České národní listy

Se sudeťáky prý strašíme od 50. let, ač tito  jsou téměř beránky Jaká je skutečnost? 2

Detmoldské prohlášení

V Detmoldu byl přijat druhý zásadní programový dokument Su­detoněmeckého landsmanšaftu, který - podobně jako Eichstattská adventní deklarace či další dokumenty následující - je dodnes plat­ný, a jehož obsah byl rovněž především dílem především Witikobundu.

V Detmoldském prohlášení mimo jiné stojí: "Sudetoněmecká národní skupina pokládá za svoji úlohu zachovat sama sebe němec­kému národu, udržovat bdělé své vlastenecké vědomí a právní nárok na vlast, a zprostředkovat němectví své zkušenosti pohraničních Něm­ců. Jejím cílem je znovuzískání vlasti. V boji za dosažení tohoto cíle očekává podporu německého národa jakož i jiných národů, které jsou připraveny vystoupit za právo a lidskost... (Sudetoněmecká národní skupina) chce být jednotně připravena na tvůrčí možnost, kterou jí slibuje znovuzískání její vlasti, aby mohla pak sama rozhodovat o svém budoucím osudu ve vlastní odpovědnosti. "

Mezi sedmnácti signatáři tohoto dokumentu byla kromě Lodg­mana příznačně opět řada bývalých nacistů: Benno Tins, svého ča­su jeden z nejbližších přátel a spolupracovníků Henleina a šéf NSDAP v Aši, po válce marně stíhaný jako nacistický zločinec; Ru­dolf Staffen, bývalý člen župního vedení NSDAP v tzv. Sudetech; Rudolf Wollner, veterán zbraní SS, nositel nejvyšších nacistických vyznamenání; Ernst Leibl, funkcionář NSDAP; Herbert Schmidt, dříve člen župního vedení NSDAP; Karl Schneider, Siegwart Benatzky, Anton Diewock a další bývalí členové NSDAP.

Signatáři tohoto dokumentu, jak vyplývá z výše uvedeného jsou opět bývalí nacisté, členové zločineckých organizací, tedy zločinci.

***

Lze konstatovat, že nebýt aktivity bývalých nacistů, nezřídka vysokých funkcionářů, příslušníků SS a spolupracovníků nacistických tajných služeb, nebylo by ani Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Bývalí nacisté stáli u jeho zrodu, dlouhá léta - vlastně až do konce 20. století, vzpomeneme-li třeba na Siegfrieda Zoglmanna, Rudolfa Wollnera, Ernsta Kliera či Dietra Maxe - jej řídili a jeho ideologii a politice vtiskli své představy a zásady. Jiné názorové směry (křesťané, sociální demokraté) jim pouze asistovaly a byly využívány k propagování landsmanšaftu jako mírumilovné a tolerantní organizace.

Pro Sudetoněmecký landsmanšaft je příznačné, že nacistická minulost v něm nikdy nebyla překážkou pro výkon jakékoli funkce, ba právě naopak. Za celou dobu existence Sudetoněmeckého landsmanšaftu nedošlo nikdy k tomu, že by komukoli z jeho funkcionářů byla členskou základnou vytýkána jeho předchozí angažovanost v NSDAP, SS či v jiných nacistických organizacích... Naopak, na bývalé nacisty se vzpomínáno  jako na významné a ve skrze pozitivní osobnosti (viz například nekrology a jubilejní  články v listu Sudetendeutsche Zeitung!).

(Hruška Emil, Sudetoněmecké kapitoly, str. 217, nakladatelství BMSS-START, Praha 2008)