Spravedlivý trest pro Smrtihlava a dobové ohlasy
Spravedlivý trest pro Smrtihlava a dobové ohlasy
Už téměř tři roky probíhala 2. světová válka a hitlerovské armády po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 dále vytrvale krvácely v bojích na východní frontě. Fanatický vůdce a jeho propagandistické hlásné trouby dál systematicky zpracovávaly veřejné mínění nejen v Německu v tom smyslu, že válka proti židovsko bolševickému nebezpečí bude nakonec přece jen vítězná. Jen zvuk fanfár byl stále více oddalován a ani v samotné říši, už nikdo nepochyboval o tom, že ztráty, které Německo v této válce utrpělo, mohou být skutečně fatální. Fašistický válečný totiž stroj krom počátečních rychlých vítězství již nejednou zakolísal. Pro porobené národy Evropy tak v tíživých časech přece jen svitla naděje, že agresor bude poražen.
Hrozby i naděje válečného roku 1942
Letecká bitva o Anglii skončila pro německé letectvo těžkými ztrátami. Blesková válka na východě koncem roku 1941 definitivně ztroskotala. V samotném Německu se mezi lidmi šířila čím dál větší skepse z dalšího vývoje. Nejinak tomu bylo i v zemích satelitů. V Itálii, Maďarsku či Rumunsku. Zde všude lidé zakoušeli trpké plody válečnických choutek militantních vládců. Mezi německými vojáky na východní frontě, již nikoliv ojediněle, zaznívaly hlasy, že tuto válku nelze vyhrát.
Válečné jaro 1942 přinášelo pro porobené národy Evropy kromě každodenních špatných zpráv i naději v lepší příští časy, lidé se radovali z každé maličkosti, která jim pomáhala uchovávat víru v brzký budoucí mírový život. Odboj v okupovaných zemích vytrvale brdzil nadšení okupantů a kolaborantů z dalších vítězných bojů německých vojsk. Ilegální tiskoviny posilovaly veřejnost a odhalovaly lži ničemných nadlidí usilujících o trvalou světovládu a likvidaci celých nepohodlných národů. Sabotážní akce nebylo možno před veřejností utajit, stejně jako existenci četných aktivních ilegálních skupin bojujících na domácí frontě proti barbarství okupantů.
Život v protektorátu i v prvních měsících roku 1942 dál plynul všedními válečnými starostmi. Narůstal nedostatek základních životních potřeb. Ceny se trvale zvyšovaly. Školství bylo tvrdě germanizováno, stejně jako celý veřejný život. Na nucené práce do ciziny byly odváděni další a další mladí lidé. Neminul den, aby se lidé nedoslechy o nových zatčených a nových popravách. Německé paničky se chodívaly dívat na popravy českých vlastenců podobně jako na divadelní představení. Někteří čeští novináři se nechali za jidášský groš najmout na špinavou práci zavrhující nejlepší pokrokové tradice českého národa, českou kulturu - vše české se mělo podřídit germánským dobyvačným plánům, i kdyby to v posledku mělo znamenat zkázu našeho národa.
Atentát na tyrana českého lidu
Tíživě dusivou atmosféru protektorátních poměrů zásadně změnil 27. květen 1942. Atentát na samotného Heydricha členy jednoho z výsadků byl pádnou odpovědí na represivní opatření související s nástupem nového vládce protektorátu. I mnozí nezasvěcení však tušili, že se musí něco stát a dosavadní vývoj je dále neudržitelný. Málokdo ale předpokládal, že tím zásadním činem bude právě atentát na samotného Heydricha. Proto když rozhlas oznámil tuto skutečnost, většina obyvatel ustrnula v nevěřícím šoku. Ale to jen zpočátku. Viz scéna z jednoho dílu slavného českého seriálu Byl jednou jeden dům. I když národ Heydrichovi nepřál nic dobrého, s tímto se přece jen nepočítalo, zvláště když nacistický tyran svým zraněním za několik dní podlehl a po aktérech činu jako by se slehla zem. Obavy z tvrdé odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat. Hitler sledující bedlivě především vývoj na východní frontě byl velmi rozzuřen a znovu hrozil mimořádně citelnými důsledky celému českému národu.
Co předcházelo vlastnímu provedení atentátu 27. května 1942? V zimní noci z 28. na 29. prosince 1941 seskočily východně od Prahy tři výsadky. První, dvoučlenný výsadek tvořili Jozef Gabčík a Jan Kubiš s krycím označením Antropoid. Jeho úkolem byla fyzická likvidace zastupujícího říšského protektora Heydricha. Druhý výsadek byl tříčlenný a nesl krycí označení Silver A. Třetí výsadek byl dvoučlenný a nesl název Silver B. Samotná příprava atentátu trvala řadu týdnů a byla velmi detailně naplánovaná. Nakonec bylo zvoleno vhodné místo, kudy jezdil Heydrich ze svého venkovského sídla do Prahy a termín samotné akce. Jako nejvhodnější místo nakonec padla volba na zatáčku u Vychovatelny v Praze - Libni. Vše dospělo až k osudné středě 27. května 1942. Heydrich do Prahy jezdil v otevřeném voze Mrcedes – Benz 320 černé barvy. Osudného dne však do cíle své tradiční trasy již nedorazil. Gabčíkovi sice přímo při akci v ten nejméně vhodný moment selhal samopal v důsledku vzpříčeného náboje, jeho spolubojovníku se ale podařilo vrhnout na vůz granát, který Heydricha smrtelně zranil. Sice se brzy dostal do péče lékařů, ovšem zranění se ukázalo jako velmi vážné a po několika dnech nastává smrt. Gabčík i zraněný Kubiš dokázali z místa akce zmizet a najít úkryt v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Šlo o prověřený úkryt, kde se již předtím skrývala řada odbojářů. Český člověk ani v dobách mimořádně těžkých neztrácí smysl pro humor. V dané situaci převážně humor šibeniční. Brzy po atentátu, kdy se jeho aktéři jakoby propadli do země, se po Praze začala šířit zpráva, že atentátník byl nejspíše Číňan, jménem Už – jim - fouk. Ano, lidé se bránili brutální okupační moci i pomocí humoru, mnozí nemohli tušit, zda i pro ně nepřijdou gestapáci a neskončí ve vězení nebo přímo na popravišti.
Ihned po atentátu je do Prahy povoláno několik tisíc německých policistů a celé město je s germánskou důsledností prohledáváno. K.H. Frank vypsal odměnu ve výši 10 milionů korun „za předmětné údaje, které povedou k dopadení pachatele.“ Protektorátní vláda, snad aby nezůstala pozadu, přidává dalších 10 milionů odměny. Ve výloze prodejny Baťa na Václavském náměstí jsou vystaveny předměty patřící atentátníkům s výzvou veřejnosti, aby je identifikovala. Po celé Praze se objevily velké plakáty, na nichž stála vytištěna výhružná věta – „Kdo je přechovává (atentátníky) nebo jim poskytne pomoc anebo má vědomost o jejich osobě anebo o jejich pobytu a neoznámí – li to, bude zastřelen s celou svou rodinou.“
Právě do chrámu sv. Cyrila a Metoděje v době od 28. května do začátku června přicházejí další parašutisté z jiných výsadků, kteří se v té době nacházeli v Praze a potřebovali bezpečný úkryt. A zde také došlo k poslednímu hrdinnému boji parašutistů 18. června proti obrovské přesile německých ozbrojených složek. V cyrilometodějském kostele nakonec končí život sedmi mužů. Sedmi hrdinů, na jejichž jména bychom nikdy neměli zapomenout: Jan Kubiš, Jozef Gabčík, Josef Valčík, Adolf Opálka, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý, Josef Bublík. Bublík a Kubiš umírají v lazaretu SS, kam byli jako těžce zraněni odvezeni k plánovaným výslechům, k nim ale již nedošlo. Všichni položili život za svobodu své vlasti v nerovném boji proti okupantům, kdy dokázali přes dvě hodiny jen s revolvery a omezeným střelivem čelit mnohonásobné přesile. Poslední náboj si ponechali pro sebe…
Vzpomínky Josefa Pospíšila
Josef Pospíšil, za války ředitel ústavu Valentinum, nacházející se pouhých 200 kroků od místa, kde byl dne 27. května 1942 proveden atentát na SS-Obergruppenfűhrera a zastupujícího protektora Reynharda Heydricha v Praze – Libni popsal své vzpomínky z tohoto pohnutého času. Ty vyšly brzy po válce knižně pod názvem Na domácí frontě.
„Heydrich obdržel, co si zasloužil! Trest jeho byl spravedlivý. Dějiny jeho vlády u nás zapsány budou v dějinách krvavým písmem. Heydrich byl muž vladařského zjevu, typický Germán, vysoký, štíhlý, tvrdé, jako z dubu řezané tváře, chladných, ocelově modrých očí. Byl z rodu těch, které miloval Friedrich Nietsche, opravdová plavá bestie. Byl typickým nacistou, pyšný, bezohledný, tvrdý, nelítostný Germán, nepřítel slovanské rasy. Sotva se u nás objevil, hned 1. října odsoudil k smrti předsedu protektorátní vlády Eliáše a dva dny poté i pražského primátora Klapku. A od té chvíle nebylo dne, aby noviny neohlašovaly jednu, ba i několik poprav. Petschkův palác slavil orgie. Vězení a koncentrační tábory děsivě se plnily českými muži a ženami. Tlak germanisace zesilován a řezník Heydrich vášnivě používal kleští hrozeb teroru a nátlaku, aby nám z úst vyrval mateřský jazyk. Proto jsme přáli a s námi celý národ Heydrichovi jeho trest. Velebili jsme pumu, která ho porvala, a blahořečili jsme mužům, kteří ji vrhli na auto našeho mučitele a kata. Byli to hrdinové a vojáci bezbranného a ušlápnutého národa provedli jen jeho vůli.“
„Místo atentátu vzdáleno je od ústavu Valentinum, jehož jsem ředitelem, pouhých 200 kroků. Z okna mé kanceláře lze spatřiti zátočinu před ústavem pro vědecký výzkum uhlí, kde Heydrich byl porván pumou. Když jsem se vrátil z Moravy a vstoupil na dvůr našeho ústavu, spatřil jsem pod lípou četu našich policistů, kteří z rozkazu vlády prohledávali každý kout domů, sousedících s jevištěm atentátu, hledajíce pachatele útoku, jimž se ve zmatku podařil útěk. Kam utekli? Kde se skrývají? Na neštěstí ponechali na místě činu dvě aktovky, plášť a abych do rána napsal seznam a nationálie našich ústavních chovanek a předložil jejich policejní přihlášky. Do rána nezamhouřil jsem oka. Ale nespali ani strážníci, jež ovládaly tytéž pocity jako mne a s nimiž jsem si ráno při černé kávě dobře porozuměl.“
Dne 15. června 1942, v době kdy byl teror po smrti Heydricha v plném proudu, Josef Pospíšil ve svých zápiscích napsal následující věty: „Ať si pan prezident se svou vládou atentát stokrát zavrhují a zatracují, široširý národ je přesvědčen, že atentát přišel v pravý čas a že ho bylo zapotřebí. Německý tygr se zachvěl. Náhle a ke své hrůze pocítil, že v týle svém nemá ovčí stádo, ale lid, který ho na smrt nenávidí a touží, aby se zbavil jeho jha. Český, po léta drážděný a mučený lev, zařval ve své kleci a její mříží smrtelně zasáhl svého krotitele a mučitele Heydricha, který se k němu odvážil se svým karabáček příliš blízko. Co kdo seje, to žne. A kdo mečem zachází, mečem schází. Heydrich byl lidský netvor, zneužil své moci, trápil a vraždil bezbranné, a právem byl zabit. Zabit jménem uražené lidskosti. Ode dne atentátu naši kati necítí se v Čechách bezpečnými. Ohlížejí se za sebe jako vlk, pronásledovaný ohaři. A to je první úspěch atentátu. Němci ovšem šílí vztekem a pomstychtivostí. Každý den rozhlas večer hlásí a ráno noviny uveřejňují jména českých mužů a žen, zastřelených buď proto, že schvalovali atentát, nebo přechovávali lidi policejně nehlášené, nebo měli u sebe zbraň. Nám je utracených rodáků jistě z duše líto a truchlíme nad jejich osudem. Ale není pomoci! I my jsme připraveni na smrt a denně ji očekáváme. Víme však, že všechny vzácné lidské věci, ať krása, ať majetek, ať láska, ať svoboda, musí se draze platit. A my bojujeme za svou rodnou zemi, za její a svou volnost, za rodnou mluvu, ba i o sám náš holý život. Je divu, že tam, kde se válčí, teče i krev? Ale ta krev našich utracených obětí bude semenem národních vyznavačů. Probudí uspalou lásku k vlasti. Zhubí národní lhostejnost a defaismus, k němuž jsme před touto vojnou a také teď ještě byli vychováváni? Z popele vyšlehl přidušený plamen, rozdmychovaný popravami našich lidí. Češi si uvědomují, kam Němci míří, a na smrt se proti nim zatvrdili. A to je druhý úspěch atentátu.“
Ohlasy na atentát
Státní prezident Emil Hácha dne 30. května 1942 ve svém rozhlasovém proslovu pronesl i následující věty: „Všecka česká krev, dosud prolitá, mohla být ušetřena, kdyby se nebyl vynořil znovu pan Beneš společně s uprchlíky, kteří opustili vlast, aby se věnovali novým politickým obchodům. Jestliže dnes prohlásím lžiprezidenta Beneše jako veřejného nepřítele českého národa číslo jedna, zjišťuji jen skutečnost. Kdyby nebylo štvaní pana Beneše, jeho lidí v cizině a jeho tajných přisluhovačů v našich zemích, naše vlast by bylo nejpožehnanější a nejklidnější končinou v Evropě. Všecka tvrdá opatření, která nás dosud postihla, byla vyvolána nesmyslnými pokusy s politickým odporem, podněcovanými z ciziny panem Benešem. Také za odporným útokem na pana Zastupujícího protektora generála Heydricha rýsuje se jako strůjce pan Beneš. Český národ zná jen jednu zákonnou vládu a ta je zde, v naší vlasti. Češi, kteří se řídí pokyny své zákonné vlády, nemají se čeho obávat - ti budou dále spokojeně žít. Ti však, kteří neuposlechnou mých slov jako svého zákonného prezidenta, ti, co nebudou dbát pokynů české zákonné vlády v naší zemi, ti budou zcela zaslouženě potrestáni. Místo českého národa je v tomto velikém boji po boku Velkoněmecké říše. Nepřátelé Velkoněmecké říše jsou také nepříteli českého národa. Proto je povinností každého Čecha, účinně podporovat Velkoněmeckou říši v jejím obrovském boji. V tomto boji nemůže být těch, kteří stojí stranou. Zde je možné jen dvojí: buď jít s Říší, nebo se postavit proti ní. Ten z vás, kdo by se odvážil jen v nejmenším proti Říši pracovat, bude zničen!“
V sobotu 30. května 1942 přinesl rozhlas prohlášení protektorátní vlády. Zazněly podobné věty, které týž den pronesl státní prezident Hácha. Nechyběla ostrá slova na adresu exilové vlády a zejména E. Beneše Na posluchače měla zřejmě zvláště zapůsobit příkrá slova odsudku vůči elementům nepřátelským Říši. Veškerý život v protektorátu se měl zcela a bez výjimky přizpůsobit potřebám a plánům okupantů. Lidé měli žít pod permanentní hrozbou fatálních trestů při jakémkoliv vybočení z poslušnosti vůči okupačním orgánům a jejich represivním složkám. Loajalita vůči Říši se měla projevovat nejen na pracovišti, ale i mimo ně. V každé chvíli měl být český člověk připraven plnit plány německé moci pracující na systematické germanizaci veškerého života v protektorátu. To v praxi znamenalo kráčet do cely či rovnou na popraviště a ještě si při tom radostně zpívat, samozřejmě v němčině a pouze žádoucí písně s vhodnými texty opěvujícími státnickou moudrost Vůdce a jeho vítězící armády. Jistě absurdní představa. Nikoliv však dle kolaborantské vlády a jejich aktivních přisluhovačů. Podle nich i člověk s oprátkou na krku neměl šetřit úsměvem a vírou ve šťastnou budoucnost!
V prohlášení protektorátní vlády se pravilo: „Vláda Čech a Moravy učiní všechno, aby potřela a vymýtila zločineckou práci Beneše a jeho agentů všemi prostředky, kterých může použít. K tomu požaduje obětavou spolupráci všech Čechů. Široké vrstvy národa, podobně jako jejich vláda, pevně a věrně stojí za Velkoněmeckou říší. V této těžké hodině, kdy jde o všechno, co českému člověku je drahé a svaté, musí vláda zůstat tvrdou tak dlouho, až se jí podaří v Čechách a na Moravě nemilosrdně vymýtit ony elementy, které slouží Anglii!“
Pozadu nemohl zůstat ani jeden z nejaktivnějších českých kolaborantů s okupační mocí, ministr Moravec. 31. května 1942 oslovil obyvatele protektorátu těmito slovy: „Nevím, zda je vám známo, co se stalo před časem ve Francii, kde v jistém místě byl zavražděn německý poddůstojník a vraha se nepodařilo vypátrat. Tehdy pro výstrahu 10 francouzských civilistů bylo zastřeleno. Počítejte jen trochu, co by český lid čekalo, kdyby viníci zůstali nevypátráni! Dnes, kdo ví, zda se tu dá už něco zachránit. …. Ohlašuji veřejně tímto okamžikem jménem vlády a všech Čechů, kteří stojí za Říší, boj naprosto bezohledný všem příslušníkům českého národa, kteří nejsou poslušni své zákonné vlády a svého státního prezidenta. Česká vláda k potírání nepřátelských živlů na našem území poskytne Říši všecky prostředky, aby boj s pátou kolonou u nás byl skoncován tak, jak klid a práce ve prospěch Říše žádají.“
Do pátrání po aktérech atentátu bylo nasazeno přes 13 tisíc policistů a prohledáno více než 5 tisíc obcí. Hned 27. května došlo k vyhlášení stanného práva a to od 21. hodiny toho dne do 6. hodiny 28. května – v tomto časovém úseku bylo porušení zákazu vycházení trestáno zastřelením. Dne 30. května příslušné orgány vyhlásily civilní výjimečný stav, který trval do 3. července. Šlo zejména o tzv. opatření na obranu proti Říši nepřátelským činům (mimo jiné ukrývání či neoznamování hledaných osob, schvalování atentátu, sabotáže ve zbrojním průmyslu či porušování předpisů souvisejících se zásobováním apod.). Drakonické tresty v tomto období mohly následovat téměř za cokoliv, třeba i za pouhý vtip, pokud dotyčného nějaký horlivec udal. Německá okupační byrokracie byla velmi důsledná, často až do krajnosti. Příbuzným oběti tak mohlo být nařízeno uhradit nejen plakát oznamující popravu, ale dokonce i exekuci samotnou, a to například i v několika splátkách! Tvrdé represe období heydrichiády probíhaly současně s velkými masovými veřejnými akcemi. Šlo o velká veřejná shromáždění jako projev smutku a příchylnosti k říši. Například v Brně se takové shromáždění konalo 16. června za účasti 50 tisíc lidí, 27. června se na podobném shromáždění v Olomouci sešlo na 55 tisíc lidí a o dva dny později v Moravské Ostravě dokonce 80 tisíc. Lidé se samozřejmě většinou neúčastnili dobrovolně, ale spíše ze strachu a z donucení. Velká vlna zatýkání značně zdecimovala celý domácí odboj. Zatýkání bylo na denním pořádku. Teror byl namířen zejména proti české inteligenci. Celkový počet popravených do konce stanného práva přesáhl 1400 osob, z toho přes 200 žen. Popravy však ještě pokračovaly i v dalším období. V září 1942 byla v souvislosti s atentátem rozpuštěna pravoslavná církev a její majetek zabaven. V koncentračním táboře Mauthausen došlo 24. října 1942 k hromadné popravě vlastenců, pomocníků a příbuzných parašutistů. Toho dne přišlo o život 262 osob. Popravy spolupracovníků parašutistů pokračovaly ještě i v lednu a únoru 1943.
V českém vysílání moskevského rozhlasu, který byl v období protektorátu pro posluchače nemalou morální posilou, promluvil 6. června 1942 Klement Gottwald. Jen několik dní před vyhlazením Lidic oslovil posluchače tímto sdělením: „Zpráva o smělém útoku na bestii Heydricha zastihla nás, když jsme – poslanci Kopecký, Krosnář a já – dleli právě u naší čs. vojenské jednotky, která se formuje na území Sovětského svazu. Tam nás také zastihly zprávy o prvních popravách, jež vztekem šílení hitlerovští vrahové začali provádět mezi českými lidmi, kteří s útokem na Heydricha neměli nic společného a jejichž jedinou vinou bylo, že jsou Češi. A naši hoši nám uložili, abychom vám tlumočili jejich přísahu, že neustanou v boji, dokud nebudou pomstěny všechny naše drahé oběti, dokud hitlerovští vrahové nevezmou strašnou odplatu za každou kapku prolité české krve. Drazí přátelé! Skolením Heydricha podal náš lid celému světu daleko viditelný důkaz, že přes všechny hrůzy dlouhé německé okupace stojí nezkrušen a nezlomen a že jeho nepřátelství vůči cizáckým vetřelcům je nesmiřitelné. Kulky, vypálené českýma rukama, stihly Heydricha v den 27. května. Toto datum je symbolické. Osm měsíců předtím, 27. září 1941, přišel tento Heydrich do Prahy, vyslán Hitlerem, aby srazil na kolena odbojný český národ. A Heydrich začal své hnusné dílo krvavými masakry. Na 500 českých vlastenců dal popravit veřejně, tisíce jiných dal zavraždit tajně. Osm měsíců trval úporný boj našeho lidu s tímto netvorem. A po osmi měsících padl tento krvavý kat, sražen českou rukou, poslán do pekel českým člověkem. Za pokus o pokoření našeho lidu zaplatil Heydrich svým vlastním bídným životem, náš národ vychází z osmiměsíčního těžkého zápasu jako vítěz…. Drazí přátelé! Odstraněním Heydricha, tohoto vrchního kata všech evropských národů, získal si náš lid velkou zásluhu, ale převzal současně velký závazek. Závazek neochabnout v boji, vydržet a jít až do konce u vědomí, že konečné vítězství naší svaté věci není už daleko. Fronty jsou jasné. Krvavý nástupce Heydrichův, pruský četnický generál Daluege, jehož jméno je lež, prohlásil za nepřátele německé říše nejen její aktivní protivníky, nýbrž i ty, kdož velkému zápasu s hitlerovskou bestií pasivně přihlížejí a vyčkávají. Nuže, náš lid ukáže tomuto tupohlavému hrdlořezu, že od nynějška nebude v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pasivních diváků, nýbrž osm milionů plamenných národních bojovníků, hotových v boji za osvobození vlasti od německé hrůzovlády nasadit vše! Hácha a smečka padouchů okolo něho dostoupili nového vrcholu své podlé zrady tím, že tleskají vyvražďování českých rodin, žen a dětí a že prskají jedovatou slinou po našich národních hrdinech a mučednících. Nuže, náš lid připraví těmto zrádným bídákům týž osud, který stihne jejich pány, německé okupanty! .... . Drazí přátelé! Nyní jde o to, aby národ nepovolil, aby se nezastavil na nastoupené cestě. Náš národ není osamocen. Hitlerovským hordám chystá zdrcující porážku slavná Rudá armáda a hrdinní sovětští partyzáni. Nad německými městy sejí zkázu a smrt angličtí letci a anglické a americké armády se připravují k vytvoření druhé fronty na západě. Celou okupovanou Evropou od Řecka, Jugoslávie přes Francii až po Norsko zní jeden hlas: smrt německým okupantům! Ne, nejsme sami, s námi jde celý svět, aby co nejdříve připravil konec hitlerovské tyranii. A nepřítel není týž, jaký byl před osmi měsíci, když do Prahy přišel Heydrich. Nyní ruka nepřítele, podepisující ortel smrti, se třese. Jeho hlas, komandující popravčím četám, se chvěje. A za jeho siláckými výrazy a ohlušujícím řevem se skrývá strach. Strach, živočišný strach těžce raněného dravce, který cítí příchod neodvratného konce.“
Tři dny po vypálení Lidic a vyvraždění jejich mužských obyvatel, v době kdy okupanti po smrti Heydricha řádili jako zběsilí, v čase poprav nejlepších českých vlastenců, promluvil z Londýna k porobenému národu prezident Edvard Beneš. Ve své řeči mimo jiné prohlásil: „Když jsem po výstřelu na Heydricha četl projev Háchy a vlády proti mně a proti nám všem za hranicemi a když jsem sledoval tu bědnou cestu Háchovu k Heydrichovu pohřbu do Berlína, znovu jsem si uvědomil, že ten skvělý obraz našeho národního odporu byl a je potřísněn také temnými skvrnami: neblahými důsledky už prvé cesty Háchy do Berlína a vším tím, co se se strany některých našich kompromisníků, slabochů anebo i přímých vinníků od té doby stalo. Všichni se budou z toho národu zodpovídat. Já vím, že pro dr. Háchu je dnešní jeho postavení také jeho osobním neštěstím a že to, co se stalo 15. března 1939 v Berlíně, bylo především pustým násilím a sprostou ničemností nad ním, slabým a chorým starcem, spáchanou bezedně třemi z největších německých gangsterů, Hitlerem, Gőringem a Ribbentropem. Stal se do jisté míry také obětí. Byla to na počátku této války část naší a evropské tragédie. Ale nikdo nesmí nikdy zapomenout, že všecky slabosti, všecky ohledy, všecky kompromisy a všecky taktiky mají své meze i v tak tragické situaci. Ve chvíli, kdy některou z nich překročíte, potřísníte sebe i svůj národ. Jste pak za to těžce odpovědni a budete přísně souzeni. Masaryk by se nikdy nebyl s Hitlerem sešel. Když mi v Praze bylo naznačováno, že bych se měl i já jako president s Hitlerem sejít, učinil jsem jasné rozhodnutí: Ne! Nikoli! Když Henlein několikrát se doprošoval u Masaryka a u mne audience, řekl jsem si jednoznačně. Ne! Nikoli! Věděl jsem tehdy dobře i co je, i co děla. Proto jsem si také přáli v zájmu Háchy samého, i v zájmu národa a státu, aby dr. Hácha a jeho tzv. vláda včas odešla. Po prvním výstřelu v Praze, Heydrichem nařízeném, nebylo už v rukou českých, tj. dr. Háchy a jeho vlády, moci a práva žádného. Měli tudíž zmizet. Dr. Hácha a jeho vláda se však staly jistého druhu dobrovolnými rukojmími, za jejichž stěnou Heydrich, Daluege, Himmler a Hitler loupí a vraždí. Vraždí lépe a důkladněji, nežli kdyby tam nyní už nebyli. Stávají se tím všeho toho účastnými a – říkám jasně – současně spoluodpovědnými. …. V obsazené Praze byl zabit naším nezměrně týraným lidem představitel cizí moci, která se zločinně pokusila náš stát a jeho svobodnou existenci zničit. Podle mezinárodního práva mohl okupant viníky potrestat a učinit proti nim mezinárodně povolená preventivní opatření. Místo toho uchýlil se k bídáctví, jež je známo jen z nejničemnějších kapitol lidské historie. Zabíjí masově podle listin, předem celé měsíce a léta připravených, nevinné lidi, o nichž ví, že se sice činu trestného ani nedopustili ani ho nezavinili, že však cítí vlastenecky a jsou duchovními odpůrci nacismu. Sáhl dokonce – po prvé v moderní historii – k největšímu představitelnému gangsterství a oficiálně to prohlásil za svou právní doktrínu: terorisuje totiž muže tím, že zabíjí jejich naprosto nevinné ženy a nedospělé děti, a veřejně to vyhlašuje. A dne 10. června, dne, který bude snad jednou na věčné časy prohlášen dnem národních českých mučedníků, všecka svá gangsterství dovršil: Jen proto, aby rozséval kol sebe bestiální zkázu a pustou hrůzu, z celé jedné české obce, naprosto nevinné, jako represálie vyvraždil všecky muže, zahnal do martyria koncentračních táborů všecky ženy, a všecky děti z obce pak ještě ukradl rodičům. Obec Lidice, která se stane jistě jednou poutnickým místem celého národa, pak barbarsky zpustošil a srovnal se zemí. Tož takto představují světu berlínští vládci německý národ a stát! Za všecko to budou se zodpovídat a pykat! Prohlašuji slavnostně jménem státu, národa a vlády československé, že za všecko to, co se v těchto dnech u nás stalo, považujeme osobně odpovědného Adolfa Hitlera a všecky členy jeho vlády bez výjimky. Činíme osobně odpovědnými všecky exponenty nacistické strany a říšské vlády na našem území, činíme osobně odpovědnými každého, kdo jim v tom pomáhá, ať je to kdekoliv na celém území republiky.“
Atentát na tak významnou a vysoce postavenou osobu se v žádné z okupovaných zemí nestal. Akce proto vyvolala značný mezinárodní ohlas. Okupované české země se dostávají na titulní stránky světového tisku. Exilová vláda tímto, přes strašlivé důsledky pro domácí odboj, získává silnou pozici u spojenců. Zejména dochází k oduznání mnichovské dohody. Jan Masaryk přiznal, že vypálené Lidice a Ležáky měly vojenskou hodnotu několika divizí. Ještě v létě 1942 odvolává britská a poté i francouzská vláda svůj hanebný podpis na mnichovském diktátu. Vznikly tak zásadní předpoklady k obnovení hranic země v jejich podobě před mnichovským diktátem.
V roce 1945 si celý svět myslel, že fašismus je navždy poražen a hnědý mor již nikdy nebude páchat další zlo. Poválečná desetiletí i naše současnost nás však přesvědčují o tom, že fašismus, neonacismus a jejich různé formy zůstávají zlem, jež stále aktivně působí a může nás znovu uvrhnout do zničující katastrofy. Boj proti těmto hrozbám tak musí pokračovat, stejně tak jako odhalování těch, kteří jim napomáhají. Ten, kdo toleruje používání nacistických symbolů na veřejnosti, vlastní zemi vede vstříc ekonomické a sociální katastrofě a používá banderovský pozdrav za každým svým veřejným vystoupením, může být těžko považován za demokrata nebo dokonce za mírotvorce, tím méně za moudrého státníka. Je tragickým zjištěním, že četní západní politici svou omezeností, fanatismem, sebestřednou povýšeností či prostou absencí zdravého rozumu často nechápou mezinárodní souvislosti na pozadí velkých globálních změn a opakují tak chyby a selhání svých předchůdců z doby před 2. světovou válkou.
Bc. Miroslav Pořízek
