Společná historie by se měla ještě mnohem častěji společně vyprávět
řekl německý prezident Frank-Walter Steinmeier, když 5. prosince 2018 v Berlíně vyznamenával dva cizince. Jedním z nich byl pan Jaroslav Ostrčilík z Brna. Německý prezident mu udělil medaili za zásluhy.
8. června 2018 primátor města Brna, Petr Vokřál, obdržel Velký kříž za zásluhy od Spolkové republiky Německo, propůjčený mu německým prezidentem. Vyznamenán byl, jak bylo uvedeno, za mimořádnou vůli k usmíření, a i proto, že od r. 2015 vede 32 km dlouhou „Pouť smíření do Brna“, která prý připomíná „brněnský pochod smrti“ a vyhnání německého obyvatelstva z Brna.
Pan prezident Frank-Walter Steinmeier je stoupencem myšlenky, jak vyplývá z výše uvedeného, že společnou historii, v tomto případě dějiny česko-německé, bychom měli ještě mnohem častěji společně vyprávět. Na první pohled toto přání vypadá jako pochopitelné a plně akceptovatelné. Pokud se však nad ním zamyslíme, dojdeme k zajímavým závěrům. Především k tomu, že česko-německé dějiny jsou vyprávěny dvojím způsobem, a to naprosto odlišným. Tím, že německý prezident tak okázale vyznamenal Jaroslava Ostrčilíka a Petra Vokřála, vyjádřil, že straní výkladu dějin česko-německých, který podávají právě oni. Tato jejich dějinná interpretace je však v hlubokém zásadním rozporu s většinovým českých chápáním dějin česko - německých ve 20. století.
Otázka, která se jaksi sama vnucuje, zní: Jak se dopracovat společného výkladu česko-německých dějin? Tím, že budeme vycházet z historických faktů, dokumentů i ze svědectví pamětníků. To je však velmi složitá, časově velmi náročná cesta, jež ke společnému výkladu dějin může vést. Nesnese však jakékoliv vměšování či mocenské zásahy z té či oné strany. Proto se nám nelíbí, když pan prezident Frank-Walter Steinmeier se snaží, a je jedno, či vědomě nebo nevědomě, takového hledání historické pravdy předznamenat, ovlivnit svými slovy a skutky. Říká nám totiž, které to vidění dějin považuje za správné a honorované, kdežto to druhé mu nestojí ani za zmínku. Není to vměšování pana prezidenta do našich vnitřních záležitostí? Na nás zmíněné dělá dojem, že ano.
Řekněme si alespoň několik málo vět o tom, jak česko-německé dějiny viděla, celá slavná vládnoucí skupina na brněnském magistrátu v čele s P. Vokřálem, následovaným J. Ostrčilíkem. Tato koalice složená z hnutí ANO, Žít Brno, KDU-ČSL a SZ přijala 19.5.2015 „Deklaraci smíření a společné budoucnosti.“ V ní se mimo jiné uvádí: „Město Brno upřímně lituje událostí z 30.května 1945 a dní následujících, kdy byly přinuceny k odchodu tisíce lidí na základě uplatnění principu kolektivní viny či užívaného jazyka….Během noci a k ránu je vyvádějí ozbrojené Revoluční gardy a armádní jednotky z města. Procesí asi dvaceti tisíc osob čeká nekonečný pochod směrem k rakouským hranicím. Bez jídla, bez vody, bez lékařské péče, bez základní hygieny, bez odpočinku. Podle očitých svědectví po cestě mnozí umírali vyčerpáním, podléhali epidemiím, které se rozšířily v pohořelickém táboře, někteří byli ozbrojeným doprovodem ubiti či zastřeleni. Tento „akt pomsty“, který měl být odplatou za nacistické zločiny, přitom ty, kteří se na nich aktivně podíleli, postihli jen okrajově. Akce byla namířena především proti ženám, dětem a starým lidem, kteří tvořili naprostou většinu účastníků pochodu. Mezi vyhnanými bylo mimo jiné i mnoho Čechů a německých antifašistů. Tento akt vstoupil do historie jako tzv.“Brněnský pochod smrti.“
Co předcházelo vysídlení německého obyvatelstva z Brna, nestálo autorům deklarace ani za zmínku. Nic o 30. letech 20. století, nic o henleinovcích, ordnerech, o Mnichovu, o Češích vyháněných z jejich domovů v pohraničí, protektorátu, válce, o 360 tisíc Čechoslováků vyhnaných Němci, za pomocí i těch tzv. sudetských, ze života. Není v ní ani ta nejzákladnější informace o závěrech Krymské a Postupimské konference, o Pařížské reparační smlouvě, o konfiskaci německého majetku, ani o rozhodnutích Spojenecké kontrolní rady, která konkretizovala ustanovení o přesídlení německého obyvatelstva z Československa, ač to vše autoři při vytváření deklarace měli vzít v potaz, pokud nechtěli vytvořit pouhý nějaký propagandistický pamflet. Samotná deklarace obsahuje nepravdy či dokonce lži. Nestojí to za to, je vyvracet. Je nutné jen jasně říci, že žádný „brněnský pochod smrti“ se nekonal. Jaká je pravda o tom všem, co zmiňuje deklarace, nám říkají různí autoři, kteří byli i pamětníky těchto událostí. Vzpomeňme z nich především pana profesora V. Žampacha, jenž o předmětných událostech napsal dílo, které je odpovědí na vznášené otázky i tvrzené nepřesnosti, lži.
Na našem webu (www.ceskenarodnilisty.cz) je dílo pana profesora V. Žampacha vyvěšeno. Každý, kdo má zájem, si ho může přečíst. Plně ho doporučujeme.
Závěrem chceme konstatovat, že společnou historii česko-německou nemůžeme ještě ani zdaleka společně vyprávět, poněvadž ji my, Češi, na jedné straně, a Němci na druhé, vidíme zcela rozdílně. Považujeme za chybný krok, že německý prezident Frank-Walter Steinmeier se tak jednoznačně postavil za „ sudeto-německý“ výklad dějin.
J. Skalský
