráž. Naštěstí tyto pochůzky konali postarší místní dědové, znalí situace i lidí. Po vysvětlení jen mávli rukou, nic nehlásili a tak byl tento – vlastně již nezákonný transfer tolerován.

Z vojenského nasazení se nám vrátil otec a my pak bydleli porůznu, jak se dalo. Pomohlo nám to, že dědeček z Tlučné nám už dříve daroval zde velkou parcelu, využívanou doposud jako sad. Otec se tedy rozhodl zbudovat postupně domek, tu a tam se ještě nějaký materiál nechal sehnat. Děda se toho již nedožil, byl ruským legionářem a jistě by tento záměr schválil. Bydlíme tu dosud. Já o tom píši i proto, že po skončení války došlo ke kuriózní situaci. Zatímco mnoho našich lidé odcházelo do pohraničí osídlovat, rodiče matky z Nýřan – tedy ze „Sudet“ se stěhovali k nám, do vnitrozemí … Otec pracoval u známé plzeňské stavební firmy Rudolf, já jsem se vyučil elektrikářem. S výučném listem jsem se nespokojil a vyšel i průmyslovku.

I když to bylo spíše výjimkou, nechali nýřanští Němci rodiče před válkou vcelku na pokoji. V klidu ovšem se všemi těmi průvodními jevy okolo. Zdejší soukmenovci se totiž v chování za války v mnohém pohoršili. Patrně tu působil i strach a nejistota, co s nimi bude, až ta jejich „vítězná blesková válka“ skončí. Je přece znám, kromě jiných i onen hrůzný případ, když se již válka chýlila ke konci. Jeden z „vlaků smrti“, křižující s vězni z koncentračních táborů západní Čechy, zůstal stát právě v Nýřanech. Toho využili někteří z těch lidských ubožáků a pokusili se o útěk. Nikoliv stráže Waffen SS, ale místní Němci spolu s občany z obce Úherce na ně uspořádali hon po polích, tloukli je klacky a s vítězoslavnými pohledy je přivlékali k dobytčím vagónům zpět.

V závěru ještě jednu poznámku z těžkých dob. Můj vzdálenější bratranec byl pozván na Stadtamt k jednání. V místnosti sedělo víc nácků. Jeden z nich na něj vzkřikl: Vy jste pan Spacek? On odpověděl: Nein, já jsem Špaček mit  zwei Haken! Tahle odpověď je tak rozzuřila, že jej ztloukli a shodili ze schodů radnice … Tomu jsme se však mohli zasmát až po válce. V říši, respektive v

„Sudetengau“, by se to mohlo šeredně nevyplatit. Pomstít se za cokoliv, to nebylo pro sudeťáky žádným problémem.

Jindřich Karas, Tlučná, okres Plzeň – sever