České národní listy

Situace Čechů na Slovensku a Podkarpatské Rusi v období druhé republiky

Není cílem práce zabývat se detailně situací ani migrací českého obyvatelstva ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Navíc v případě Slovenska k této otázce existuje bohatá literatura. Podle sčítání lidu provedeného v roce 1930 žilo na Slovensku 120 926 Čechů.

K 31. prosinci 1938, kdy se uskutečnilo sčítání zjednodušeným způsobem, bylo na území Slovenska zmenšeného o oblasti postoupené Maďarsku po vídeňské arbitráži zaznamenáno 77 488 Čechů. Česká menšina netvořila kompaktní osídlení a měla specifickou neúplnou sociální strukturu, neboť mezi ní převládala inteligence a vojsko. Po Mnichovu slovenský politický život postupně ovládla Hlinkova slovenská ľudová strana, která po převzetí moci likvidovala demokratický systém a položila základy autoritativního režimu. Propaganda ľuďáků směřovala proti všemu českému, proti ideji československého státu i proti její praxi. HSLS využila toho, že idea čechoslovakismu nezohledňovala svébytnost slovenského národa a také toho, že Slovensku v důsledku nedostatku vlastních sil museli zpočátku existence v republice pomoci odborníci a inteligence z řad českých pracovníků. Tato podpora byla však příliš silná a nebyl brán zřetel na dorůstání nové slovenské inteligence v průběhu třicátých let, která mohla obsadit řadu pracovních míst.

          Slovensko se proto mělo zbavit českého podílu a vlivu ve všech sférách společenského, hospodářského a kulturního života. Byla k tomu využívána různá propagandistická hesla jako „Slovensko Slovákům“, „Češi peši do Prahy“, „Čech do mecha a mech do Dunaja“ apod. Olej do ohně přilévalo i slovenské vysílání vídeňského rozhlasu, kde byly uváděny zahrocené relace proti zaměstnancům z Čech, především četnictvu a finanční stráži. V jedné z nich byla šířena nepodložená informace o nenávisti slovenského obyvatelstva vůči velké většině českého četnictva a učitelstva, která zapůsobila „neblaze“ právě na tyto skupiny obyvatelstva. Přístup luďáků k českým státním zaměstnancům měl formu tlaku vedoucího k odchodu do českých zemí. Čeští státní zaměstnanci byli předčasně penzionováni, posíláni na zdravotní dovolenou nebo nuceni k podávání žádostí o přeložení do českých zemí. Byly zhoršovány jejich pracovní i životní podmínky. Jejich odchod měl umožnit zisk zaměstnání pro stoupence HSLS a prostřednictvím nich také ovládnout státní správu, armádu, bezpečnostní aparát a tím fakticky vyřadit mocenské páky ústřední vlády na Slovensku a oslabit její vliv.

Na mnohých místech vznikaly tzv. národné výbory, které za pomoci Hlinkových gard vyháněly Čechy a židy ze Slovenska. Docházelo i k protičeským shromážděním. V Bratislavě 3. a 4. listopadu 1938 proběhly demonstrace studující mládeže, při nichž byla na adresu Čechů, Maďarů a židů pronášena ostrá slova. Již předtím bylo odevzdáno memorandum funkcionářů studentských spolků ministru školství M. Černákovi, ve kterém nastolili starší požadavek propuštění českých profesorů, kteří neměli kladný poměr ke slovenským věcem. Protičeské projevy nebyly pouze bratislavskou záležitostí. Jejich intenzita dosahovala v různých oblastech rozdílné úrovně. Reakce ze strany české společnosti byly někdy neadekvátní a místní konflikty se představovaly jako rozhodující směr vlády. Realita vypadala tak, že na českou společnost působil odchod Čechů ze Slovenska velmi nepříznivě a vzájemný česko-sloven-ský vztah se prudce zhoršoval. Návrat českých lidí a především veřejných zaměstnanců se přirovnával k překotné výpovědi a nedocenění jejich služeb pro „slovenské bratry.“ Soudobý autor československého zeměpisu předpokládal, že Slovensko již opustilo nebo brzy opustí dohromady asi 130 000 lidí. Tedy všichni Češi. Tento předpoklad byl jistě nadsazený, neboť řada lidí se ve zdejším prostředí asimilovala a navíc mnoho z nich luďáci potřebovali.

    Během pomnichovské republiky byla opatření slovenské vlády zaměřena především proti českým státním zaměstnancům a jen částečně se dotýkala osob ve svobodných povoláních. 26. listopadu 1938 vydala slovenská vláda nařízení, kterým dala ústřední vládě k dispozici státní zaměstnance české národnosti, kteří měli působiště ve všech odstoupených územích a neměli domovskou příslušnost na zbylém území Slovenska. Ústřední vláda tento závazek odmítla. Přes delší peripetie a za souhlasu Bratislavy se zmocňovacím zákonem se Beranův kabinet zavázal převzít 9000 českých státních zaměstnanců ze Slovenska, a to především v nedefinitivním služebním poměru. Dohoda se netýkala vojáků a realizovala se vládním nařízením č. 382/38 z 23. prosince 1938. Provádění výnosu mělo nedostatky v tom směru, že bratislavská vláda zařadila do dispozičních seznamů převážně státní zaměstnance v trvalém služebním poměru.

Po vyhlášení samostatného Slovenského státu se tamější vláda již necítila touto dohodou vázána a 18. března 1939 přijala usnesení o propuštění všech českých zaměstnanců i zaměstnankyň státních úřadů, ústavů a podniků s odůvodněním, že „nemají slovenskou státní příslušnost“. Ti byli povinni vystěhovat se včetně svých rodinných příslušníků. Zároveň se připouštěly různé výjimky např. v případech, kdy zaměstnanec měl za manželku Slovenku apod. Protektorátní vláda se pokusila uvedené nařízení zmírnit přímým jednáním se slovenskou vládou, která určitý počet českých státních zaměstnanců (především odborníků) potřebovala i v samostatném státě.

Během jednání v květnu 1938 vyšlo najevo, že na Slovensku již nebyli ti čeští státní zaměstnanci, kteří byli dáni slovenskou vládou k dispozici do 31. prosince 1938. Na závěr jednání byla podepsána dohoda o podmínkách dočasného ponechání některých českých státních zaměstnanců ve službách Slovenského státu. Slovenská vláda mohla tyto pracovníky propustit nejdříve k 30. červnu 1939 a později jen k 30. červnu každého následujícího roku. Z úmluvy byli vyloučeni všichni čeští státní zaměstnanci, kteří byli po vzniku Slovenského státu ponecháni ve slovenských státních službách, a v důsledku toho složili přísahu témuž státu. Úmluvu provázela v realizaci řada komplikací, které již popsala literatura, a proto není nutné je znovu charakterizovat.

Pro naši situaci je důležité uvést, že většina českých státních zaměstnanců odešla do 30. června 1939. Do té doby bylo propuštěno 17 763 z 20 745 českých státních zaměstnanců, kteří působili na území pozdějšího Slovenského státu. Předpokládalo se, že spolu s jejich rodinnými příslušníky se jednalo o sumu 50 000 osob. K 31. říjnu 1943 působilo na Slovensku 1174 českých státních zaměstnanců a po skončení války jich zůstalo 542. Jejich odchod neprobíhal bezproblémově. Někteří byli oloupeni Hlinkovými gardami, které prováděly pohraniční službu. 16. března 1939 vysvlékly a okradly na nádraží v Žilině vojenský transport, odeslaný do Čech.

Co se týče pracovníků v soukromém sektoru (zaměstnanci různých obchodních společností, příslušníci svobodných povolání, živnostníci, různé námezdní síly) tak i ti byli na počátku éry slovenského státu na mnohých místech vyhošťováni a pocítili na sobě teror a násilnosti ze strany Hlinkových gard. Avšak na jejich stranu se postavil německý okupační režim, který se obával nárůstu pauperizovaných Čechů v protektorátu, a vystěhovávání přestalo. Celkově setrvávalo na Slovensku během války přibližně 30 000 Čechů v různých povoláních.

Složitě vyhlížela i situace českých kolonistů na území jižního Slovenska odstoupeném Maďarsku, kde byli pronásledováni orgány maďarské správy. V obci Velký Meder vyhledávali maďarští důstojníci Čechy a Slováky, které tělesně týrali. Ve Starej Ďale byli spoutáni českoslovenští četníci a nakonec ztlučeni. Podle situační zprávy se tímto postupem „hledělo dosáhnout toho“, aby obyvatelé československé národnosti opustili v odstoupeném území svůj majetek.

Na základě statistiky odtud uprchlo přibližně 2000 Čechů s hodnotou majetku kolem 250 mil. Kč. Kolonisté z jižního Slovenska utíkali na území zbytkového Slovenska. V luďáckých kruzích se objevily snahy o jejich okamžité vystěhování do českých zemí, které nebyly nakonec realizovány.

    Odsun státních zaměstnanců ze Slovenska realizovala Státní stěhovací komise, která byla součástí širší akce zaměřené na přestěhování zaměstnanců z odstoupeného území - Státní akce stěhovací. Po vzniku Slovenského státu byla zřízena protektorátním ministerstvem vnitra evakuační komise v čele s majorem četnictva Jaroslavem Jindrou, která zajišťovala odsun zaměstnanců ministerstva vnitra do protektorátu. Státní stěhovací komise, kterou vedl Ludvík Špacír, zastupovala zaměstnance z ostatních resortů.

Ke statistickému vyjádření počtu uprchlíků ze Slovenska lze použít evidenci provedenou Šímou s tou komplikací, že neodděluje území Pod- karpatské Rusi od obsazeného jižního Slovenska. Z Maďarska včetně Podkarpatské Rusi uprchlo 11 625 lidí, ze Slovenska (bez odtrženého pohraničí) pak 8228 osob.435 Pro specifikaci sumy převzatých státních zaměstnanců existuje několik vyjádření. Úhrn z doby protektorátu uvádí, že ze Slovenska bylo převzato do konce roku 1941 19 458 státních zaměstnanců. Dále bylo přemístěno 20 897 vojáků ze všech odstoupených území včetně těch, kteří již měli dříve bydliště na území protektorátu.436 Souhrnně se odhaduje, že za období po roce 1938 se muselo ze Slovenska vystěhovat okolo 62 až 63 000 osob české státní příslušnosti. Přiostřovala se také situace v nejvýchodnějším cípu státu na Podkarpatské Rusi. Při sčítání obyvatelstva bylo na zdejším území evidováno 725 357 obyvatel, z nichž se 35 157 osob přihlásilo k československé národnosti. Nejvýchodnější část republiky byla konfesijně a národnostně bohatým regionem. V pomnichovském vývoji narůstal nacionalismus i na zdejším území a prohlubovaly se odstředivé tendence vůči pražskému centru. Po pohlcení „země Nikoly Šuhaje“ usilovalo především Maďarsko, které by jejím obsazením získalo společnou hranici s Polskem. Oba státy proto vysílaly na československé území různé bojůvky, které se pokoušely destabilizovat situaci v regionu. Navíc Maďarsko podporovalo protičeské výpady, které se zde v důsledku posílení nacionalismu objevily. Letecky byly rozhazovány letáky, prostřednictvím kterých se štvalo proti Čechům a vyzývalo k připojení k Maďarsku. Podle hlášení Zemského úřadu v Užhorodě se mezi rusínským obyvatelstvem šířila „podzemní“ propaganda pro Maďarsko. „Agitovalo se, aby se již neotálelo a se sekerami vystoupilo proti úřednictvu a to bylo krátkou cestou vyhnáno z Chustu.“ Na konci října 1938 chodilo ve Svalavě několik rusínských mladíků po židovských obchodech a nutili jejich majitele k odstranění českých nápisů. Dokonce napadali české a židovské chodce na ulici, hrozili jim násilím a vyháněli je pryč. Mezi židy vypukla panika a české obyvatelstvo nevycházelo na ulici.

O týden starší zpráva již uváděla, že stoupenci ministerského předsedy Andreje Bródyho a Štefana Fencika vystupovali proti českým úředníkům. Úsilí těchto maďarónských kruhů o připojení Podkarpatské Rusi k Maďarsku vyvolávalo neklid. Řada českých státních zaměstnanců se obávala o práci, neboť domácí rusínské obyvatelstvo požadovalo uplatnění vlastních lidí na jejich místech. Vláda Podkarpatské Rusi vydala, v reakci na tyto nálady a také díky přílivu uprchlíků z území připojených k Maďarsku, některým českým st. zaměstnancům dekrety, jimiž je poslala na mimořádnou dovolenou a dala je k dispozici ústřední vládě v Praze.

Další protičeské protesty byly spjaty se jmenováním gen. Lva Prchaly ministrem vnitra autonomní vlády v lednu 1939. Při shromáždění v Chustu, kde promluvil bratr ministra Révaye, bylo provoláváno „nechceme Čechy“. Poté demonstranti vnikli do vládních budov a strhli úřední návěstí. Dav také ohrožoval československé četníky a vojsko. V Jasině se konala 19. ledna 1939 manifestace, jíž se zúčastnilo na 1000 osob. Společným jmenovatelem projevů několika řečníků se stal odpor proti jmenování „cizince ministrem vlády Karpatské Ukrajiny“. Objevily se i demagogické formulace o útlaku českého úřednictva.

„Češi mohli odejet ze Slovenska vlakem, my je poženeme pešky a nebudou si moci vzít, ani to co jim patří.“ Při pochodu kolem pošt, úřadů a četnické stanice dav provolával: „Hanba Čechům, fuj.“ Především na popud vedoucích byly pronášeny různé další nadávky: „Pryč se zloději, dejte nám zbraně, četnictvo do našich rukou, dělejme to jako Slováci.“ Podle souhrnné situační zprávy bylo české úřednictvo a obyvatelstvo tímto chováním rozhořčeno a mnohdy také postrašeno. Výrazný československý podíl na kulturním, školském a hospodářském rozvoji Podkarpatské Rusi se v těchto chvílích přestal zohledňovat.

    Vzhledem k neklidné situaci ve východním cípu republiky se již krátce po Mnichovu očekával proud 20 000 českých vystěhovalců. Předpoklad se nenaplnil a vystěhování probíhalo postupně. Během druhé republiky se přesunuli především ti státní zaměstnanci, kteří sloužili na území, které získalo Maďarsko po vídeňské arbitráži. Ostatní pracovníci se evakuovali až po obsazení země Maďarskem v březnu 1939. Útvary československé armády a SOS ustoupily na Slovensko, do Polska a Rumunska. Řízením postupné evakuace byl pověřen gen. Lev Prchala, velmi brzy však přešlo na gen. Olega Svátka. Co se týče civilistů, tak během roku 1939 bylo přepraveno do protektorátu asi 6000 osob. K tomuto účelu vznikla v dubnu 1939 evakuační komise v Chustu pod vedením Antonína Sládka, která přemístila bytové zařízení a svršky pro 5334 osob. Do konce roku dopravila přes 3500 vybavení domácností. První vlakový transport žen a dětí odjel 4. dubna 1939. Hlavní trasy směřovaly přes Budapešť a Vídeň. Při ústupu v březnu částečně i přes Polsko. Podle statistiky z doby protektorátu bylo z bývalé Podkarpatské Rusi převzato celkem 5778 státních zaměstnanců. Pro určitou představu o cifře zaměstnanců armády lze použít číselné vyjádření MNO v likvidaci,  které uvádí, že ze Slovenska a Rusi se vrátilo 5603 pracovníků. Vedle nepříznivých existenčních podmínek pro českou menšinu v odstoupeném německém pohraničí nebyly příhodné poměry ani na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Řada státních zaměstnanců musela tato území opustit již v průběhu pomnichovské republiky. Po vyhlášení samostatnosti Slovenska musela odejít většina českých státních zaměstnanců, v případě Podkarpatské Rusi se to týkalo všech těchto osob. Souhrnná statistika připravená pro premiéra Eliáše uváděla, že ze Slovenska a Podkarpatské Rusi bylo evakuováno 23 185 státních zaměstnanců.

Z knihy "Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939," Jan Benda, vydala Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, Praha 2013, str.118-125