České národní listy

Silnou vlnu nacionalistických vášní vyvolala mezi německy mluvícím obyvatelstvem likvidace rakouského státu Německem 11.-13. března 1938

Vypjaté situace využil Konrad Henlein a 12. března zveřejnil výzvu adresovanou všem československým Němcům, aby nyní uznali nárok SdP na své výhradní zastupování a aby se k jeho straně připojili. V několika dalších dnech skutečně ukončily svou činnost Svaz německých zemědělců, Německá křesťanskosociální lidová strana a Německá živnostenská stra­na. Jejich zástupci ve vládě podali demisi a strany se spojily se SdP. Opozice z těchto stran se zúžila na jednotlivce, kteří sloučení odmítli, a pokud chtěli zůstat veřejně činní, kandidovali ve volbách roku 1938 například společně se sociálními demokraty. V rámci rozsáhlé "náborové kampaně" se počet členů SdP téměř zdvojnásobil. Už v dubnu téhož roku překročil jeden milion, čímž se SdP stala nejpočetnější politickou stranou v republice.

V politické opozici proti SdP tak ze stran s německými členy a voliči zůstaly jen němečtí sociální demokraté a internacionální Komunistická strana Československa (KSČ). V DSAP v té době navíc vrcholil vnitro­stranický mocenský boj mezi dosavadním předsedou strany Ludwigem Czechem a Wenzelem Jakschem. Na stranickém sjezdu 27.-28. března 1938 byl novým předsedou zvolen Wenzel Jaksch. Aby strana mohla znovu získat ztracené pozice mezi německými voliči i v politickém systému první republiky, rozhodlo se nové vedení předkládat takové národně zaměřené požadavky, které se budou obsahově odlišovat od stále radikálnějšího kurzu SdP. Měly sice zacházet mnohem dál než předchozí iniciativy, ale zároveň musely být formulovány tak, aby byly přijatelné pro československou vládu. Už v projevu na závěr sjezdu se proto Wenzel Jaksch soustředil na jazykové otázky a oblast správy, přičemž zcela pominul alternativu územní autonomie. Prohlásil přitom, že celou problematiku menšin, včetně požadavku prohlášení Němců za druhý státní národ, je třeba vyřešit v rámci ústavy. Necelý měsíc po rozhovorech, které vedl v Londýně, už ale Wenzel Jaksch v interview pro deník Daily Telegraph vznesl požadavek na rozdělení země do národních kantonů. Výsledky obecních voleb z 22., respektive 29. května 1938, kdy SdP získala 90 procent hlasů a DSAP pouze necelých 10 procent, všem jasně ukázaly, že s DSAP jako politickou alternativou vůči SdP není možné počítat. Jako poslední pokus o zapojení DSAP do řešení německé otázky v Československu je možné označit hospodářskopolitické a ná­rodněpolitické memorandum předložené poslaneckým klubem DSAP Walteru Runcimanovi 11. srpna 1938. Autoři memoranda spatřovali řeše­ní sudetoněmecké otázky ve státněpolitickém zrovnoprávnění menšiny zajišťující její sociální a kulturní rozvoj. Další vývoj vedení DSAP ale přesvědčil, že už nejde jen o prosazování národněpolitických požadavků ve prospěch německy mluvících obyvatel, ale o obranu země před nacis­mem, a ve dnech zářijové krize roku 1938 se strana zařadila do jedné linie s ostatními československými demokratickými silami.

Z celého spektra politických stran působících v první Československé republice měla jako jediná členy i voliče mezi příslušníky všech národností programově internacionální KSČ. V roce 1938 však s vlastním řešením ná­rodnostní otázky nepřišla. Z komunistického tábora zaznívaly jen neurčité návrhy na boj proti nezaměstnanosti v pohraničí a na správní reformu zajišťující jazykovou rovnoprávnost ve státní správě. Komunistická stra­na včetně svých německých členů se ovšem v době mnichovské krize zařadila mezi důrazné obránce republiky.  Společný postup sociálních demokratů a komunistů byl i v kritických okamžicích sklonku třicátých let uskutečnitelný pouze výjimečně. Na místní úrovni se představitelé levice někde byli schopni dohodnout, ale oficiální a deklarovaná součinnost byla stále nereálná.

Svébytný prvek v boji proti Sudetendeutsche Partei (henleinovští nacisté) představovaly oddíly branných sborů Rote Wehr, později přejmenované na Republikanische Wehr a ustavené německými sociálními demokraty už v roce 1934, a komunistických Arbeiter Wehr. První skupiny Rote Wehr vznikly v severozápadních Čechách s původním cílem chránit schůze a další akce své strany. V době bezprostředního ohrožení republiky se účastnily nepolitických forem boje proti henleinovcům, rozbíjely jejich schůze a srazy a znemožňovaly šíření jejich propagandy. Příslušníci Rote Wehr složili 3. července 1938 i přísahu věrnosti ČSR a v zářijových dnech aktivně bránili republiku. Na některých místech spolu s jednotkami stráže obrany státu bojovali proti ordnerům a sudetoněmeckému freikorpsu. V Nýrsku se zúčastnili odražení dvou útoků freikorpsu z bavorského Sambachu a v Mikulově vznikl oddíl Rote Wehr v počtu sto padesáti mužů, který byl za zářijové mobilizace vojensky vyzbrojen a začleněn jako samostatná jednotka do mikulovské posádky československé armády. Vedení DSAP oddíly Rote Wehr rozpustilo až 2. března 1939. Podobně jako Rote Wehr působily oddíly Arbeiter Wehr, k jejichž zřízení dostala KSČ povolení 8. srpna 1938. Předsednictvo KSČ schválilo jejich statut a organizační řád 9. září a v době mobilizace pak zajišťovaly většinou týl československé armády. Arbeiter Wehr byla zakázána orgány pomnichovské republiky 16. listopadu 1938.

Situace odpůrců nacistického režimu nyní už v bývalém československém pohraničí se zásadně změnila po odstoupení území na základě Mnichov­ské dohody. Antifašistické síly se vzhledem k relativně nečekané a rychlé okupaci neměly možnost připravit na organizované hnutí. Ještě před obsazením odstoupeného území německou armádou začal doslova hon na aktivisty z řad sociálních demokratů a komunistů. Ostatně sám Konrad Henlein tehdy prohlásil: "Chceme politické odpůrce zavřít, až zčernají. " Různě perzekvováni byli i vracející se demobilizovaní vojáci anebo antifašisté, kteří uprchli do vnitrozemí, ale později se z rozhodnutí československých orgánů museli do svého bydliště vrátit, když nezískali povolení zůstat v československém vnitrozemí. Mezitím se díky podpoře zfanatizovaného a nacismem oslněného obyvatelstva podařilo represivním složkám nacistického aparátu sestavit seznamy antifašistů a následně podle nich i zatýkat. Rozsah zatýkání byl nakonec širší, než se předpokládalo, a to hlavně proto, že si mnozí henleinovci nyní vyrovnávali se svými odpůrci i osobní účty.

Zatýkání "nepřátel Říše" probíhalo od 1. října a preventivní úder nacis­tické moci, jak už bylo zmíněno, směřoval především proti sociálním demokratům, označovaným v nacistických dokumentech jako "marxisté", a komunistům. Německá sociální demokracie v Československu, jejíž vedení zastavilo činnost svých organizací na odstoupeném území hned od počátku října 1938, měla před okupací přes osmdesát tisíc členů.

Podle  odhadů jich sedm tisíc bylo zatčeno v prvních týdnech okupace pohraničí. Jako celkový počet uvězněných německých sociálních demo­kratů za války bývá uváděno dvacet tisíc osob, reálnější odhad je ale asi patnáct tisíc osob. Z třinácti tisíc předválečných členů KSČ německé národnosti z českého pohraničí jich okamžitě po obsazení odstoupených území bylo zatčeno asi tisíc čtyři sta a za celou dobu okupace jich bylo vězněno asi čtyři a půl tisíce. Nakonec ale policejní teror vedl k přeplnění věznic a Reinhard Heydrich musel 24. listopadu 1938 vydat rozkaz, kte­rým nařizoval přehodnotit důvody zatčení a méně nebezpečné vězně propustit. Část zadržených osob byla pak skutečně propuštěna. S cejchem nespolehlivosti však žila pod trvalým policejním dohledem a neustálému špiclování byla vystavena i od ostatního obyvatelstva.

Výňatek z knihy "Československu věrni zůstali", vydal  Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v roce 2008