Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sousedé

25. 7. 2020

Sousedé

Přemysl Janýr 24.07.2020

 

Tahle kniha společných česko-rakouských dějin je pozoruhodná v mnoha ohledech. Jejími inspirátory byli premiér Miloš Zeman a hejtman Jörg Haider, kteří počátkem století dovedli vzájemné vztahy na historické dno. Nezrodila se z úradku historiků, ale z potřeby a iniciativy obou občanských společností. Nebyla financována z akademickými grantů; složily se na ni tři rakouské země, dva české kraje, ministerstva školství a zahraničí obou zemí a rakouský Fond budoucnosti. Kapitoly nepsali jednotlivci, ale dvojice vždy českého a rakouského autora. Dvacet sedm historiků z obou zemí na ní pracovalo pět let. Německé vydání vyšlo na podzim 2019, české v lednu 2020. Rakouský deník Die Presse ji označil za epochální dílo.

 

V jednom se od původního konceptu odchýlila. Texty měly být podkladem pro veřejnou diskusi a konečné znění mělo vzniknout až z ní. Když však byly prostředky pohromadě, uchopili projekt akademičtí historici a veřejnou diskusi odmítli. Ke škodě věci. Tento text je tedy zároveň recenzí i ex-post příspěvkem do diskuse, která se nekonala.

Vyvrácené mýty

 

Publikace se v zásadě věnuje období od rozchodu zánikem monarchie 1918 do opětného spojení v Evropské unii 2004, v úvodních kapitolách ale zahrnuje i přehled od středověku po první světovou válku. Vedle chronologicky řazených kapitol popisuje také život v pohraničí, kulturní prolínání a vzájemné stereotypy. Řada pojmů a událostí je stručně vysvětlena v tématických rámečcích. Je určena široké čtenářské obci, jazyk je srozumitelný a na více než 400 stránkách obsahuje – pokud jsem se nepřepočítal – 282(!) fotografií a ilustrací. Obsahuje jen nečetné odkazy, namísto toho je každá kapitola doplněna seznamem další literatury. Na rozdíl od rakouského nemá český čtenář k poválečnému období mnoho na vybranou, takže pro něho vyplňuje i paměťovou díru ve vlastních dějinách.

 

Paralelnost podání zařazuje události do širších, v národním narativu obvykle chybějících souvislostí a srovnání. Kontroverzní témata, pokud se vůbec vyskytla, jsou podána klidně s nadhledem a rozdílnost perspektiv je prezentovaná jako samozřejmost. Publikace vyvrací řadu zažitých mýtů, i když převážně těch starších; novějším se vyhýbá nebo je opakuje.

 

Hned úvodní kapitola Na cestě ke státnosti odkrývá zejména českému čtenáři, odchovanému Bílou horou, třemi sty let Temna a žalářem národů, konečně souvislý pohled na vzájemnou provázanost středoevropských dějin. Pro leckterého bude objevem, že na Bílé hoře nebojovali Češi s Němci, ale katolický panovník s protestantskými stavy obou jazyků a že následná protireformace s konfiskacemi a vyhnáním postihla rakouské země stejně jako české. Nebo že občanský zákoník Josefa II. z roku 1811 s novelami platí v Rakousku dodnes a v ČSR do roku 1950, kdy ho nahradil komunistický, aby následující z roku 2012 opět navázal na svou josefínskou předlohu.

 

Kapitola Viribus Unitis? se věnuje klíčovému období 1848-1914, zrušení poddanství, rozvoji průmyslu, vzniku politických stran. Hlavním tématem je ovšem nacionalismus a jeho vznik, popsaný zde (v německé verzi smysluplnější formulací) jako příslib vytvoření pocitu sounáležitosti a pospolitosti.

 

Působí tak trochu dobově. Že se spíše než o příslib jedná o dynamiku rozkladu feudálních a stavovských identit a vzniku nových, čtenář sotva vyčte. Nedozví se, že paralelně k národnostní krystalizuje také konkurenční identita třídní, že v roce 1848 vzniká nejen Palackého dopis do Frankfurtu, ale i Marxův Komunistický manifest s heslem proletáři všech zemí, spojte se. Nepředstaví si proudy mladých lidí z českých vesnic do německých továren, pro které není ukotvení v jazykovém a sociálním společenství příslibem, ale existenční nutností. Unikne mu význam splynutí národnostní a sociální identity, vymezení českého dělnictva proti německému panstvu. V roce 1897 se z něho zrodí první nacionálně socialistická strana, vzor pro pozdější NSDAP, a lze od něho odvozovat i budoucí české vzorce od váhy levicových stran přes nedůvěru vůči vrchnosti až po volbu současného prezidenta.

 

Ani sociální reformy konce 19. století zde nejsou výsledkem vzestupu dělnictva a sociální demokracie, ale osobní zásluhou osvíceného Eduarda Taaffeho. Problém nespočívá v intencích shora, nýbrž v selhání demokracie zdola, soudí text. Nad směrem kauzální závislosti se čtenář pozastaví: Každý demokratizační krok vedl k novému vyostření národnostních konfliktů.

 

Téma kapitoly Rozpad a zánik vyplývá z názvu – první světová válka a příčiny rozpadu. Komplexně popisuje počáteční válečné nadšení i vystřízlivění pod dojmem rozsahu konfliktu a lidských ztrát, všeobecnou brutalizaci, kolaps zásobování, hlad a utrpení. Stát, který nechává vlastní občany umírat hlady, si těžko mohl činit nárok na nějakou širší loajalitu.

 

Kapitola relativizuje populární rakouskou tezi, že Češi rozbili monarchii. Věcně konstatuje jejich rezervovanější postoj aniž by si musela vypomáhat Švejkem, zároveň však připomíná jejich rovnocenné válečné nasazení na rakouské frontě. Vyvrací mýtus o přeběhnutí 28. pěšího pluku, tradovaný s opačnými znaménky na obou stranách, nicméně postupný pokles loajality českých vojáků zaznamenává. Fakt, že se Československo zařadilo mezi vítězné mocnosti, přestože devadesát procent jeho vojáků bojovalo na straně Rakousko-Uherska a jen deset v legiích, je výmluvný, stejně jako rozdíly v rakouské a české historické paměti.

 

K zahraniční akci TGM, Beneše a Štefánika by však patřilo ještě několik zmínek. Že až do jara 1917 neměli ve veřejnosti žádnou podporu, může čtenář nejvýše vyčíst mezi řádky. K jejich vlivným podporovatelům patřili vedle dohodových politiků také svobodní zednáři, židovská lobby a finančně zejména američtí Češi. Nedoceněná je jejich propagandistická činnost a vliv na deklaraci rozbití monarchie jako válečného cíle Spojenců i na prodloužení války v roce 1918.

 

Cenné je zpracování genderových rolí, dalece překračující obvyklý obrázek žen ve válečné výrobě.

 

Období Mezi válkami je členěno do čtyř částí. První se věnuje utváření obou států a rozporuplné konstrukci československých hranic přiznaných dohodovými mocnostmi. Územními zisky s mnoha etniky a náboženstvími se nástupcem mnohonárodnostní monarchie fakticky stala ČSR, zatímco územně okleštěné Rakousko zbylo jako etnicky homogenní katolický stát. Útok na polské Těšínsko v lednu 1919 sem patřil.

 

Ve vztahu k menšinám je na straně ČSR hlavním tématem hegemonistická politika vůči Němcům, na rakouské všeobecný antisemitismus. Ten je v ČSR okrajový, na místě Židů vystupují Cikáni/Romové. Zákon O potulných cikánech z roku 1927 je zaznamenán, ne už jeho hlavní konsekvence – jmenovité seznamy, které naleznou uplatnění o patnáct let později.

 

Obě země zdědily rozhodující část hospodářského potenciálu monarchie, naddimenzovanou v důsledku rozpadu trhů a zavedení cel. Československá pozemková reforma nápravy Bílé hory sleduje především převod německých majetků do českých rukou. Rakousko s nedostatečným zemědělstvím je odkázané na zahraniční potravinovou pomoc. Předválečného HDP dosáhla ČSR v roce 1923, Rakousko až 1927/8.

 

Druhá část se zabývá v obou zemích labilními státními identitami a symboly. Německy hovořící zbytek monarchie logicky očekával připojení k Německu. To mu mocnosti zakázaly, ale rakouská identita se rodí teprve se stavovským režimem. Podstatu však čtenář ze zmateného překladu nevyluští: oproti ateistickému barbarství nacistického Německa se starobylé katolické Rakousko vymezuje jako ten lepší německý stát (a Rakušané jako lepší Němci).

 

Identita českoslovenství oslovuje Čechy, ale sotva ty, kdo k projektu nebyli ani přizváni, v první řadě české Němce. Ti společný stát odmítají a nacházejí novou společnou identitu sudetskou. Nicméně realita, hospodářský pragmatismus a srovnání se situací v Rakousku a Německu vedou k německému aktivismu, účasti na společné politice a vládních koalicích, alespoň dokud srovnání vychází pro ČSR příznivě.

„Pětka“ vs. „Stavovský stát“

 

Třetí část vedle sebe staví nové pořádky. Obě země přijaly moderní demokratické ústavy. Rakousko si zachovává decentralizaci historických zemí se slabým prezidentem, ČSR vytváří centralizovaný stát se silným prezidentem.

 

Politické spektrum ČSR se silnou levicí včetně komunistů je členité již jen národnostními klony hlavních stran. Fakticky však ze zákulisí zcela nedemokraticky rozhodují Pětka předsedů nejsilnějších stran a Hrad, skupina kolem Masaryka a Beneše. To přináší stabilitu, ale i strnulost.

 

Rakouské spektrum je rozložené mezi vzájemně rivalizující sociální demokraty, křesťanské sociály a velkoněmce; komunisté jsou nevýznamní. Strany si budují vlastní paramilitární organizace. Ozbrojené srážky začínají již v roce 1927 a pokračují až do anšlusu. Po občanské válce a zákazu v roce 1934 utíká vedení sociální demokracie do ČSR a působí odsud.

 

Čtvrtá část shrnuje kritické období od hospodářské krize do obsazení obou zemí nacistickým Německem. Suchá faktografie rakouského vývoje působí ploše. Zejména je promarněna příležitost osvětlit na příkladu tří rivalů rozdíly mezi socialismem, fašismem a nacionálním socialismem. Podle bonmotu jednoho z historiků byli prvními antifašisty rakouští nacisté a prvními antinacisty rakouští fašisté. Pro rakouské konzervativní kruhy je ovšem výraz austrofašismus nekorektní, správné je stavovský stát, což k pochopení souvislostí právě nepřispívá.

 

Německo je zde zastoupeno pouze Rakušanem Hitlerem, původ je ovšem taktně zamlčen. Německý vývoj rámec publikace samozřejmě překračuje, nicméně bez zmínky minimálně dvou okolností nemá čtenář pro nacistickou diktaturu a její ohlas žádné vysvětlení. První jsou pokořující geografické, ekonomické, vojenské a morální důsledky Versailleského míru a Hitlerův příslib vrátit Němcům důstojnost. Druhou je německý hospodářský zázrak, 80 % nárůstu HDP v období 1933-1939, odstranění nezaměstnanosti a zavedení sociálních standardů v době, kdy v obou sousedních zemích krize právě vrcholí.

 

Zejména českému čtenáři, vybavujícímu si pouze fotografii vídeňských davů vítajících Hitlera, poskytne popis stupňujícího se tlaku, vraždy kancléře Dolfusse, ztráty podpory Mussoliniho, referenda o anšlusu odvolaného na nátlak Hitlera, který v jeho výsledek nevěřil, i o následném vojenském obsazení země poněkud diferencovanější obrázek. Že jednotky SS a gestapa zatýkaly, vraždily nebo dohnaly k sebevraždě vysoké představitele státu a rakouské Židy je ovšem příliš hrubá nadsázka již jen proto, že dvě třetiny rakouských Židů do konce roku 1939 emigrovaly.

 

Zato podání československého vývoje ulpívá v poválečném národně socialistickém narativu. Za vítězství Henleinovy Sudetoněmecké strany (SdP) v roce 1935 může výhradně hospodářská krize a její novost. Dvacet let české hegemonistické politiky, arogance vůči německým a slovenským požadavkům, bezvýslednost německého aktivismu, že ještě i za krize jsou státní zakázky podmiňovány podílem českých zaměstnanců, takže firmy musí do zbídačeného německého pohraničí importovat české dělníky? Ne, Češi nemají se vzestupem SdP nic společného. Paralelní tektonické linie česko-slovenská, česko-polská a česko-maďarská nejsou zaznamenány vůbec.

 

Oproti předloze je alespoň upřesněno, že původním cílem SdP byla autonomie v rámci republiky a že k podřízení  Hitlerovi došlo až od podzimu 1937. Zmíněno je i postupné oklešťování demokracie, ne však již zbrklá květnová mobilizace. Propad mezinárodní prestiže někdejšího miláčka Dohody k válečnému štváči zůstává raději nezmíněn, snad kvůli možným asociacím po roce 1989.

 

Že Nečase vyslal Beneš 16. září do Francie nejen aby signalizoval ochotu k určitým územním ústupkům, ale se žádostí, aby k nim byl donucen ultimátem, zůstane čtenáři rovněž utajeno. Bez této informace se mu ovšem ultimatum z 19. září, aniž by to bylo v textu vysloveno, musí nezbytně jevit jako svévolná zrada západních spojenců. Alespoň Mnichovská konference je zde zařazena do reálného kontextu.

 

První ze dvou kapitol Život na hranici – život s hranicí zkoumá meziválečné období z perspektivy každodenního života v pohraničních oblastech. Po počátečních turbulencích se rychle normalizoval. Nacionalismus vnáší dosazení čeští úředníci, učitelé a kolonisté, z druhé strany městská inteligence, učitelé a velkoněmci. Ke konfliktům však dochází zřídka a jen v lokálním rozsahu. Kontakty, společenské události i tradiční zvyky se nadále odehrávají společně napříč hranicí a v duchu přátelského pošťuchování.

 

To se mění s krizí. Na obou stranách rychle posilují radikálně proněmecké strany, NSDAP v Rakousku a SdP v ČSR. Oba státy reagují na německé nebezpečí, ČSR výstavbou pohraničních opevnění, Rakousko všeobecnou brannou povinností, manévry a strategií pro případ německého, ale i československého nebo jugoslávského útoku.

 

Po anšlusu Rakouska se nálada dále přiostřuje. Na německé (již včetně rakouské) straně hranic se utvářejí Sudetoněmecké Freikorps a přepadávají československé celnice. Proti nim vzniká Stráž obrany státu, ale také Republikánská obrana sudetoněmeckých sociálních demokratů. Několik dní je pohraničí bojištěm s mrtvými na obou stranách. Citát z reportáže Mileny Jesenské, jak Republikánská obrana republiku bránila ještě když už se československé jednotky stáhly, by se zde dobře vyjímal.

Kulturní vztahy

 

Nejvýmluvnější výpovědí o vzájemné provázanosti je kapitola Společnými uměleckými silami o kulturních vztazích 1775 až 1945.

 

Zavedení obecného školství v roce 1775 a nahrazení latiny němčinou na univerzitách vedou k nárůstu vzdělanosti, ale také významu nově kodifikované němčiny. Zásluhou nepočetné vrstvy českých učenců (německý původ nezmíněn) je kodifikován také moderní český jazyk. Josefu Dobrovskému je dokonce připisován i český překlad bible. Diskrepance mezi tím, že český překlad bible je starší než německý a češtinou coby jazykem nižších vrstev ovšem dodává výrazu Temno jisté ospravedlnění. Jazykový nacionalismus vyvinutý německými mysliteli nalezl mezi Čechy mimořádně dobrou živnou půdu. Sociální nacionalismus v důsledku pracovní migrace do osvícenského obrázku nepatří, stejně jako paralelní životy nové elitární literatury a tradiční lidové hudby a divadla.

 

Koncem 19. století je umění podporováno státem, šlechtou, spolky, mecenáši. Vznikají galerie, umělecká sdružení, vídeňská Secession i pražský Mánes. Ve Vídni a Praze se zakládají akademie výtvarných umění, uměleckoprůmyslové školy, konzervatoře. Odborné umělecké školy vznikají také v Brně, po Vídni a Praze třetím kulturním centru monarchie.

 

Vedle plejády výtvarníků světových jmen migrujících mezi oběma zeměmi a kulturami, společné secese a avantgardy, pronikají do kultury panslovanství a pangermánství, kult lidovosti, vznikají nacionálně laděná hudební díla. Na české Národní divadlo v Praze následuje Nové německé divadlo, na český Besední dům v Brně Německý dům. Novobarokní výstavbu v Rakousku i novorenesanční v českých zemích zastřešuje univerzální sloh úřadů, soudů, muzeí, škol (a nádraží), dodnes mapující území někdejší monarchie.

 

Přes jazykovou jednoznačnost je právě literatura dokladem nepřiměřenosti národních nároků. Klíčoví rakouští spisovatelé se zabývají tématy z českých dějin, nejčistší němčinou se hovoří a píše v Praze, mateřštinou českých spisovatelů konce století je zpravidla němčina, pražské židovské spisovatele si nárokují obě strany. Jeden podstatný, dodnes platný rozdíl však zůstává pouze naznačen. Zatímco nedostatek úcty českých autorů k národní kultuře vyvolává bouře odporu, žánr kousavé kritiky Rakouska zůstává ceněnou součástí rakouské kultury.

 

Kulturní paralely, spolupráce a prolínání pokračují i po rozpadu Rakouska. V obou zemích působí stejní architekti a školy, staví se podobná sídliště i vilové čtvrti, vzniká nová hudba od vážné po džez, prolíná se rakousko-židovsko-česká literární a publicistická scéna, rodí se rakousko-německo-česká filmová tvorba, mládež si nachází podobný životní styl.

 

S nástupem nacismu a austrofašismu se ČSR stává útočištěm německých a rakouských uprchlíků. Mezi nimi vedení rakouské sociálnědemokratické a komunistické strany, tisknou se zde jejich periodika a pašují se do Rakouska. Za Protektorátu však musela řada osobností uprchnout, další byli vězněni, zemřeli, židovská komunita emigrovala nebo byla vyhlazena, kulturní instituce podlehly nacistické správě, majetky důležitých českoněmeckých prostředníků byly arizovány nebo zabaveny. Likvidaci českoněmeckého kulturního prostředí dokončilo vyhnání.

Nacistická nadvláda

 

S tématem České a rakouské země pod nacistickou nadvládou v letech 1938 až 1945 se obě kultury odcizují, jak výmluvně ilustrují fotografie vítání Hitlera ve Vídni a v Praze.

 

V Rakousku sporný pojem první oběti je zmiňován velmi distancovaně. Porušení mezinárodních smluv, vojenské obsazení a zavedení nacistické správy ho opravňují, zároveň však zakrývá širokou podporu anšlusu a býval používán i jako alibi rakouské nevinnosti. Vzhledem k předmětným společným dějinám první a druhé oběti by si podle mne přesto zasloužil trochu víc respektu.

 

Z oficiózního podání a pár stydlivých opisů si čtenář nemůže udělat představu překotného zvratu od (formální) demokracie k fašismu druhé republiky. Rozklad hodnot, bezradnost a erupce nenávistnosti vůči Benešovi, spojencům, Židům, uprchlíkům, pražské kavárně příliš připomínají současnost. Přípravu koncentračních táborů pro Cikány text raději ani nezmiňuje.

 

Kapitola dále porovnává jednotlivé aspekty válečného období a informovanější čtenář ocení balancované podání. Mnoho závodů dosáhlo do poloviny roku 1944 zvýšení produkce, opisuje strmý hospodářský růst obou zemí. Registruje nacistickou sociální politiku, která nasadila poválečnou laťku a jejíž základní prvky převzal i komunistický režim. Zaznamenává, že k totálnímu nasazení se leckteří hlásili dobrovolně. Popis kulturního života v Protektorátu dává tušit relativně spořádané poměry, kontrast k bombardovaným městům okolo i úžas rekonvalescentních vojáků nad fungujícími kavárnami a divadly však nezaznamenává. Mýty o plánované likvidaci českého národa, aniž by je výslovně zmínila, odkazuje podkapitola o germanizační politice mezi rozmanité, někdy i přehnané zvěsti.

 

Rozsáhlá část je věnována nacistické represi a rakouskému a českému odboji. Podkapitola věnovaná Heydrichovi uvádí zatčení Eliáše, ale bez kontextu Benešovy denunciace podvrženými chilskými dopisy, zaznamenané Williamem Stephensonem. Opakuje také mýtus, že atentát zásadním způsobem přispěl k obnovení Československa v roce 1945. V předválečných hranicích byly obnovené i poražené Rakousko a Maďarsko, nikoliv však vítězné Československo, jehož podkarpatskou část Beneš věnoval SSSR.

 

Na vyhlazovací politice proti Židům se protektorátní Češi podílejí okrajově. Chybí zde, že protektorátní vláda odmítla protižidovské zákony přijmout, takže platily pouze vyhláškou protektora. Také programy eutanazie se v Protektorátu neprováděly. Předmětem trvalé české obsese jsou cikáni (Romové a Sintové podle německého úzu) a jediná zmínka, že „cikánské tábory“ (psané v uvozovkách) byly spravovány a střeženy českým personálem, je naprosto nepřijatelná nejen porovnáním s prostorem věnovaným pronásledování a vyhlazování Židů.

 

Rozhodnutí o zřízení cikánských táborů přijala česko-slovenská vláda čtrnáct dní před okupací a Češi byli v každém okamžiku o krok před Říší. Souhlas se zahájením výstavby v červenci 1940 dal von Neurath až dodatečně. Spravovaly je české kriminální ústředny, okupační správa do jejich chodu nezasahovala. Plošná deportace na základě seznamů z let 1928/9 byla zahájena začátkem srpna 1942, půl roku před Himmlerovým nařízením o deportacích cikánských míšenců, romských Cikánů a příslušníků balkánských Cikánů neněmecké krve. Hlad a bití až k smrti byly výslovně doporučovány a velitel Letů Janovský se od počátku netajil, že cílem je fyzická likvidace internovaných. V Letech, podle shodných svědectví horších než Osvětim, zemřela čtvrtina internovaných ještě před transporty do Osvětimi. Vyvraždění kolem 90 % protektorátních Romů je nejdůslednější genocidou obou světových válek. Po válce za ni byl nejsurovější dozorce potrestán důtkou.

 

Podkapitola o londýnské vládě popisuje vznik prozatímního státního zřízení a jeho následné uznání velmocemi za exilovou vládu. Fiktivnost Benešova prezidentství je zaznamenána a je uváděn pouze jménem. Formulace, že převzal zákonodárné pravomoci, je ovšem neuspokojivá nejen proto, že nebylo od koho je převzít, ale i proto, že sám sobě udělil rovnou i pravomoci ústavodárné.

 

Nad lapidární poznámkou, že sovětsko-československou smlouvou z prosince 1943 pak začalo Benešovo podvolení se Stalinovi, však zatrne. Je zavádějící hned dvojnásob. Benešovo podbízení se Stalinovi začalo dávno před Mnichovem, NKVD ho vede jako svého agenta a na emigraci mu poskytla značnou finanční pomoc; nejpozději však v září 1939, kdy za uznání svého prezidentství Stalinovi nabízí Podkarpatskou Rus. Smlouvou také nezačíná podvolení se Beneše, ale Benešovo podrobení Československa Stalinovi. Bez informace o této klíčové události formující budoucnost země, ba Evropy až po současnost, o Benešových nevyžádaných příslibech Stalinovi a moskevské KSČ, zhmotnělých v Košickém vládním programu, může čtenář snadno nabýt dojmu, že osudnou dějinnou vyhybku přehodili až v únoru 1948 komunisté.

 

Odstavec uvádějící počet českých válečných obětí 50 000 se nikterak se nepozastavuje nad nacionalistickou podstatou vytrženého údaje. Je-li řeč pouze o českých zemích, musely by do válečných ztrát být započítány ztráty Čechů, sudetských Němců, Židů, Romů a českých Poláků na obou stranách fronty, doma, v zahraničí i v koncentračních táborech. Je ale řeč o Československu, patří k nim tedy i ztráty Slováků, Rusínů a slovenských Maďarů. Odstavec ovšem výslovně uvádí pouze mrtvé, po kterých Češi truchlili a uzavírá odkazem na Heydrichovy plány likvidace národa.

 

Kapitola končí Pražským povstáním (jediným zmíněným) a osvobozením a obsazením Rakouska. Pomoc divize Vlasovovy armády zaznamenává, odmítnutí pomoci Benešem a Košickou vládou ne. V závěru konstatuje diskontinuitu předválečného a poválečného Československa i roli mnichovského mýtu. Popisuje rakouskou ambivalentnost mezi osvobozením a dobytím, posilovanou chováním Rudé armády. Vrací se k tezi první oběti odkazem na Moskevskou deklaraci z října 1943, o které se však čtenář v této kapitole nic nedozvěděl.

Mezi Východem a Západem

 

Na rozcestí mezi Východem a Západem zpracovává období od osvobození do roku 1948. Výchozí situace obou zemí je rozdílná. Z Československa se do listopadu 1945 sovětské i americké jednotky stáhly, Rakousko je okupovanou zemí pod správou čtyř velmocí. Přijetí Marshallova plánu Rakouskem a odmítnutí ČSR v roce 1947 jsou určujícím momentem pro rozdílnou poválečnou trajektorii.

 

Kapitola zaznamenává změny v důsledku Košického vládního programu. Za zřejmě nejviditelnější považuje zřízení národních výborů s důsledkem splynutí legislativní moci s exekutivní, a institut Národní fronty, koalice pěti povolených stran bez opozice, ovládané komunisty, vítězi v posledních svobodných, ne však demokratických volbách v květnu 1946.

 

Mně ve třinácti přišlo nejpodivnější, že se Beneš vrátil jako prezident, když předtím abdikoval, odešel a byl zvolen jiný. Jeho osudem ani odstavením domácího odboje hned v prvních dnech se kapitola nezabývá. Osobně bych za zřejmě nejviditelnější považoval geografickou změnu odstoupením Podkarpatské Rusi, demografickou vyhnáním třetiny českého obyvatelstva, konstituční dosazením nezvolené vlády, zákonodárnou nahrazením legislativy svévolnými dekrety, politickou zákazem stran reprezentujících 60 % předválečného voličstva, ekonomickou znárodněním a zavedením státního plánování, politickou etablováním teroru jako prostředku státní moci atd. Jednodušší je vypočítat, co třetí republiku s první spojuje: Beneš v úřadu prezidenta.

 

Rakousko proklamuje nezávislost v dubnu 1945 a vzniká provizorní vláda Karla Rennera pod kontrolou okupačních mocností. Je rovněž bezopoziční koalicí všech povolených stran, sociálních demokratů (SPÖ), lidové (ÖVP, nástupkyně křesťanskosociální) a komunistické (KPÖ). Poslední, diskreditovaná rovněž chováním Rudé armády, zůstává okrajovou politickou silou.

 

Hospodářsky jsou obě země v kritické situaci, avšak z rozdílných příčin. Československé hospodářství válkou vzrostlo (což text neuvádí), vyhnáním třetiny obyvatel českých zemí však vzniká rozsáhlý nedostatek pracovních sil. Vláda ho řeší regulací pracovního trhu, najímáním zahraničních dělníků, zavedením pracovní povinnosti a nucenými pracemi (výraz v textu není) dosud přítomných Němců. Hlad v roce 1947 pomohly zmírnit dodávky obilí z SSSR. Znárodnění klíčového průmyslu, bank a dolů, dvou třetin hospodářství, je zde zašifrované v jediné poznámce, že Košický program obsahuje vedle vize národního státu také radikální socialistickou transformaci spojenou se znárodněním. Paralely k nacionálně socialistické ideologii text nezaznamenává.

 

Rakouská města, průmysl, infrastruktura jsou válkou zničené, k tomu si spojenci okupaci zpočátku nechávají zaplatit. Demontáže průmyslových zařízení, zejména ze strany SSSR, které způsobily větší ztráty než bombardování, kapitola nezmiňuje. Hladomor v květnu 1945 odvrátila potravinová pomoc Rudé armády. Podvyživené děti jsou posílány na zotavenou do zahraničí, Rakousko dostává mezinárodní potravinovou pomoc. Až do roku 1953 jsou některé potraviny na příděl. HDP překonal hodnoty z let 1913 a 1937 až v roce 1949. Upřímnějším srovnáním by ovšem bylo, že rekordní hodnotu z roku 1944 překonal až v roce 1952.

 

Přes negativní vnímání odboje je denacifikace Rakouska požadavkem nejen Spojenců, ale i identity první oběti. Podle zákona o válečných zločinech z června 1945 bylo zahájeno téměř 140 000 trestních řízení a ze 43 rozsudků smrti jich bylo 30 vykonáno. Ústavní zákon z května 1945 zakazuje NSDAP a půl milionu členů je diskriminováno. Mimo 42 000 provinilých však amnestie v dubnu 1948 navrací většině coby méně kompromitovaným volební právo (souvislost s Vítězným únorem a počátkem studené války zaznamenána není) a jako třetí nejsilnější strana – před komunisty – vzniká v říjnu 1949 Volební svaz nezávislých, předchůdce Svobodné strany Rakouska (FPÖ).

 

V ČSR probíhá retribuce na základě dekretů (Benešových vypuštěno). Volání veřejnosti po „očistě“ … korespondovalo s totalitními tendencemi a potřebami rodící se komunistické diktatury, mlží text popelčino téma české historiografie. Nejen Beneš, nejsou zmíněny ani londýnský původ retribučních dekretů ani Košická vláda, o jejíž legitimitě má očista přesvědčit a odpůrce – komunistů, Benešovy i Košické vlády – pacifikovat.

 

Čtenáři je ponechána iluze řádných soudních procesů, snad občas manipulovaných komunisty. Není upozorněn na zásadní protiprávnost retroaktivního postihu činů, které nebyly v době spáchání trestné, na nezákonnost procesů bez obhajoby a opravných prostředků, na veřejné popravy do dvou hodin po vynesení rozsudku. Nedozví se o obsahu malého dekretu, otevírajícího neomezený prostor libovůli a osobní mstě. Dozví se o 819 trestech smrti (Benjamin Frommer, uvedený v Literatuře k tématu, uvádí 788 rozsudků, z toho 713 vykonaných), není však upozorněn na obludnost těchto počtů, absolutně i podílem vykonaných rozsudků vysoce převyšujících retribuce ve srovnatelných okupovaných zemích.

 

Dle očekávání je rozsáhlá část věnována vyhnání Němců a v rámci rozsahu je zpracováno důkladně a otevřeně. Uvádí, že se Československo rozhodlo neuposlechnout varování západních Spojenců a odsun provedlo jednostranně. Divoký odsun a excesy byly centrálně plánované vládou a prováděné armádou s cílem vyhnat co nejvíce Němců do Postupimské konference. Uvedeny jsou největší masakry, mučení, ponižování a znásilňování i trvalé negativní důsledky. Konfiskace třetiny země, měst, obcí, domů, továren, půdy, soukromých majetků je zmíněna jen okrajově. Pochodům smrti je věnován vlastní rámeček stejně jako Benešovým dekretům a zákonu 115 z května 1946, kterým byly zločiny na Němcích paušálně amnestovány. O něm ovšem tvrdí, že podobné schválily i Francie a Rakousko, což je nepravda. Pokud bylo možno zjistit, neexistovaly v evropských státech, které byly pod německou okupací, žádné zákony, které by připomínaly zákon z roku 1946, konstatuje Jochen Frowein v roce 2002.

 

Mlhavější je podání rakouské percepce. Pro vyhnání sudetských Němců, na které mělo podobný názor jako ČSR, vyjadřovalo Rakousko plné pochopení, ovšem ne do Rakouska. Nezmíněná je beznadějná situace vyhnaných na rakouské straně hranice, desetitisíců lidí odkázaných pouze na pomoc nepočetného místního obyvatelstva. Jen v Drasenhofenu je pochováno dalších 183 obětí, ve Waldkirchenu 23 jihlavských dětí, celkem přes 1000 mrtvých na rakouské straně. Další vyhnání (Weitervertreibung – výraz použit není) sudetských Němců do Německa je podáváno jako rozhodnutí sovětské okupační správy bez zmínky, že ale žádost vzešla od rakouské vlády.

V  nepřátelských táborech

 

Padesátá a šedesátá léta 20. století jsou období, kdy zmizela střední Evropa jako společný geografický prostor. Při poválečném dělení Evropy byl nejasný pouze osud Finska, Rakouska a ČSR. První dva státy byly okupovány cizími armádami, z ČSR se stáhly. První dva se ze sovětského vlivu vymanily, ČSR se mu vlastním rozhodnutím odevzdala.

 

Rovněž v Rakousku proběhl v roce 1950 pokus o komunistický puč odvrácený s pomocí sociálně demokratických dělníků. Po Stalinově smrti získalo Rakousko v květnu 1955 zpět státní suverenitu s podmínkou neutrality, která se stala součástí národní identity. Společné věznění lidoveckých i sociálnědemokratických politiků vedlo k odložení nepřátelství a ke stabilní konsensuální koalici. Status neutrální demokracie mezi oběma bloky umožnil vybudovat si v mezinárodní politice roli respektovaného prostředníka.

 

Československý vývoj je turbulentnější. Vládl jí ruku v ruce kat i básník, cituje kapitola k poúnorové době Milana Kunderu. Vedle budovatelského nadšení vědeckým plánováním socialistické budoucnosti probíhá rozsáhlá a nevypočitatelná represe s dalšími 178 popravenými v politických procesech. Plynulá návaznost na obnovené retribuční soudnictví měla být zmíněna. A také srovnání – nejbližší obdobný proces s Lasló Rajkem v Maďarsku 1949 se spokojil se čtyřmi popravami. Československé procesy lze rozsahem srovnat nejvýše se stalinskými v třicátých letech.

 

Prostor věnovaný odboji bratrů Mašínů – byť se zmínkou  jeho spornosti – lze chápat nejvýše jako úlitbu politickým tlakům a propagandě. Mimo dodatečných prohlášení v zahraničí neexistuje žádný ověřitelný náznak jejich odbojové činnosti proti režimu – deklarace, program, strategie, apely, komunikace s veřejností, zázemí, kontakty, podpora, organizační a náborové aktivity, nic, co by podpálení stohů slámy dodávalo význam přesahující vandalství a vraždám rámec překračující loupež. Pokud již byli zmíněni, měla být uvedena také západní propaganda vyzývající pod příslibem brzké nové války k odporu, kterou uváděli jako jedinou inspiraci.

 

Z odstavce o zestátnění čtenář nevyčte, že z největší části proběhlo hned po válce na základě Benešových dekretů, ani že svým rozsahem nemělo v ostatních socialistických zemích obdoby. Také měnová reforma je připsána datu 1. června 1953 bez zmínky, že byla započata hned po válce zablokováním vkladů.

 

Třetí cesta a teorie konvergence dobře vystihují Rakousko s jeho polosocialistickou ekonomikou a rozsáhlým znárodněním průmyslu – záchranou před reparačními demontážemi. Po poválečném rozvratu začíná období ekonomického růstu pokračujícího s menšími výkyvy dodnes. Do celkem podrobného popisu by se bývalo vešlo, že počátkem 60. let předstihlo ČSR.

 

Důležitým faktorem rakouské stability je sociální partnerství spočívající ve společných jednáních zaměstnaneckých, živnostenských a zemědělských komor (s povinným členstvím), odborů a svazu průmyslníků. Od počátku 60. let se nedostatek pracovních sil řeší – vzhledem k Železné oponě – čtvrt milionem gastarbeiterů z Jugoslávie a Turecka. Text to uvádí jako počátek Rakouska coby přistěhovaleckého státu, což připomene, že tu o poúnorové emigraci z ČSR ani o 200 000 maďarských uprchlíků v roce 1956 není zmínky.

 

 

Kulturní proměny souvisí s rozvojem televize, volného času, občanského tlaku na odpolitizování rozhlasu a televize. Rakouská mládež se orientuje zejména na angloamerickou hudební kulturu. Témata se přesouvají k emancipaci žen, mírové politice, demokratizaci vzdělání, ale také k roli rodičů ve Třetí říši a k jejím pozůstatkům. Revoluční hnutí 1968 nalézá minimální ohlas, nejspíše ještě v performancích vídeňských akcionistů. Bohatě se rozvíjející kulturní styky s ČSR nejsou zaznamenány vůbec, nejvýš filmový průmysl, velmi úspěšný v rámci Východního bloku. Když už nic jiného, alespoň že Václav Havel obdržel roce 1968 Rakouskou cenu za evropskou literaturu, zde opravdu chybět nemělo.

 

V pasáži o nové ústavě z roku 1960 a přejmenování na Československou socialistickou republiku je opominut jeden z hlavních významů – rozchod se stalinistickým třídním bojem. Za zmínku by stálo i potrestání několika pachatelů komunistických zločinů.

 

Období největšího rozkvětu kultury je podáno více než spoře. O hudební produkci od Gotta, Vondráčkové a Olympicu po Kryla a Plastic People of Universe, boomu malých divadel jako Semafor, Na zábradlí, Činoherní klub, plejádě klíčových spisovatelů jako Kundera, Škvorecký, Hrabal, Havel tu není zmínky, z bohaté nové filmové vlny se jí dostalo pouze dvěma oskarovým filmům.

 

Citát o negativním zpravodajství o Rakousku mohl platit pro Rudé právo, jinde sloužilo jako referenční model. Do tří let ho můžeme dohnat, slibovali ekonomové. Ze znovuobjeveného příbuzenství a kvetoucí kulturní výměny je zaznamenána pouze společná televizní debata (český titul Telemosty, nikoliv Městské rozhovory Praha-Vídeň, druhé kolo v prosinci 1965), ne už síť kontaktů zejména mezi novináři, která sehraje důležitou roli při srpnové invazi.

Pražské jaro a normalizace

 

Text uvádí tři zdroje obrodného procesu: politické reformátory, ekonomy a kulturu. V lednu 1968 však v ÚV KSČ vrcholil boj tří frakcí, stalinistické kolem Antonína Novotného, reformistické včetně ekonomů a slovenské. Zvenčí je ÚV konfrontován s emancipující se občanskou společností, vedle umělců a spisovatelů, povýšených na svědomí národa, také se studenty a mládeží, ekonomy a vědeckými pracovníky, publicistikou, řadovými občany i vlastním členstvem.

 

Odstavec o Akčním programu KSČ je nepřesný. Centrální plánování naopak odmítá ve prospěch samostatného podnikání, odmítá i dohled nad tiskem a zdůrazňuje občanská práva a svobody. Za kvadraturu kruhu by se snad dala označit vedoucí úloha v pluralitním systému, ale o suverénním vítězství KSČ ve svobodných volbách v roce 1968 nikdo nepochyboval. K zahraniční politice se program nevyjadřuje vůbec, nicméně celá řada dalších prohlášení zdůrazňuje její samostatný charakter. Že neutralita nevzniká vyhlášením, ale dohodami, si ovšem všichni odpovědní – na rozdíl od některých médií – vědomi byli. Závěrem kapitola opakuje mantru o nereformovatelnosti komunismu z dávných časů před čínským stoletím.

 

Rámeček Pražské jaro a Rakousko počítá uprchlíky bez zmínky o obětavé pomoci úřadů i prostých občanů, kteří si československé bratrance spontánně brali k sobě domů a zaopatřovali je. Ve společné publikaci nestojí za zmínku ani úloha ORF, zprostředkovávajícího pozitivní obraz Pražského jara i dokumentární záběry z okupace do světových médií, ani jeho klíčová zásluha na mediálním vítězství československé strany a rozkladu světového komunistického hnutí. Údiv? Ne, stud. Ani ne tak za konkrétní pasáž, jako za českou společnost obecně a historiografii speciálně. Jejím zadáním má být dluhy připomínat, ne zatloukat.

 

Dlouhá sedmdesátá léta jsou vyčleněna do samostatné kapitoly. Rakousko charakterizuje demokratizace shora a emancipace společnosti zdola. ČSR potlačuje obojí, ale odvrat od ideologií a sociální politika jako stabilizační faktor jsou společným rysem.

 

Ve volbách 1970 získal Kreisky a SPÖ poprvé většinu, 1971, 1975 a 1979 dokonce absolutní. Pod heslem Demokracie do všech oblastí života se liberalizuje školství, rozšiřují sociální podpory, redukují sociální a konvenční tlaky. S cílem sociální demokracie strana opouští proletářskou ideologii a otvírá se středním vrstvám, liberálním a katolickým voličům, ba i méně kompromitovaným. Osobitá je také Kreiského zahraniční politika. Neutralita usnadňuje Rakousku roli prostředníka i odvážné kroky jako uvedení Jásira Arafata a PLO na mezinárodní scénu. Rakouští vojáci působí v mezinárodních misích a Vídeň se stává třetím sídlem OSN.

 

Srpnovou invazi do ČSSR sice jednotný odpor národa zvrátil v politický debakl, nicméně vládnoucí garnitura ji pod enormním tlakem dokázala proměnit v sovětské vítězství. Následnou Husákovu normalizaci zahájily rozsáhlé čistky ve straně i ve státních, hospodářských, vědeckých, kulturních, vzdělávacích institucích s důsledkem decimování odborných a intelektuálních elit, ještě posíleného mohutnou emigrační vlnou. V menší míře opět probíhají politické procesy, především pro nedovolené opuštění republiky. Také normalizační režim sází namísto ideologie lepších zítřků na každodenní klid k práci, konzum a populární kulturu.

 

V obou zemích vznikají alternativní subkulturní hnutí, avšak každá reaguje jinak. Nové autonomní kulturní centrum Arena vídeňská radnice integruje a přebírá jeho financování, projekty atomové elektrárny Zwentendorf a dunajské Hainburg jsou po rozsáhlých protestech zrušeny. Ženské, ekologické, protiatomové a mírové hnutí spolu se zbytky levice ústí v ustavení nové strany Zelených.

 

Husákův režim reaguje na každý náznak autonomních struktur represí, jejímž výsledkem je však nárůst jejich váhy. Z represe proti hudební skupině vzniká politické hnutí Charta 77, z represe proti jejím členům Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných.

 

Oběma zemím je společný i silný hospodářský růst a růst životní úrovně. V ČSSR je nicméně limitován rigidností, chybějící konkurencí, technologickým zaostáváním, orientací na socialistické trhy, nedostatkem deviz. Sociální stabilitu udržují jistota pracovního místa, levné bydlení a dotované potraviny. Nedostatkové hospodářství kompenzuje rozsáhlý černý trh. Nedostatek pracovních sil řeší Rakousko gastarbeitery z Jugoslávie a Turecka, ČSSR z Polska a Vietnamu.

 

Rakouská keynesiánská politika investic, pevné měny, plné zaměstnanosti a sociálního partnerství vede k růstu, který je podle textu druhý nejvyšší po Japonsku. Uváděná čísla by vyžadovala upřesnění a zdroj, nicméně stereotyp prosperujícího Rakouska a zaostávající ČSSR poněkud narušuje, že – podle některých zdrojů – v desetiletí 1975-1985 obnášel rakouský náskok v HDP na hlavu oproti českým zemím (bez Slovenska) méně než 5 %. Také růst střední třídy zaznamenává text pouze na rakouské straně.

 

Pro masovou kulturu obou zemí je charakteristický vzestup televize a televizních seriálů, popmusic a šlágrů. Paralelně však vznikají i alternativní, k establishmentu kritická hnutí. V Rakousku jsou to především vídeňští akcionisté a antivlastenecká literatura. První reakce se příliš neliší od Rudého práva, avšak odzbrojením skrze integraci se kousavě sarkastická, karikující kritika Rakouska postupně stává součástí rakouské identity. ČSSR reaguje na hnutí undergroundu difamačními kampaněmi, zákazy, policejní represí a trestním postihem.

 

Vztahy obou zemí se odškodněním po válce vyvlastněných rakouských občanů Československem v roce 1974 výrazně zlepšily. Přesto v nich průběžně dochází k řadě propadů. Podle mého úsudku mělo Husákovo vedení na zlepšení vztahů upřímný zájem, ale po každém kroku následovala nějaká aféra, vedená nejspíše něčím systematickým zájmem vztahy torpedovat. Nevím, že by česká historiografie toto téma zpracovala. Kreiského intervence ve prospěch pronásledovaných a nabídka asylu signatářům Charty 77 jsou zaznamenány, mohl však být také zmíněn přinejmenším reprezentativní Výbor solidarity s ČSSR, který podporoval disidenty a perzekuované až do konce osmdesátých let, případně osobní kontakty rakouských politiků s československými disidenty, angažmá rakouského Burgtheateru a četné další projevy solidarity.

Převrat, transformace a evropská integrace

 

Kapitola Převrat, transformace a evropská integrace zahrnuje předlouhé období od osmdesátých let až po přístup ČR k EU v roce 2004 a dál.

 

V Rakousku jsou osmdesátá léta poznamenaná skandály: Waldheimův, vídeňská Všeobecná nemocnice, případ Lucona, vinný skandál, zatajované ztráty znárodněného průmyslu, dodávky zbraní válčícím zemím. Obě velké strany se začínají drolit, FPÖ převzal Jörg Haider, hrdost na zemi poklesla ze 72 % v roce 1980 na 27 % v roce 1987.

 

Československé vedení změnám v SSSR i sílící opozici doma odolává. S koncem desetiletí tlak občanské společnosti sílí a hranice mezi opozicí a většinovou společností se rozplývá. Ani velké demonstrace počínaje srpnem 1988 však ke změně nestačí. Zbytek se čte jako pohádka: až brutální zásah policie proti studentské demonstraci vyvolal tak velkou vlnu solidarity, že generální tajemník Jakeš odstoupil. Volání, že by se měly nasadit ozbrojené složky a lidové milice, nebyly vyslyšeny.

 

Že se na uvolnění východního bloku dohodli Sověti s Američany v řadě jednání počínaje lednem 1989, by možná rámec publikace překračovalo. Jak však lze pominout, že brutální zásah policie včetně nezmíněného mrtvého studenta byl připravenou akcí skupiny StB a dozorovanou důstojníky KGB s cílem onu velkou vlnu solidarity vyprovokovat a dosavadní garnituru odstavit? Jak je možné zamlčet, že nasadit ozbrojené složky a lidové milice zakázalo sovětské vedení pod hrozbou zásahu sovětských jednotek? Nepodiví se čtenář sám, že ve všech zemích, kde byly sovětské jednotky umístěné, proběhla výměna režimu bez jediného výstřelu?

 

K tomu se odstavec o rakouské reflexi věnuje výhradně maďarským nákupům a tranzitu východoněmeckých uprchlíků. Ani zmínka o euforii, která po pražských událostech Rakousko zachvátila. Vítáme vás, zněly název brožurky vídeňského magistrátu, novinové titulky, nápisy na obchodech. Českoslovenští návštěvníci měli volný vstup do muzeí, ba do divadel, zbyly-li vstupenky, první víkend jezdila vídeňská doprava zdarma, na Stephansplatzu se rozdělovaly vánoční dárky pro československé děti, v Linci a dalších městech organizovaly obchodní domy sbírky pro chudé návštěvníky. Dluhy a stud jsem již zmínil.

 

Pro rakouské hospodářství je kolaps východního bloku příležitostí k expanzi exportu a investic. Čísla na tomto místě chybí (objeví až po roce 2004), což je škoda, neboť ekonomické zaostávání ČR za Rakouskem začíná teprve rokem 1986. Do konce století vzroste rakouský HDP o 90 %, český o 7 %. Podle textu vyrovnala ČR propad transformační fáze v roce 1996. To je mylná informace, jednak je stále ještě 3 % pod úrovní roku 1990 a jednak hned další dva roky propad pokračuje. HDP z roku 1990 dosáhla ČR až v roce 2001.

 

S válkami v Jugoslávii přichází do Rakouska dalších 112 000 uprchlíků, 6000 dokonce i do Česka. Oproti minulým vlnám dochází i v důsledku neoliberálních změn k polarizaci. Uprchlíci a levné pracovní síly z východu se jeví jako konkurence na pracovním trhu, ze kterého se průmysl stěhuje do nízkopříjmových zemí. Toho využívá FPÖ k proticizinecké iniciativě. Odpovědí je čtvrtmilionová demonstrace Moře světel v lednu 1993. Text mohl alespoň uvést její motto, Proti nenávisti vůči cizincům (Gegen Ausländerhass), když už se zdráhal uvést, že předčila do té doby největší rakouskou demonstraci – vítání Hitlera v březnu 1938.

 

Běžní občané přišli (v privatizacích) zkrátka, je skutečně konciliantním opisem faktu, že hypotetický podíl každého z nich na státním majetku ČSSR tvořil v roce 1990 řádově milion korun v dnešních cenách, o deset let později již šest tisíc a za dalších deset let sto sedmdesát tisíc korun na státním dluhu. Že pro kapitalistický řád byly v roce 1990 3 % obyvatel, by k protikladným názorům na ekonomickou transformaci jistě patřilo. V jejich důsledku došlo nejen k rozpadu polistopadových politických seskupení, ale nakonec i státu. Ignorování předepsaného referenda je zaznamenáno.

 

V červnu 1994 se 67 % rakouských občanů vyslovilo v referendu pro vstup do EU. S ním se opět vynořila otázka opuštění rakouské neutrality a přistoupení k NATO, avšak široká veřejnost myšlenku nepodpořila. V ČR se jí nikdo neptal a návrh referenda o vstupu byl zamítnut. ČR přistoupila k NATO v březnu 1999 a během několika týdnů armáda poprvé ve své sedmdesátileté historii bojovala, ostatně i celá aliance. Že se zásah v Kosovu konal v rozporu s chartou NATO a bez souhlasu Rady bezpečnosti text nezmiňuje, stejně jako českou účast v dalších ilegálních agresích v Afghánistánu 2001 a Iráku 2003.

 

Rakouská politika devadesátých let je poznamenaná vzestupem FPÖ a Jörga Haidera. V roce 2000 vstupuje FPÖ do vládní koalice s ÖVP, čímž si Rakousko vysloužilo sankce EU. Jako jediná kandidátská země se k nim iniciativně připojila i ČR.

 

Rakouský odpor proti jaderné elektrárně Temelín trvá od osmdesátých let, zprvu formou diskusí a konzultací, po Klausově autoritativním rozhodnutí o dostavbě bez ohledu na rakouské námitky (okolnost, která není zmíněna) pak formou demonstrací a nátlakových akcí občanů i všech rakouských vlád. S novou koalicí se tématem stávají také Benešovy dekrety jako zkratka pro poválečné vyhnání Němců a FPÖ hrozí vetem proti vstupu ČR do EU.

 

Vyhýbavost ohledně vztahů obou zemí, jejichž společné dějiny byly zadáním, je na tomto místě obzvlášť zarážející. Ani jejich další narušení Zilkovou aférou v roce 1998 není zaznamenáno. V roce 2002 dosáhly, završené výměnou nehorázností a osobních invektiv mezi premiérem Zemanem a hejtmanem Haiderem, svého historického dna. Jako reakce spontánně vznikla společná petice občanů obou zemí, mezi nimi i pozdější premiér, pozdější prezident a několik autorů publikace, která obě vlády napomenula k umírnění. Nejen že se jednalo o bezprecedentní mezinárodní občanskou iniciativu, ale kniha jí bezprostředně vděčí za svůj vznik, zadání, koncept i financování.

 

Devadesátá léta jsou v obou zemích také obdobím vyrovnávání se s minulostí. V Rakousku ho spouští aféra kolem prezidenta Waldheima, který zapomněl některé části svého životopisu. Kancléř Vranitzky připomněl spoluvinu na utrpení, které spoluobčanům a jiným národům sice nepřineslo Rakousko, ale způsobili ho občané této země. Rovněž Václav Havel vyhnání Němců opakovaně odsoudil. Později však svůj názor revidoval a český zájem se spíše než na utrpení, které jsme my způsobili druhým, rychle přeorientoval na utrpení, které komunisté způsobili nám.

 

V roce 2000 Rakousko a v roce 2002 Česko se staly předmětem posudků mezinárodního práva. V prvním případě Jochen Frowein zhodnotil FPÖ jako pravicově populistickou, nicméně demokratickou stranu a doporučil zrušení sankcí. Ve druhém případě konstatoval, že Benešovy dekrety nejsou překážkou vstupu ČR do EU, neboť se vztahují k období před ním. V následujícím roce hlasovalo v jediném dosud konaném referendu 77 % obyvatel ČR pro přistoupení k EU.

 

Kapitola se pozastavuje rovněž nad etickými aspekty transformace ČR. Dlouhá desetiletí nesvobody … pokřivila i morální a etické hodnoty. Aby nesvoboda neevokovala dekret č. 11, jsou inkriminovaná desetiletí indikována spáry StB. Bourání vládnoucích mýtů od akademické historiografie očekávat nelze, špetku střízlivého úsudku a respektu k faktům ano. K nejhorším zločinům a pokřivení morálních hodnot došlo před zločinným obdobím, k největšímu hospodářskému a morálnímu rozkladu po něm. Pokud bychom léta nejhoršího pokřivení hodnot hledali, nacházeli bychom je spíše v obdobích svobody – druhé a třetí republiky a devadesátých let.

Život na hranici, život s hranicí

 

Druhá část kapitoly Život na hranici, život s hranicí sleduje období od odstoupení Sudet do přistoupení ČR k Schengenské dohodě v roce 2007 optikou příhraničních obcí a doplňuje leckteré na příslušných místech chybějící aspekty.

 

Po září 1938 vytvořená hranice nerespektuje topografii, hospodářské ani mezilidské lidské vazby. Sudetoněmecká očekávání se nenaplnila, rozšíření infrastruktury se nekonalo. Odchod (vyhnání v národovecké mytologii) Čechů ze Sudet (120 000) text nezmiňuje a ty, kteří zde zůstali (kolem 400 000, 12 % obyvatel), pouze v souvislosti s absencí menšinových práv. Vystěhováni Židů a konfiskace jejich majetků v regionu jsou podrobně zaznamenány. Nálada v Sudetách se začala měnit s prohranými bitvami a prodlužujícími se seznamy padlých.

 

S koncem války došlo k obnově rakouské a československé státnosti v hranicích z roku 1919, domnívá se text, a s ním v průběhu května a června i k vyčištění pohraničí od 150 000 českých Němců vyhnaných do Rakouska. Jejich zkušenosti popisují osobní svědectví. Další odsun do Německa je zaznamenán, ale tím také informace o osudech vyhnaných, kteří v Rakousku zůstali, končí.

 

Etnickou čistotu vylidněného pohraničí osvěžuje pestrá směsice lidí ze sousedních regionů i z vnitrozemí, volyňských a rumunských reemigrantů, Slováků, Romů, Řeků, Balkánců. Nicméně desítky prázdných obcí a statků nezbývá vzhledem k nedostatku lidí než zbourat, silnice a koleje přerušit, hraniční přechody uzavřít. Další stovky obcí a desetitisíce objektů jsou strženy v nově vzniklém pohraničním pásmu (celkem 70 000 živností, 8 000 továren). Podél hranice se budují drátěné zátarasy, strážní věže, minová pole, neprůchodnost hranic střeží Pohraniční stráž, Pomocníci Pohraniční stráže, Mladí strážci hranic a sítě udavačů. Na česko-rakouské hranici zahynulo 129 osob při pokusu o útěk a několik stovek vojáků při nehodách ochranných systémů a sebevraždami.

 

Dvě podkapitoly jsou věnovány životu před a za železnou oponou – viděno z rakouské perspektivy. Za oponou je zemědělství postupně kolektivizováno v jednotných zemědělských družstvech a státních statcích, soukromé živnosti a služby jsou zestátněny a převedeny na družstva a národní podniky. Před oponou se obnovuje katolický vliv, ÖVP se stává dominující masovou stranou. Celou rodinou obhospodařované statky se mechanizují a uvolněné pracovní síly odcházejí za prací do měst mimo region. Mizí tradiční řemesla a služby, přibývají autodílny a benzínové pumpy.

 

Od konce 50. let se hranice opět stávají propustnějšími zprvu ve směru do ČSR. Výjezdy omezují administrativní překážky, v průběhu 60. let se však postupně uvolňují. Napříč hranicí vznikají nové kontakty mezi obcemi, školami, sportovními kluby. Po srpnové invazi se mnohé školy a tělocvičny proměnily v provizorní ubytovny pro uprchlíky z ČSSR.

 

Ta na podzim 1969 své hranice (jako jediný soused Rakouska) opět uzavřela a obnovila režim železné opony, Pohraniční stráže, udavačů a střelby. Výjezdy byly znovu omezeny administrativními předpisy. Do ČSSR mohli turisté jezdit celkem bez problémů, ale normalizace, absurdně nepřátelská hranice, šikana a povinná směna nelákaly. Pro mladou generaci se železná opona stala samozřejmostí, ba ochranou před nebezpečím z Východu, který si mohli snadno prohlédnout i z rozhleden podél hranic.

 

Jejich náhlé otevření koncem roku 1989 překvapilo na obou stranách a vyvolalo euforii návratu z Východu do Evropy. V sobotu 9. prosince je směrem do Vídně i příhraničních měst překročily statisíce lidí. První návštěvníci ze sousedních obcí obdrželi na uvítanou banány a hračky. Starostové, faráři a učitelé navázali nové kontakty, v kulturních domech, klubovnách státních statků a zchátralých hostincích se rodila nová partnerství mezi obcemi.

 

Postupnou výměnu nápisů Vítáme vás za Češi, nekraďte nám tady text nezmiňuje, ale uvádí výzkum v pohraničí roku 1991, ve kterém 77 % Čechů vyjádřilo kladný postoj k Rakousku a 84% dobrou osobní zkušenost, naopak jen 33 % resp. 46 % Rakušanů. Kontakty se přesunuly na úroveň konzumu. V duchu českého trhu bez přívlastků hranice ožily duty-free obchody s cigaretami a alkoholem, vietnamskými stánky s polskými trpaslíky, hernami a nevěstinci. Přes hranice proudí za nákupy obyvatelé chudého rakouského pohraničí, kteří jsou v českých poměrech náhle docela bohatí, a obyvatelé českého, kteří si v rakouské gastronomii, stavebnictví a zemědělství docela slušně vydělají.

 

Vznikají i kulturní, vědecké a komunální projekty, konference, instituce, výstavy, přeshraniční euroregiony. Zájem o školní a sportovní setkání i o výuku češtiny však na rakouské straně postupně klesá. Konkurence laciné pracovní síly odvádí podniky na druhou stranu, na rakouské mizí celá průmyslová odvětví. Česko nebylo šik, ani cool.

 

V roce 1998 s Schengenskou dohodou zvyšuje naopak Rakousko ostrahu hranice před ilegály. Hraniční kontroly schengenského prostoru pokračují i po přistoupení ČR k EU v roce 2004 a čeští občané občas nejsou vpuštěni. Také dopravní propojení je zanedbáváno. Praze se zalíbila role transformačního premianta, v Rakousku ožilo hnutí proti jaderné energii, k němu se přidaly diskuse kolem Benešových dekretů. Obě strany se zacyklily ve vlastních předsudcích. I oslavy přistoupení ČR k EU v roce 2004 zanechaly rozporné pocity.

 

Až v roce 2007 s platností Schengenské dohody pro ČR poprvé od roku 1918 (s výjimkou období nacismu) mezi rakouskými a českými zeměmi padly hraniční závory.

„Nemusíme se milovat, ale je nutné, abychom se snesli“

 

Závěrečná kapitola O „destruktivních nacionalistech“, „demokratických vlastencích“ a „pomáhajících bratrancích“ se zabývá stereotypy a narativy ve vzájemném česko-rakouském vnímání. Nemusíme se milovat, ale je nutné, abychom se snesli, uvádí ji citát Josefa Kaizla, politika a ekonoma z konce 19. století.

 

Na rozdíl od předchozích kapitol je interpretace narativů a stereotypů do značné míry subjektivní. Na stereotypech rakouského respektu k vrchnosti a české averze k pravidlům a autoritám se asi většina pozorovatelů shodne, možná i na rakouské povýšenosti a české falešnosti. Provincialismus ale za monarchie připisovali Rakušané Čechům, po jejím rozpadu Češi Rakušanům.

 

Text předkládá český autostereotyp selského národa navzdory probíhající průmyslovou revoluci. Zaznamenává, že se sociální a národnostní prvky přetavily v jedno, ale ne dynamiku jazyka přežívajícího na venkově a se zrušením nevolnictví pak proudícího do továren a měst. Zde sice jeho selský půvab okouzlí romantické intelektuály, avšak hlavní váha spočívá ve vznikající etnické a zároveň sociální identitě českého dělnictva proti německému panstvu.

 

Kapitola odvozuje vyhrocující se konflikty od boje Čechů proti Vídni po odepření česko-rakouského vyrovnání v roce 1871. Podle mého názoru však problém nebyl ve vztahu k Vídni, ale v rivalitě mezi vzestupujícími Čechy a dominantní postavení ztrácejícími českými Němci, kterou se nadnárodní vídeňský dvůr bezradně snažil moderovat. Zamítnuté vyrovnání jistě znamenalo češství nově definovat, ale o boji proti Vídni lze, možná s výjimkou úzkého okruhu radikálů, hovořit až se zahraniční akcí a obecně až od jara 1917. Do té doby platila spíše za arbitra a příležitostného spojence proti domácím Němcům.

 

Rakouské stereotypy Čechů mají svůj původ ve Vídni druhé poloviny století, když se sem za prací stěhovali především příslušníci nižších vrstev a kdy si vysloužila posměšek největšího slovanského města světadílu. Podobnosti tehdejší protičeské xenofobie se současností tu mohly být vyzdviženy. Po první světové válce a odchodu kolem 150 000 Čechů se však překlopila a pozůstatky češství jako přízvuk či kuchyně (a dechovka a české chůvy a babičky!)  nabyly až láskyplný nostalgický přídech.

 

Polarizující je zejména stereotyp husitů. V Rakousku jsou to kacíři a nepřátelé katolické víry, kteří přepadali a vypalovali rakouská města. V českém národním obrození je katolictví spojováno s protireformací a germanizací. Husité jsou symbolem národní svébytnosti ještě za první světové války, vzniku ČSR a příležitostně dodnes. Podobně je bělohorská bitva pro českou stranu dodnes historickým mezníkem zahajujícím období Temna, na rakouské je to zapomenutá epizoda. Až koncem 19. století se objevují také kritické hlasy, ale s válkou se národovecké protiněmecké předsudky vrací.

 

Ačkoliv Morava dokázala národnostní konflikty řešit, rozporem mezi politickým a hospodářským významem Čech a jejich státoprávní bezvýznamností trpěla stabilita celého mocnářství. Stereotyp neloajálnosti vzniká s českým antimilitarismem, který se rozšířil již koncem století. Švejk je stejně populární v Rakousku jako v Česku. 90 % českých vojáků však ve válce, označované Německem za boj Germánů proti Slovanům, bojovalo loajálně v rakouské armádě. Sporadické dezerce včetně údajného přeběhnutí 28. pluku úřady přeceňovaly.

 

Rozšíření poraženého Německa o německé oblasti českých zemí bylo po první světové válce nemyslitelné a Československu byly přiznány nanejvýš velkorysé hranice. Pro rakouské a české i moravské Němce to znamenalo katastrofu, ještě podtrženou 54 postřílenými demonstranty 4. března 1919. Česká vítězná euforie a německá tvrdohlavost budoucí soužití zbytečně zatížily.

 

Nejrozpornější je vnímání období 1938-1945, kdy si každá strana vybírá své datum za počátek svého narativu – Mnichov 1938 anebo vyhnání 1945. Pro Čechy je Mnichov nespravedlností a vyhnání spravedlivou odplatou, pro sudetské Němce byl Mnichov spravedlivý a vyhnání vrcholem nespravedlnosti. Ani na jedné straně však názor nesdílejí všichni. Český narativ byl posilován strachem z návratu sudetských Němců a tematizace vyhnání v 60. letech byla – s výjimkou disentu – v průběhu normalizace opět umlčena. Vlastní diskuse začíná až v devadesátých letech.

 

Na sudetoněmeckém narativu je nápadné chybějící období před vyhnáním, ale ani sudetoněmecká sdružení nezastávají jednotný postoj. Největší z nich, Sudetoněmecké krajanské sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft), ze svých stanov v roce 2015 vypustilo požadavky opětovného získání domova i restituce nebo odškodnění ve stejné hodnotě. Absenci recipročního gesta z české strany text netematizuje, konstatuje pouze kontraproduktivnost apelů zvenčí.

 

Český pohled se vztahuje na celkový historický kontext od roku 1938. Chybějící pohled na období před Mnichovem text netematizuje. Podle Beneše jsou Sudetští Němci vinni za Mnichov, za to, že k nám vtrhli Němci, za všechno, co se stalo. Německý národ přestal být lidským, lidsky snesitelným, jeví se nám už jen jako jedna jediná lidská stvůra. Politika strach z opakování mnichovského traumatu využila.

 

Jenže politika využívala především strach z návratu Němců, vracení kořisti, postihu zločinů, z německé spravedlivé odplaty. A to v první řadě politika Stalinova, představující SSSR jako jedinou spolehlivou hráz proti německému revanšismu. Po odsunu již Československo na vybranou nemělo. Tento rozhodující aspekt, bez kterého nelze československý poválečný vývoj pochopit, by tu chybět neměl.

 

Namísto hledání kompromisu navrhuje text vidět oba narativy jako dva dílčí aspekty jedné pravdy. Česko-německá deklarace a Česko-německý fond budoucnosti jsou výsledkem takového přístupu. Právní realizace česko-rakouského vyrovnání nás však teprve čeká, neboť oproti česko-německým jsou česko-rakouské vztahy mnohem komplexnější a mnohavrstevnější.

 

Se spory o JE Temelín, Benešovy dekrety a českou účast na sankcích proti rakouské vládě dospěly na přelomu tisíciletí do nejnižšího bodu. Diskurz probíhal tradiční formou: Čechům připadalo, že jim Vídeň rozkazuje, podle Rakušanů se Češi jako junior partner měli podvolit morálně vyššímu soudu. Podle Barbary Coudenhove-Calergi nešlo o spory mezi sousedy, ale o rodinnou hádku. Při ní se ukázalo, jak snadno lze v případě potřeby vytáhnout dávné stereotypy jako šípy z toulce (a tím i potřebnost této publikace).

 

Facit

 

Řada mých kritických připomínek může působit jako kritika celé publikace. Tou ale tento text rozhodně není, naopak. Teprve ve srovnání vývoje těchto dvojčat vynikne celá řada souvislostí, podobností i rozdílů, které čtenář v národní historiografii nerozpozná. Publikací ke společným dějinám sousedních zemí vzniklo v posledních desetiletích více, zpravidla však sborníky autorských příspěvků. Společným autorstvím, paralelním podáním a bezprostřední konfrontací národních perspektiv jdou Sousedé o notný krok dál. Po nešťastném začátku století je o to významnější, že vedle komplexnějšího pohledu na vlastní dějiny nabízejí i obecně využitelný příklad zacházení s interkulturními konflikty.

 

Za největší deficit považuji nevyužitou šanci veřejné diskuse. Nejde ani tak o konkrétní připomínky, některé by se třeba vyvrátily a přibyly jiné, ale o fakt, že se i rakouská, ale zejména česká historiografie s některými historickými skutečnostmi dodnes nedokáží vypořádat. Do jisté míry je to vysvětlitelné, akademičtí historici nejsou nezávislí a porušením tabu riskují. Kritické zhodnocení Benešova působení 1938-1948 například by zpochybnilo nejen zažité narativy, ale celou ideologickou konstrukci všech poválečných režimů až po ten současný. To není téma pro populární publikaci, ale pro kvalifikovaný impuls a následný celospolečenský diskurz.

 

Co však omluvitelné není, je ostentativní vyhýbání se tématům vzájemných česko-rakouských vztahů, zejména tehdy, kdy by se od české strany očekával přinejmenším projev uznání. Z bohatých kulturních vztahů v 60. letech zbyly jen Telemosty s chybným titulem, obětavá pomoc uprchlíkům i role ORF při invazi 1968 jsou zapomenuty, z mnohostranné podpory disentu v 70. a 80. letech je letmo zmíněn pouze Kreisky, o polistopadové euforické vstřícnosti se dozvíme nejvýše z pohraničí a společná občanská iniciativa za zlepšení vztahů, které publikace vděčí za svou existenci, nestojí za zmínku. Připomínám, že bylo povinností české strany většinu těchto témat uvést; připomínání zásluh a vymáhání vděku se od rakouských autorů jistě očekávat nedalo.

 

ŠMIDRKAL, Václav, Ota KONRÁD, Hildegard SCHMOLLER a Niklas PERZI, ed. Sousedé: česko-rakouské dějiny. Přeložil Zuzana SCHWARZOVÁ, přeložil Petr DVOŘÁČEK, přeložil Petr KOURA. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2019. ISBN 978-80-88304-19-7.

Související příspěvky:

 

1968, k 35. výročí Pražského jara (2003)

Odsun po šedesáti letech, reflexe odsunu (2005)

Lety, historie cikánského tábora (2005)

Pražské jaro a rakouští bratranci (2008)

Návrat z Evropy, k dvacátému výročí Sametové revoluce (2009)

Beneš a jeho dekrety, historie Benešova působení (2010)

Hrdinné zabíjení, o odboji bratří Mašínů (2010)

Müllerův mlýn, perzifláž dějin českých majetků (2013)

Mnichovská zrada, český mýtus oběti (2014)

Antonín Novotný, vzpomínka na nejlepšího prezidenta (2018)

Vítězný únor, historie komunistického puče (2018)

Akční program, Pražské jaro do invaze (2018)

Zdravé jádro, moskevská jednání v srpnu 1968 (2018)

Zilkova aféra, připomínka po třiceti letech (2018)

Století dvacetiletek, opakující se vzorce českých dějin (2018)

Plyšák, ke čtyřicátému výročí Sametové revoluce (2019)

 

Převzato z webových stránek Přemysla Janýra

Mezititulky: OM

outsidermedia.cz

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Smiřovatelé II.

(J. Hruška, 26. 7. 2020 15:15)

Stejně jako u článku výše, i tady je možno autory knihy vidět jako smiřovatele, kteří místo smíření zasévají rozpory. Podobných dobráků se v posledních třiceti letech vyrojila celá řada. Je pozoruhodné, že si nad výsledky své činnosti nepřipustí, že snad něco udělali špatně.
Ke knize a celému tématu je třeba připomenout, že se mnozí Němci považovali nejen za něco víc než jiné národy, ale přímo za panskou rasu, které je dáno, aby panovala nad ostatními národy. Objevovalo se to daleko dřív, než se to stalo v nacizmu součástí ideologie. S takovými lidmi je samozřejmě soužití nemožné.