Sahra Wagenknechtová  - Proti levicovému liberalismu

15.6.2021 Sahra Wagenknechtová Knihy a e-knihy

Zveřejňujeme výtah z předmluvy k poslední knize Sahry Wagenknechtové „Die Selbstgerechten“, která má být v brzké době publikována též v Itálii.

Víme, že sociálně demokratické a středolevé strany ekonomicky připravily vzestup pravicových stran odbouráním sociální ochrany, „liberalizací“ trhů a výrazným nárůstem sociální nerovnosti a existenční nejistoty. Ale tytéž strany podpořily politicky a kulturně vzestup pravice také tím, že se postavily na stranu vítězů neoliberální globalizace tím, že kritizují hodnoty a životní styl těch, kdo bývali jejich voliči a že bagatelizují a zesměšňují jejich problémy, jejich nářky a jejich hněv.

Je zvykem označovat myšlenky představitelů levice, kteří přešli na druhou stranu barikády, jako „levicový liberalismus“. Jedná se o poměrně nový politicko-intelektuální směr, který v posledních desetiletích získal stále rostoucí vliv. Termín „levicový liberalismus“ je zavádějící. Při bližším pohledu je totiž zřejmé, že tento směr není ani liberální, ani levicový, ale naopak se v různých zásadních otázkách jeví jako protiklad obou těchto tradičních politických doktrín.

Jeden ze základních principů liberalismu je například tolerance vůči názorům jiných lidí. Typický levicový liberál se vyznačuje diametrálně odlišným, přímo opačným chováním: je extrémně netolerantní vůči komukoli, kdo nesdílí jeho názory. Liberalismus se vždy bil za rovnost všech jedinců před zákonem, zatímco levicový liberalismus se bije za kvóty zastoupení žen a za diverzitu, tedy za nerovné zacházení s příslušníky různých skupin.

Pokud jde o levici, tak ta v historii vždy hájila (alespoň slovy, pokud ne skutkem) nejvíce znevýhodněné osoby: ty, jimž jsou ze strany společnosti odepřeny adekvátní vzdělání, důstojný život a adekvátní možnosti rozvoje. Sociální základnou levicového liberalismu je naopak „reflektující“ střední třída (akademičtí pracovníci atd.) z velkých měst. To neznamená, že každý dobře vydělávající akademický pracovník, který žije ve velkém městě, je levicovým liberálem. Ale levicový liberalismus je domovem v tomto prostředí a všichni jeho představitelé pocházejí z této relativně privilegované společenské vrstvy. Levicově liberální strany oslovují hlavně majetnější a vzdělanější občany a sbírají hlasy téměř výhradně v této části společnosti.

Levicoví liberálové by měli mít dvě vlastnosti, které nemají, a sice: měli by prosazovat nejen svobodu, ale také společenskou zodpovědnost. Liberálové tohoto typu vždy existovali a existují ještě dnes, ale nemají nic společného s moderním levicovým liberalismem. Levicoví liberálové však nejsou ani sociální demokraté či liberální socialisté, tedy levicově zaměření lidé, kteří se distancují od totalitních a neliberálních tradic jisté levice. Naopak, současná tak zvaná levice je, jak už bylo řečeno, hluboce neliberální. Když tudíž hovořím o levicovém liberalismu, nemyslím tím to, co by to správně mělo být, nýbrž to, co je dnes za levicový liberalismus považováno.

Levicový liberalismus sehrál důležitou roli v úpadku levicové společenské diskuse. Netolerance levicových liberálů a podněcování nenávisti ze strany pravice jsou spojené nádoby, které se navzájem potřebují, které se vzájemně posilují a navzájem se vyživují. Ať se jedná o imigraci, klimatickou změnu či pandemii koronaviru, schéma zůstává stejné: arogance levicových liberálů vytváří živnou půdu pro vzestup pravicových stran. A čím víc pravice posiluje, tím víc se levicoví liberálové cítí oprávněni zastávat své pozice. Nacisté jsou proti imigraci? Takže každý kritik imigrace musí být zakuklený fašista! Popírači klimatické změny se stavějí proti zdanění emisí CO₂? Takže kdokoli, kdo kritizuje nárůst cen paliva a metanu, je s nimi pravděpodobně spřažen! Konspirátoři šíří falešné informace o koronaviru? Každý, kdo si myslí, že trvalý lockdown není správné řešení, musí být zastánce zmíněných konspiračních teorií! Zkrátka: kdokoli není s námi je pravičák, popírač klimatické změny, je to paranoik s čepičkou ze staniolu na hlavě na ochranu před kdovíjakým zářením jako v Huxleyově románu. Toto je binární a zjednodušující logika levicových liberálů.

Také kvůli tomuto přístupu k veřejné diskusi si mnozí lidé již delší dobu nespojují levici se sociální spravedlností, ale s urážlivým a pokryteckým moralismem, odpudivým a degradujícím. V létě roku 2020 se 153 intelektuálů z různých zemí, mezi nimiž byli Noam Chomsky, Mark Lilla, Joanne K. Rowlingová a Salman Rushdie, vzbouřili v otevřeném dopise proti netolerantnosti a neliberálnosti liberální levice. V dopise stojí: „Svobodná výměna informací a myšlenek […] je stále více omezována. Zatímco ji očekáváme od radikální pravice, šíří se cenzura stále více i v naší kultuře“. Podepsaní intelektuálové pozorují se znepokojením rostoucí „netoleranci k opačným názorům, módu veřejného zostuzení a ostrakismu a sklony rozmělnit složité politické problémy v oslepující morální jistotě“. A zdůrazňují, jaké to má důsledky: „Za to vše platíme vysokou cenu, protože spisovatelé, umělci a novináři již nic neriskují, protože se děsí toho, co by se jim mohlo stát, jakmile se odchýlí od koncensu a nepřipojí se ke sboru.“

Levicoví a pravicoví liberálové si nejsou podobní pouze svou netolerantností. Liberální pravice a levice se podobají také obsahově. Pravici během historie charakterizovala podpora války, omezování veřejných nákladů a rostoucí sociální nerovnost. Ale dnes jsou to postoje, jež sdílí mnozí zelení a levicoví liberálové. Současně nelze považovat za pravicové tvrzení, že přistěhovalci jsou zneužíváni k mzdovému dumpingu, že je v podstatě nemožné učit ve školní třídě, kde polovina dětí nemluví německy a že v Německu máme problém s radikálním islamismem. Ať už to dělá vědomě nebo ne, je zřejmé, že levice, která démonizuje jakýkoli realistický přístup k těmto problémům jako „pravicový“, tak žene vodu na mlýn pravice.

Touto knihou jsem také vyznačila rysy konfliktu, které přispěly v roce 2019 k mému rozhodnutí odstoupit z funkce předsedkyně strany Die Linke. Nenapsala bych nicméně o tomto tématu knihu, kdyby se tato diskuse nerozšířila daleko mimo moji stranu. Myslím, že je tragédie, že se většina sociálně demokratických a levicových stran nechala svést levicově liberální úchylkou, což způsobuje, že se rozsáhlé segmenty voličstva odcizují všemu, co je spojováno s „levicí“. Jedná se o úchylku, která posiluje neoliberální politiku bez ohledu na to, že už dlouho jsou mezi obyvatelstvem přítomny většinové názorové skupiny ve prospěch jiné politiky, jejímž cílem je větší sociální rovnováha, smysluplná regulace finančních trhů a digitální ekonomiky, posílení práv pracujících a inteligentní průmyslová politika zaměřená na udržení a podporu silné střední třídy.

Místo toho, aby se levice odvolávala na tyto většinové názory a oslovila je programem, který by pro jejich zastánce byl přitažlivý, nahánějí levicové strany dále vodu na mlýn pravicových stran, jako je v Německu AfD, čímž z nich činí hlavní „strany pracujících“, a dále považují levicový liberalismus v zelené omáčce, který v Německu představuje strana Zelených, za nejvyšší možný vrchol politické a intelektuální avantgardy. Vykopaly tak příkop mezi sebou a těmi vrstvami společnosti, které dříve reprezentovaly.

Tato kniha také pojednává o tom, co znamená v 21. století být levicově zaměřen. Levice, která se zbavuje klišé a módních frází, pro mne to znamená také otázat se, co se levice může naučit od osvíceného konzervatismu, aby nepřispívala k další polarizaci společnosti, ale k obnovení společných hodnot. Vím dobře, že se s touto knihou ocitám v politickém klimatu, kde kultura vymazávání nahradila uvážlivou debatu. Dělám to s vědomím, že i já mohu být „vymazána“, ale i s vědomím toho, že Dante v Božské komedii vynesl obzvláště nelítostný rozsudek nad lhostejnými lidmi, nad těmi, kdo v okamžicích velkých společenských hnutí nezaujímají stanovisko, nevyjadřují vlastní názory, ale přizpůsobí se mase, myšlence silnějšího…

***

Sahra Wagenknecht: „Die Selbstgerechten: Mein Gegenprogramm – für Gemeinsinn und Zusammenhalt“, Campus Verlag 2021.

Český překlad z italského vydání knihy „Contro il liberalismo di sinistra“ v překladu Thomase Fazziho je od Naděždy Bonaventurové.

http://casopisargument.cz/