Sílící nenávist většiny německého obyvatelstva nás přesvědčovala, že nám nezbývá, než opustit pohraničí
Sílící nenávist většiny německého obyvatelstva nás přesvědčovala, že nám nezbývá, než opustit pohraničí
Narodila jsem se v roce 1918 ve Vražkově. V roce 1935 jsem se přestěhovala do Bíliny s rodinou, u níž jsem sloužila jako pomocnice v domácnosti. V roce 1938 jsem se provdala za sladovnického dělníka tamního pivovaru. Odešla jsem ze služby a věnovala se vlastní domácnosti.
V Bílině se poměry a národnostní spory přiostřily až v roce 1938. Příslušníci nacistických korporací provokovali naše lidi a vyvolávali potyčky. Češi pak omezovali vycházení z domů jen na nezbytné případy. Během roku 1938 se nacistické provokace stupňovaly a nacistické vedení pořádalo častější srazy s průvody městem a vyhrožovalo nám, Čechům. K naší obraně měli příslušníci české policie a armády jen omezené možnosti. Také můj manžel byl povolán do armády, a proto k nám přijela matka z Vražkova. Sílící nenávist většiny německého obyvatelstva nás přesvědčovala, že nám nezbývá, než opustit pohraničí a odejít do vnitrozemí. Někdy koncem září – počátkem října jsem se náhodou dověděla, že již o půlnoci nás obsadí německá armáda. Odpoledne jsem zahlédla nákladní auto, které – částečně naložené – se chystalo k odjezdu do vnitrozemí. Obrátila jsem se na řidiče, a ten byl ochoten odvést i naše bytové zařízení. Naložili jsme je a má matka jela s nimi, já musela ještě něco zařídit a odjela jsem pak posledním vlakem v noci. Jeli jsme k mým rodičům, kde jsme pak pobyli až do roku 1941.
Marie Balatá, tehdy Bílina
