České národní listy

Schwerinský les je mlčenlivým svědkem věčného odpočinku tisíců vězňů různých národností

Po odchodu se mrtvoly svážely nákladními auty na židovský hřbitov do Tachova a tam byly společně s už dříve přivezenými 400 mrtvými, za asistence policie a domobrany, během 3 dnů v petroleji a dehtu spáleny. Celkem šlo o 500-600 mrtvol. Podobně bylo spáleno 15 mrtvol za obcí Studánky, dříve Schönbrunn. (str. 105)…

V souvislosti s vyšetřováním trestné činnosti obyvatel kláštera v Teplé vyšlo najevo, že v dubnu 1945 procházel kolem kláštera pochod smrti politických vězňů. Vedení kláštera nedovolilo, aby vězňové přenocovali v objektu. Ti museli ležet na poli, kde jich 22 zemřelo. Mniši je potom dali zahrabat do jámy na odpadky u zdi klášterního hřbitova.

Podle výpovědi Franze Kroye, klášterního stavitele v Teplé, odešel 24.1.1945 z klášterních stodol transport žen z KT Nová Role, kde po ovanutí příchozích mrtvolným pachem byly nalezeny v slámě 2 ženské mrtvoly, úplně nahé a v naprostém rozkladu. Byly vytaženy a hozeny na hnojiště vedle stodoly. „Byl jsem požádán oberscharfführerem neznámého jména, abych vykázal na hřbitově místo pro 10 vězňů, mezi nimi byla i jedna zastřelená žena. Další transport přišel 25.4.1945 a bylo mi sděleno, že jsou ve stodole další mrtví. Šel jsme se podívat a na hnojném voze tam bylo 8 žen. Nařídil jsem uprchlíkům, kteří bydleli v klášteře, aby mrtví byli pohřbeni za hřbitovem a vykázal jsem jim místo v jámě na odpadky. Bylo zde pohřbeno 18 žen a 5 mužů.“

„Schwerinský les je mlčenlivým svědkem věčného odpočinku tisíců vězňů různých národností, kteří zde krátce před osvobozením položili své životy. Tady nás našel Mezinárodní Červený kříž, tady jsme dostali první jídlo. Skoro dva dny nás nechali SS na příkaz MČK odpočívat, ale po odchodu mezinárodní komise byl znovu vydán rozkaz pokračovat v cestě. Dne 8.5.1945 spojka donesla zprávu, že RA dobyla Berlín, 3 km za námi že jsou sovětští vojáci a několik kilometrů před námi americká armáda. Teď nešlo o život jen vězňům, ale SS dobře věděli, že dožene-li nás sovětská armáda, bude s nimi patřičně zúčtováno. Proto znovu: „Los, los!“ – dostat se co nejrychleji do zajetí k Američanům. I když ve vesnicích na domech jsou bílé vlajky, SS pochod smrti neukončili. Naopak bitím a křikem nás ženou do blízkého lesa. Šeřilo se, les potemněl a kolem ohňů, které nám dovolili po 15 dnech rozdělat, usedá na 200 vězňů. Pojednou zaštěkne automat, po něm druhý, další a další, půl hodiny chrlí SS palbu z automatů a pušek do vězňů, kteří sedí kolem ohně. A pak již nastal úplný klid, mrtvé ticho, jenom sem tam zapraskal oheň, SS utekli. Ráno na blízké silnici pod lesem stálo 12 politických vězňů čtyř národností a poblíž nich leželi další dva ranění.“ (str.106-107)

B. Smrt vlakem

I když se ve vlacích  - do Osvětimi apod. – umíralo již dříve, představují vlakové soupravy jako nástroj „evakuace“ v závěru  války nový a propracovaný nástroj umírání. Nejednou sice kombinovaný se smrtí pochodováním, přece však svébytný. Charakterizuje to kupř. historie jednoho transportu z Ostravska, v němž byli převážně političtí vězni v době, kdy byl vyhlášen letecký poplach, čehož využili někteří vězni, slezli z vagónů, aby si nabrali sníh nebo ho nasbírali do hrnečků spouštěných po provázku. Byli však strážemi většinou na místě zastřeleni jako např. ve Svinově. Zoufalost martýrů ilustruje již vzpomínaná  epizoda: Ve středu tohoto vlaku byl ve vagóně evangelický farář, který se za jízdy vlaku se založenýma rukama rytmicky kýval a stále opakoval: „Já, starý evangelický farář, předobrý lide český, až přijde den odplaty, nešetři ani nemluvňat!“ To, myslím si nevyžaduje komentáře…(str. 108)

Souhrnnějším obrazem o podobě „vlakové smrti“ disponujeme v železniční stanici Bohušovice nad Ohří, přes kterou směřovaly některé transporty do ghetta a vězení gestapa Terezín a z níž se dochovaly následující zápisy:

Do Bohušovic přijel vlak č. 7447 o 3.16 hod. dne 27.1.1945 s 1 600 vězňů, mužů i žen. Bylo zde ubito 7 mužů a jedna dvacetiletá Ruska, protože šíleli hlady a pokusili se o útěk. Po odjezdu vlaku byly nalezeny ještě dvě mrtvoly a byli dopadeni 3 vězni, kteří uprchli z transportu a byli předáni do Malé pevnosti v Terezíně. SS stříleli v nádražních prostorách bez ohledu na civilní přepravu.

Vlakové transporty stojící v Bohušovicích:

a) 21.4.1945 vlak 7773 příjezd 17.10 hod., asi 200 židovských žen, Polky, Rusky. Stál zde 3 dny a byly mezi nimi šílené ženy. Nelidsky z uzavřených vagónů křičely: „Zabijte nás, my sú také ludia, matko Čenstochovská!“ Ve vozech byly hromady výkalů, mrtvoly, ženy vesměs obnaženy, hrůzně vychrtlé a hladem zničené. Ženy z hladu pojídaly tuřín, jehož vagón stál na nádraží, po jeho požití byly stiženy úplavicí.

b) 24.4.1945 vlak č. 10265 příjezd 11.16 hod., odsunut po 5 dnech zpět – ghetto nepřijalo asi 500 žen (Rusky, Polky, Češky, Srbky, Židovky údajně z Magdeburku). SS dozorkyně bily je hlava nehlava, mrtvoly byly  ponechány ve vozech mezi živými.  

c) 26.4.1945 vlak č. 94868 příjezd 3.58 hod.; asi 1 800 vězňů, muži i ženy, Rusové, Poláci, Řekové, Francouzi a asi 70 Čechů, ubití a zemřelí ponecháni ve vagónech mezi živými. Ve vozech hotové mumie. Svědci viděli, jak živí vězni trhali z právě zemřelých maso a pojídali je. Šílenci vybíhali z vagónů a byli násilím vehnáni zpět. Tloukli se pro kousek chleba, který jim byl civilisty podán.

d) 6.5.1945 vlak č. 92845 příjezd 11.40 hod., asi 2 000 vězňů, muži, ženy i děti 12 až 16 let, Rusíni, Ukrajinci, mrtvoly ponechány ve vagónech, nemocní skvrnitým tyfem.

Vězeň Jozef Tabaczyński vzpomíná na jiný případ:

Vyšli jsme z tábora Monowice ve Slezsku 18.1.1945 v počtu asi 9 000 vězňů. Za Bieruńem jsme se setkávali s těly vězňů zastřelených SS many, ležícími podél trasy pochodu, protože nebyli schopni další cesty. V Gliwicích nás navagonovali do otevřených uhláků po 60 vězních. Jeli jsme do KT Mauthausen, kde nás nepřijali a po několika dnech dorazili jsme 2.2.1945 do KT Dora, a to již jen v počtu asi 600 až 700 vězňů. Zemřelé vězně jsme nakládali při zastávkách do posledních vagónů.“

Železniční transporty a pochody smrti vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců přes české země zima a jaro 1945

(Výňatky z knihy Františka Nedbálka)

II.